ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1246.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1246/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce: A. m. k. A. S. v AČR, zastoupený advokátem, proti žalovanému: m. B., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 261/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. září 2006, č. j. 19 Co 326/2006 – 120, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 12.257,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí blíže identifikovaných v napadeném rozhodnutí. Ačkoliv měl žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neshledal odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) jeho nárok na určení vlastnického práva důvodným, neboť se mu nepodařilo prokázat, „že by mu vlastnické právo k nemovitostem na základě ať právní skutečnosti či zákona svědčilo.“ Na základě provedeného dokazování svědčí vlastnické právo naopak žalovanému, který se stal vlastníkem dotčených nemovitostí přímo ze zákona, a to ke dni účinnosti zákona č. 172/1992 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (tj. ke dni 24. 5. 1991). Vlastníkem předmětných nemovitostí byla původně žalovaná obec, a to až do 15. 11. 1952, kdy se vlastníkem stal Československý stát – Plzeňský průmysl masný, národní podnik na základě výměru Ministerstva průmyslu ze dne 3. 11. 1952 dle zákona č. 103/1950 Sb. Jednalo se tak ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. o tzv. historický majetek obce (§2 citovaného zákona). Právnímu předchůdci žalobce pak byly předmětné nemovitosti odevzdány bezplatně do trvalého užívání podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku ve znění pozdějších předpisů. Tyto nemovitosti však ke dni 24. 5. 1991 přešly ex lege na žalovaného, a to dle §2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona č. 172/1991 Sb. Nebylo prokázáno, že by dotčené nemovitosti přešly na žalobce, neboť jím předložený delimitační protokol č. 35/91 ze dne 16. 4. 1990, „je absolutně neplatným právním úkonem, a to především pro svoji neurčitost.“ Žalobce se nemohl stát vlastníkem předmětných nemovitostí ani na základě ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách, protože ke dni 1. 1. 2003 nebyl stát vlastníkem dotčených nemovitostí a dále proto, že se nejednalo o sportovní zařízení. Pokud předmětné nemovitosti přešly na žalovanou obec na základě ust. §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 172/1991 Sb., neuplatní se ani ust. §4 odst.1 písm. c) téhož zákonného předpisu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání z toho důvodu, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Předmětné nemovitosti nejsou totožné s nemovitostmi uvedenými v záznamech pozemkových knih. Činností žalobce a jeho právního předchůdce došlo k přestavbě původního objektu a k výstavbě objektů nových. Na základě provedených důkazů není možné právně posoudit, zda a v jaké míře se historický majetek žalovaného shoduje s předmětem žaloby, neboť mezi údaji katastru nemovitostí a údaji v pozemkových knihách existuje nesoulad, způsobený chybným právním hodnocením doposud provedených důkazů. Žalovaný měl být soudem vyzván k doplnění skutkových tvrzení a důkazů k prokázání jednoznačné právní souvislosti mezi jeho historickým majetkem dle údajů pozemkových knih a předmětem řízení dle údajů katastru nemovitostí. „Delimitační protokol č. 35/91 pak není právním titulem pro přechod majetku z právního předchůdce žalobce na žalobce, ale pouze dokladem o tom, že se tak stalo již na základě rozhodnutí o tom, že žalobce je právním nástupcem Autoklubu B.“ Vlastnictví právního předchůdce žalobce k části předmětných nemovitostí (zejm. stavbám mycí rampy, čistící a čerpací stanice, strojní dílny, umývárny motorů a mazacích boxů) pak vzniklo originárně, jejich výstavbou. Tyto stavby jsou potom určeny k provozování motoristického sportu (na rozdíl od závěru soudu odvolacího), a proto přešly na žalobce na základě ust. §15 zákona č. 290/2002 Sb. Dovolatel tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud svým rozsudkem zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný s tím, že se zcela ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů. V průběhu řízení bylo mimo jiné prokázáno, že na rekonstrukci a adaptaci předmětných nemovitostí, provedené právním předchůdcem žalobce, byly použity státní prostředky. Převod vlastnictví takového majetku byl zakázán ust. §1 zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 177/1990 Sb. Žalobcem nebylo ani jinak prokázáno, že by se stal vlastníkem dotčených nemovitostí. Vlastnické právo přešlo dle ust. §2 odst. 1 písm c) zák. č. 172/1991 Sb. na žalovaného. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem.
Dovolání žalobce je však v tomto případě nepřípustné.
Podle ust. §236 odst.1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (ust. §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (ust. §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Uvedené podmínky však dovolání žalobce nesplňuje, neboť ačkoliv uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti napadá toliko skutková zjištění provedená soudy obou stupňů a jejich hodnocení, případně jejich procesní postup v souzeném sporu. Dovolání je i vnitřně rozporné, když například na jednu stranu dovolatel tvrdí, že předmětné nemovitosti přešly do jeho vlastnictví na základě rozhodnutí jeho právního předchůdce a na straně druhé, že se tak stalo ex lege ve smyslu ustanovení §15 zák. č. 290/2002 Sb. Dané námitky vymezené v žalobcově dovolání se proto nemohly stát předmětem přezkumu v dovolacím řízení, neboť jde o důvody obsažené v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., pro něž (jak bylo uvedeno již výše) nemůže být založena přípustnost dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s odst. 3 tohoto ustanovení není tedy přípustné, a protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč (srov. §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č.49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č.177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.957,- Kč, celkem tedy ve výši 12.257,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 22. května 2007
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu