ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1191.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1191/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí, jejímž jménem jedná Ú. p. z. s. v. v. m., za účasti vedlejšího účastníka R. T., a. s., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému h. m. P., zastoupenému advokátkou, za účasti vedlejšího účastníka m. č. P. 6, zastoupeného advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 218/97, o dovolání žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2005, č. j. 62 Co 496/2004-244, takto:
I. Dovolání žalovaného i vedlejšího účastníka na straně žalovaného se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 5. 2004, č. j. 4 C 218/97-207, a to v části napadeného vyhovujícího výroku o věci samé, jenž určil, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. 300/4 a 300/5 v k. ú. D. Ve zbylé části vyhovujícího výroku o věci samé, kterou bylo určeno, že Ministerstvu financí náleží k uvedeným pozemkům právo hospodaření, jakož i ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobkyní, vedlejším účastníkem na její straně a žalovanou, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (Žalobkyně vzala podáním ze dne 13. 5. 2005 žalobu v určovací části ohledně práva hospodaření zpět, o tomto zpětvzetí zatím nebylo rozhodnuto.)
Odvolací soud se v podstatě ztotožnil se závěry, jež učinil soud prvního stupně po skutkové i právní stránce. V průběhu řízení bylo prokázáno, že na základě hospodářských smluv uzavřených 25. 7. a 1. 8. 1988 byly sporné pozemky předány státem do trvalého užívání družstevní cestovní kanceláři R. V průběhu roku 1990 (datum dohody blíže nespecifikováno) byla mezi tehdejším O. N. V. v P. 6 a družstevní cestovní kanceláří R. (dále jen “D. C. K. R.“) sjednána dohoda o zániku práva trvalého užívání ke sporným pozemkům. Odvolací soud neměl jistotu, zda byla dohoda podepsána oprávněnými osobami zejména za D. C. K. R. Navíc byla dohoda nepřesná i neurčitá, neboť obsahovala dvě kontradiktorní ujednání - jedno o výpovědi podle §129a hosp. zák. a druhé o podmínce vzdání se práva trvalého užívání ze strany D. C. K. R. s tím, že právo trvalého užívání k pozemkům bude zároveň bezplatně převedeno na a. s. R. T. (založenou D. C. K. R.), která již na nich postavila hotel D. (zkolaudovaný 1. 8. 1990). Finanční odbor O. N. V. v P. 6 však dne 22. 11. 1990 vyslovil s tímto převodem nesouhlas. V důsledku neplatnosti dohody o zániku práva trvalého užívání tedy trval tento druh užívání pozemků ve prospěch nestátní organizace D. C. K. R. a nemohlo dojít k restituci pozemků obci ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (§4 odst. 1 písm. c/ tohoto zákona).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o určení vlastnictví žalobkyně podalo žalované město dovolání. Jeho důvod spatřovalo v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Otázky zásadního právního významu napadeného rozsudku, které podle něj opravňují přípustnost dovolání, vymezilo tak, že soudy obou stupňů řešily v rozporu s hmotným právem
1) platnost hospodářských smluv o odevzdání pozemků (národního majetku) do trvalého užívání,
2) platnost dohody o zániku práva trvalého užívání k pozemkům,
3) možnost akciové společnosti (R. T.) mít k pozemkům ve vlastnictví státu právo trvalého „hospodaření“,
4) aplikaci ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb.,
5) aktivní legitimaci žalobce.
Strana žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a případně i soudu prvého stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Kromě žalovaného města podal dovolání též vedlejší účastník na jeho straně, tj. příslušná městská část.
Žalobkyně se k dovoláním nevyjádřila.
Nejvyšší soud zjistil, že žalované město, zastoupené advokátkou, podalo dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod odpovídal ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Ani jedno z obou dovolání není přípustné.
Vedlejší účastník není oprávněn podat dovolání, jak dovodil s odkazem na §236 odst. 1 a další návazná ustanovení o. s. ř. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2004. Toto dovolání tedy bylo odmítnuto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud však nepřisvědčil ani obšírnému dovolání hlavního města P.
K otázce 1) dovolací soud konstatuje, že žádná z obou nižších instancí neučinila takové skutkové zjištění, jež by korespondovalo dovolacím tvrzením o nedostatku zástupčího oprávnění osob, které v roce 1988 sjednávaly za D. C. K. R. smlouvu o trvalém užívání pozemků (zde odkazy dovolatele na §22 a násl. hosp. zák.). Zjištěné skutkové okolnosti tedy nemohou vést k jinému právnímu závěru, než že k odevzdání věcí do trvalého užívání družstevní organizace došlo v roce 1988 v souladu s §70 odst. 1 hosp. zák.
Mimo vší pochybnost je neplatnost následné dohody o „zániku“ práva trvalého užívání z roku 1990, sjednané za stát O. N. V. v P. 6 a D. C. K. R. Tato dohoda si ve způsobech zániku předmětného práva (§125 odst. 1, §128 odst. 1, §129a hosp. zák.) protiřečí a její zamýšlená podmínka - projednávaná O. N. V. v P. 6 (!) - ani nenastala. Ani v případě řešení otázky 2) tedy odvolací soud nepochybil.
Otázka 3) je ve světle předchozích závěrů položena nadbytečně a nelze ji kladně zodpovědět. Byla-li dohoda zmíněná ad 2) neplatná, pak není důvodu posuzovat potenciální způsobilost R., a. s., stát se nositelem práva trvalého užívání či snad hospodaření ve vztahu k oběma pozemkům.
Zůstaly-li pozemky ve státním vlastnictví v důsledku pouhého užívacího práva D. C. K. R. a nedošlo-li k právním následkům zamýšleným dohodou účastníků smluvního vztahu z roku 1990, pak nelze dojít k závěru, že by národnímu výboru ke dni 23. 11. 1990 a obci ke dni 24. 5. 1991 svědčila jakákoli skutečnost, jež by mohla znamenat existenci jejich „práva hospodaření“ či „hospodaření“ s pozemky k uvedeným dnům. Z kumulativně stanovených podmínek vyplývajících z §1 zákona č. 172/1991 Sb. byla tedy splněna jen jedna - státní vlastnictví -, nikoli však dvě zbývající (instruktivně viz nález sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, č. 131). Otázka 4) tedy byla vyřešena odvolacím soudem správně.
Konečně pak ve prospěch aktivní legitimace žalobkyně, napadené otázkou 5) dovolatele, hovoří její dosavadní vlastnictví k pozemkům i zájem vedlejšího účastníka na její straně vyřešit právní vztahy k nim.
Tím méně bylo žádoucí přisvědčit dovolání strany žalované, směřuje-li její procesní postoj k nastolení právní nejistoty - rozporu mezi vlastnictvím pozemků a stavby na nich postavené. Ostatně pokud by se nižší instance blíže zabývaly otázkou zastavěnosti předmětných pozemků, která podle spisových podkladů také připadá v úvahu, mohly dojít i k závěru, že restituci ve prospěch obce brání i znění §2 odst. 1 písm. b) (a contrario) zákona č. 172/1991 Sb.
Atributy přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. tedy nebyly naplněny. Odvolací soud vyřešil všechny dovoláním nastolené právní otázky v souladu s hmotným právem a řešení těchto otázek, jedinečných právě v kontextu skutkových i právních aspektů posuzované věci, nelze přiznat judikatorní přesah.
Proto bylo podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. dovolání strany žalované odmítnuto.
Žalující straně nevznikly v tomto řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. června 2007
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu