ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1260.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1260/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předseda JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. J. B., a 2. M. B., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně z 9. 11. 2006, sp. zn. 60 Co 239/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 17 C 137/99 (žalobkyň J. B. a M. B., zastoupených advokátkou, proti žalované akciové společnosti J. p., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva a o vyklizení), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalujících, podané u soudu 9. 7. 1999, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně z 25. 4. 2006, čj. 17 C 137/99-219. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň J. B. a M. B. o určení, že dům čp. 157 a pozemek parc. č. 199 v katastrálním území K. u O., zapsaných na listu vlastnictví č. 672 u Katastrálního úřadu ve Z., jsou v podílovém spoluvlastnictví uvedených žalobkyň, a to z jedné třetiny žalobkyně J. B. a z jedné třetiny žalobkyně M. B.. Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň J. B. a M. B. o vyklizení uvedených nemovitostí. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyň J. B. a M. B. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 9. 11. 2006, sp. zn. 60 Co 239/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 25. 4. 2006, čj. 17 C 137/99-219, potvrzen. Žalobkyni J. B. bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti J. p. 9.254,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na úhradu nákladů odvolacího řízení; také žalobkyni M. B. bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti ve stejné lhůtě 9.254,40 Kč na úhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud neshledal odvolání žalobkyň důvodným.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že žalobkyně v řízení neprokázaly, že by tu došlo k převodu v žalobě uvedených nemovitostí na stát kupní smlouvou (z 10. 11. 1971), uzavřenou původními spoluvlastnicemi „pod psychickým a fyzickým nátlakem“ a že by tu kupní smlouva z tohoto důvodu byla absolutně neplatná a že tedy „žalobkyně nemohou být spoluvlastnicemi ideálních dílů nemovitostí, o něž jde v tomto řízení“.
Odvolací soud poukazoval na to, že původní vlastník nemovitostí František Čuda odešel v březnu 1948 do ciziny a jeho majetek byl zajištěn podle ustanovení §287a trestního řádu a připadl státu (srov. usnesení bývalého Lidového soudu v Uherském Hradišti sp. zn. Nt 260/54). Výměrem finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v Gottwaldově z 10. 10. 1995, čj. 366/48/55, byly nemovitosti, uváděné žalobkyněmi, svěřeny do operativní správy bývalého Místního národního výboru K., okres Uherské Hradiště. V pozemkové knize pro katastrální území K. bylo zapsáno vlastnické právo ve prospěch čs. státu – Místního národního výboru K. na základě usnesení bývalého Lidového soudu v Uherském Hradišti z 9. 11. 1954, sp. zn. Nt 260/54 a podle výměru finančního odboru rady bývalého Okresního národního výboru v G. z 10. 10. 1955, čj. 366/48/55. Kupní smlouvou, uzavřenou 10. 11. 1971 mezi V. B., J. B. a M. B., jako prodávajícími, a čs. státem – Městským národním výborem O., jako kupujícím, došlo k převodu podílů na domu čp. 157 a pozemcích parc. č. 129 a parc. č. 1275/9 v katastrálním území Kvítkovice za kupní cenu 102.704,45 Kč. K 1. 9. 1972 byla pak správa uvedených nemovitostí v národním majetku převedena hospodářskou smlouvou, uzavřenou mezi bývalým Městským národním výborem v O. a národním podnikem J. p. B. na tento národní podnik. V rámci tzv. velké privatizace byly nemovitosti, uváděné žalobkyněmi v jejich žalobě, převedeny do majetku žalované akciové společnosti, která je v současné době vedena v katastru nemovitostí jako jejich vlastník.
Ohledně žalobkyň pokládal odvolací soud za doloženo, že žalobkyně J. B., žalobkyně M. B. a jejich sestra V. B. jsou potomky původních vlastníků F. Č. a M. Č. (zemřelých v roce 1993 a v roce 1958) a že V. B. požádala v roce 1990 a v roce 1991 J. p. B. a Městský národní výbor O. o vydání domu čp. 157 v K. s pozemky parc. č. 198 a parc. č. 1275/9.
Ohledně právního posouzení žaloby žalobkyň J. B. a M. B., domáhajících se určení, že jsou podílovými spoluvlastnicemi (každá z jedné ideální třetiny) domu čp. 157 a pozemku parc. č. 199 (nyní takto označeného) v katastrálním území K., měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně učinil z provedeného dokazování správná skutková zjištění, z nichž dospěl i k správným právním závěrům, vyjma posouzení námitky, že kupní smlouva z 10. 11. 1971 byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek; soud prvního stupně správně (podle názoru odvolacího soudu) uzavřel, že v části týkající se tvrzení, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí, se žalobkyně nemohou domáhat ochrany vlastnického práva podle §126 občanského zákoníku, ani určení podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, neboť se svého nároku měly domáhat podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který je speciálním právním předpisem ve vztahu k občanského zákoníku i občanskému soudnímu řádu. Odvolací soud tedy sdílel názor soudu prvního stupně, že žalobkyně měly možnost uplatnit právo na vydání nemovitostí v zákonných lhůtách podle zákona č. 87/1991 Sb. a pokud tak neučinily, jejich nárok zanikl. Odvolací soud vyslovoval i názor, že se žalobkyně domáhaly určení, že jsou vlastnicemi každá jedné ideální třetiny uváděných nemovitostí, aniž by však bylo jejich dědictví po jejich otci F. Č. projednáno a soud v tomto sporu nemůže určit výši spoluvlastnického zděděného podílu. Odvolací soud rovněž vyslovoval právní názor, že „žalobkyně byly ke dni uzavření kupní smlouvy z 10. 11. 1971 vlastnicemi každá jedné ideální šestiny nemovitostí (o něž jde v tomto řízení) a mohly tuto kupní smlouvu uzavřít“, přičemž nešlo o kupní smlouvu uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení odvolacího rozhodl s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 5. 12. 2006 advokátce, která žalobkyně v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 5. 2. 2007 u Okresního soudu ve Zlíně, tedy ve lhůtě stanovení v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně z 9. 11. 2004, sp. zn. 60 Co 239/2003, i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 25. 4. 2006, čj. 17 C 137/99-219, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné a jako dovolací důvody uplatňovaly, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky vyslovovaly především názor, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, tj. dům čp. 157 a pozemek parc. č. 199 v katastrálním území K. (obec O.) nikdy nepřešly na stát. Podle názoru dovolatelek nemohlo mít usnesení bývalého Lidového soudu v Uherském Hradišti z 9. 11. 1954, sp. zn. Nt 260/54, vydané podle ustanovení §287a trestního řádu, takové právní důsledky, že by zakládalo nabytí vlastnictví nemovitostí státem a zapsání vlastnictví státu v pozemkové knize. V této souvislosti dovolatelky vyslovovaly názor, že „nejdříve muselo dojít k vypořádání zákonného společenství majetkového manželů M. Č. a F. Č. a teprve poté by mohlo dojít k vydání usnesení o zajištění majetku obviněného Františka Čudy; v daném případě však k vypořádání zákonného majetkového společenství M. Č. a F. Č. nedošlo, a proto ani nemohlo být vydáno usnesení Lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne 9.11.1954; F. Č. nebyl v té době vlastníkem všech částí předmětných nemovitostí a nemovitosti nemohly tedy na základě usnesení Lidového soudu v Uherském Hradišti z 9.11.1954 přejít na stát; uvedené usnesení z 9.11.1954 postihuje majetek, který byl v zákonném majetkovém společenství manželů M. Č. a F. Č.“. Dovolatelky měly za to, že usnesení bývalého Lidového soudu v Uherském Hradišti z 9. 11. 1954 lze tedy považovat za zcela neurčité a proto za nicotné, nemající jakýchkoli právních následků; u tohoto usnesení nebyla ani splněna závažná podmínka jeho vydání, tj. že by bylo prokázáno, že F. Č. uprchl do ciziny (nepostačovalo tu totiž pouhé podezření, že se tak stalo); uváděné usnesení, podle názoru dovolatelek, nemá věcně právní účinky a nebylo možné podle něho vložit do pozemkové knihy vlastnické či jiné věcné právo na jeho základě, takže tu nemohlo dojít k převodu či k přechodu vlastnického práva.
Žalovaná akciová společnost ve svém vyjádření k dovolání dovolatelek navrhovala, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno, zejména s ohledem na závěry z judikatury Nejvyššího soudu i na závěry Ústavního soudu ČR k otázce vztahu zákona č. 87/1991 Sb. k obecným předpisům o ochraně a určení vlastnického práva.
Přípustnost dovolání dovolatelek bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovolání, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 17 C 137/99 Okresního soudu ve Zlíně), ani z obsahu dovolání dovoletelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly i základní právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vtahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001 a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva nebo právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st.21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonu): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před několika desetiletími, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovoletelek, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelek, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem nebyly tu u dovolání dovolatelek splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelek přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a ohledně nákladů vynaložených žalovanou akciovou společností na vyjádření k dovolání dovoletelek, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelek ze strany žalované akciové společnosti, obsahujícího jen stručný poukaz na to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, vycházel z judikatury Nejvyššího soudu i ze stanoviska Ústavního soudu ČR.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu
V Brně dne 17. července 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu