ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1169.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1169/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce JUDr. MUDr. J. O., proti žalovanému U., spol. s r. o., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 33.887,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 84/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2005, č.j. 20 Co 49/2005-117, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2004, č.j. 46 C 84/97-99, a to tak, že žaloba o zaplacení částky 33.887,- Kč s 19 % resp. 21 % úrokem z prodlení z jistin tamtéž vyčíslených se zamítá. Žádnému z účastníků nebyly přisouzeny náklady řízení před některým ze soudů obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování a vyšel ze zjištění, že k datu počátku nájemního poměru mezi účastníky, tj. k 16. 9. 1994, měl žalovaný zapsán jako jediný předmět podnikání v obchodním rejstříku činnost obchodní – koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Pokud tedy byla mezi stranami sjednána nájemní smlouva k nebytovým prostorám na dobu pěti let ohledně kanceláře a skladu v nemovitosti ve vlastnictví žalobce, pak mělo dojít k udělení předchozího souhlasu orgánu obce (§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném v rozhodné době). Jestliže takový souhlas dán nebyl, pak byla nájemní smlouva neplatná podle §3 odst. 4 citovaného zákona a žalobce nemohl být úspěšný, požadoval-li nyní plnění převážně ze smluvní pokuty (30.000,- Kč) a dále ze zbytku doby užívání nebytových prostor vázané na smlouvu (prostory však fakticky užívány nebyly).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm důvod spočívající v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem s tím, že akcentoval posouzení předmětu nájmu. V případě nájmu kanceláří a skladů nemohlo podle něj jít o provozování obchodu a služeb ve smyslu stavebního určení části nemovitosti a ani podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. v relevantním znění. Nebyl tedy nezbytný souhlas obecního úřadu (žalobce poukázal na některé judikáty NS), nájemní smlouva byla platná a žalobce byl oprávněn požadovat plnění z ní vycházející. Dovolatel označil rozsudek odvolacího soudu za „projev rozhodovací libovůle“ a žádal, aby byl tento rozsudek zrušen a věc vrácena odvolací instanci k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl v písemném vyjádření k dovolání, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas prostřednictvím advokáta; dovolání je pro diformitu rozsudků nižších instancí přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Zásadní právní otázkou věci zůstalo, zda pojem „místnosti určené k provozování obchodu a služeb“ – a návazně pak požadavek předchozího souhlasu orgánu obce s nájemní smlouvou – má být interpretován jen tak, že v místnostech musí být prováděna obchodní činnost v bezprostředním kontaktu s obchodními partnery nájemce (resp. s jeho odběrateli), nebo zda má být zastáván výklad závislý též na povaze předmětu činnosti nájemce.
Dovolací soud se přiklání ke druhé z těchto variant, což zároveň znamená, že nepovažuje stavební určení předmětných prostor za jediné kritérium řešení této právní otázky.
Byl-li jediným registrovaným předmětem činnosti žalovaného nájemce obchod spočívající v koupi a dalším prodeji zboží, pak byly pronajaté nebytové prostory užívány v příčinné souvislosti s obchodní činností nájemce. Nebylo podstatné, zda žalovaný v těchto prostorech prováděl administrativní (kanceláře) či skladovací činnost výhradně pod svou kontrolou či zda v nich též jednal se svými smluvními partnery. Důležité je, že žalovaný mohl provozovat svou obchodní činnost s využitím obou z uvedených způsobů. Odporovalo by zásadě rovnosti postavení subjektů občanskoprávních vztahů, kdyby žalovaný, podnikající v oblasti dispozice se zbožím, nepotřeboval (s tvrzeným ohledem na povahu tohoto předmětu podnikání) vůbec souhlas obce k nájmu nebytových prostor.
Nejvyšší soud je současně toho názoru, že žádné z jeho rozhodnutí těmto právním závěrům neprotiřečí; dovolatel ostatně řadu rozhodnutí jen letmo citoval, aniž by se podstatou jejich obsahu podrobněji zabýval.
Byla-li proto nájemní smlouva ze dne 3. 8. 1994, jak byla uzavřena mezi účastníky s počátkem nájemního vztahu dne 16. 9. 1994, neplatná, pak žalobci nevznikl nárok požadovat ta plnění, která se stala předmětem žaloby.
Odvolací soud proto rozhodl správně (§243b odst. 2 o. s. ř.) a žalobcovo dovolání bylo zamítnuto.
Žalovanému sice vznikly v dovolacím řízení náklady skrze podání písemného vyjádření, avšak dovolací soud mu je nepřiznal. Vyšel ze stejné úvahy jako soud odvolací; oporu v okolnostech hodných zvláštního zřetele (§150 o. s. ř.) spatřuje shodně v tom, že nevyžádání předchozího souhlasu orgánu obce lze přičíst k tíži obou stran.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu .
V Brně dne 23. ledna 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu