ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1269.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1269/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce M. s. v. s. a p., zast. JUDr. Z. K., proti žalovanému Č. s. v. s., zast. advokátem, o zrušení rozhodnutí valné hromady žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 152/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2004, č. j. 20 Co 358/2004-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 6. 4. 2004, č. j. 22 C 152/2001-42, ve věci samé. Současně byl změněn výrok o nákladech řízení ve výši přiznané částky a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce s odvoláním na §15 zákona č. 83/1990 Sb., domáhal zrušení rozhodnutí 25. v. h. žalovaného ze dne 31. 5. 2001, o zrušení jeho č. v žalovaném s. Soud prvního stupně tuto žalobu zamítl. Učinil tak po zjištění, že žaloba byla podána včas, ve lhůtě třiceti dnů poté, co žalobci podle doručenky bylo dne 4. 7. 2001 doručeno rozhodnutí žalovaného o zrušení č. žalobce z důvodů podle čl. 3 odst. 4 písm. c) stanov žalovaného. Konkrétně šlo o jednání, které směřovalo proti zájmům žalovaného s cílem poškodit a zpochybnit jeho vlastnická práva. K tomu soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 24.3.2000 podal žalobce proti žalovanému u Městského soudu v Brně žalobu o určení, že vlastníkem nemovitostí blíže popsaných v žalobě je Česká republika. Tuto žalobu vzal žalobce zpět podáním, doručeným soudu dne 16. 10. 2002. Rozhodnutí o zrušení č. žalobce však převzala manželka žalovaného M. Š. v době, kdy byl v l. T. T., podle potvrzení lékařky, jež žalobce předložil o vyšetření před nástupem léčby dne 5. 7. 2001.
Tato skutková zjištění hodnotil soud prvního stupně tak, že žaloba byla sice podána ve shora uvedené zákonné lhůtě, nicméně žalobce se dopustil jednání, které mu žalovaný v rozhodnutí o zrušení členství vytýkal. Tyto důvody vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby.
Odvolací soud proti tomu vyšel ze zjištění, že rozhodnutí o zrušení č. žalobce byla doručena adresátu (Ing. V. Š., předsedovi M. s. V. T. S. a poboček) dne 4. 7. 2001. Žalobce sice tvrdil, že se jmenovaný jeho předseda v tuto dobu zdržoval v l., a totéž uváděla i manželka Ing. Š. M. Š. Podle předloženého lékařského potvrzení však Ing. Š. absolvoval vstupní lékařskou prohlídku před nástupem do l. teprve následujícího dne 5. 7. 2001. Nebylo tedy prokázáno, že by se v den doručení oznámení nezdržoval ve svém bydlišti a tvrzení jeho manželky, že se s tímto oznámením seznámil až po svém návratu z lázní (podle písemného prohlášení dne 16. 7. 2001), nemůže být podkladem pro skutkové zjištění. Jestliže bylo oznámení o zrušení členství žalobce v žalovaném s. doručeno jeho statutárnímu zástupci dne 4. 7. 2001, pak byla žaloba podle §15 zákona č. 83/1990 Sb. podána dne 13. 8. 2001 opožděně a již z tohoto důvodu bylo třeba žalobu zamítnout, aniž by se soud zabýval jejími věcnými důvody.
I přes tento odlišný závěr v otázce včasnosti žaloby se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Podání žaloby, jejímž prostřednictvím měl být žalovaný zbaven svého vlastnického práva k nemovitostem, je jednáním, které je v přímém rozporu s povinností žalobce jako člena žalovaného s., stanovené v článku 3 odst. 4 písm. c) stanov žalovaného, tedy s povinností hájit zájmy s. a svou činností přispívat k dobrému jménu s. v České republice i v zahraniční. Není přitom rozhodné, jaké důvody žalobce k takovému kroku vedly. Povinnosti, vymezené stanovami, stíhaly žalobce už za trvání jeho členství v žalovaném s. bez ohledu na vzájemné rozpory účastníků. Jednal-li žalobce v rozporu s těmito povinnostmi, není rozhodnutí v. h. žalovaného o zrušení jeho členství ve smyslu čl. 3 bodu 5 písm. b) stanov žalovaného v rozporu se zákonem ani se stanovami. Žalobce by tedy nemohl mít se svou žalobou ani za podmínky jejího včasného podání a úpravy žalobního petitu věcný úspěch. Přitom předchozí jeho spory se žalovaným a jejich důvody nejsou pro rozhodnutí z tohoto hlediska významné. Nepochybil proto soud prvního stupně, pokud se jejich zkoumáním blíže nezabýval.
Odvolací soud poznamenal, že žalobu o určení vlastnického práva k nemovitostem, směřující proti v neprospěch žalovaného, podal žalobce dne 24. 3. 2000, tedy ji po zastavení řízení o určení jeho členství v žalovaném s. (vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 186/99) usnesením ze dne 27. 1. 2000 (které bylo žalobci doručeno dne 18. 2. 2000 a nabylo právní moci dne 7. 3. 2000), pro zpětvzetí žaloby na podkladě uznání tohoto členství žalovaným již ve vyjádření k žalobě ze dne 21. 12. 1999. Za této situace se ani nemůže jako důvodu jejího podání dovolávat okolnosti, že jej žalovaný neuznával za svého člena. Tuto žalobu vzal zpět teprve v průběhu tohoto řízení (16. 10. 2002), tedy až po vydání a oznámení napadeného rozhodnutí v. h. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé jako správný potvrdil.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V dovolání předně opakoval své námitky ze základního sporu o tom, že zásilka adresovaná na jeho jméno neobsahovala údaj o jeho funkci statutárního zástupce žalobce, v důsledku toho byla převzata v době jeho nepřítomnosti manželkou Ing. Š. Závěry odvolacího soudu tak považoval za nesprávné právní posouzení věci.
V otázce existence porušení povinnosti s. a jeho závažnosti tvrdil dovolatel, že žalobce se domáhal, aby soud určil, že vlastníkem v žalobě označených nemovitostí je Česká republika. Bylo jeho právem podat určovací žalobu, kterou by se osvědčilo a postavilo najisto, zda-li není k újmě České republiky stav, kdy její majetek je vlastněn a užíván třetí osobou. To bylo významné zejména za situace, kdy listiny, jež slouží jako doklady o nabytí tohoto majetku (nemovitostí) nebyly zjevně způsobilé být dostatečnými doklady osvědčujícími vlastnické právo žalovaného s. Nesouhlasil se závěry rozsudku odvolacího soudu, podle něhož zpochybní-li člen s. (s.) vlastnictví s. (s.) vlastnictví nemovitosti, kterou tento nabyl na úkor České republiky, porušuje takový člen povinnosti člena s.
Za otázku zásadního významu dovolatel považoval závěr, zda-li je člen s. oprávněn podat žalobu, která ve svém důsledku může znamenat snížení majetku tohoto s., i když má člen za to, že tento s. předmětný majetek nabyl neoprávněně k újmě České republiky. Dále považoval za otázku zásadního významu odpověď na otázku, zda je možno takové jednání považovat za porušení povinnosti člena s. Podle dovolatele naopak postupem žalovaného došlo k porušení práva svobodně se sdružovat ve s., s. a jiných s., jež je zaručeno článkem 20 Listiny základních práv a svobod.
Navrhoval zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), vykazuje náležitosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a obsahuje tvrzení o způsobilém dovolacím důvodu.
Pokud jde o přípustnost dovolání, pak vzhledem k povaze rozsudku odvolacího soudu dospívá dovolací soud k závěru, že jde o rozhodnutí svým obsahem potvrzující, ježto z hlediska procesního výsledku došlo k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, bez ohledu na dílčí odlišné právní hodnocení odvolacím soudem. Dovolání je pak přípustné za podmínek §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti rozsudku odvolacího soudu, není-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu mu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z citovaného ustanovení se tak podává závěr (vyjádřený ostatně i v usnesení Ústavního soudu publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu , svazek 4, č. 19 str. 345), podle něhož za rozhodnutí „po právní stránce zásadního významu“ nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Jinak vyjádřeno, přípustnost dovolání není dána v otázkách, které jsou svou povahou jedinečné, řeší problematiku konkrétního případu a nemají judikatorní přesah. Otázku, zda potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou (srov. k tomu závěry z rozhodnutí publikovaného v časopise Soudní judikatura 57/98).
K tomu je třeba dodat, že s ohledem na povahu shora uvedeného dovolacího důvodu nemohou být předmětem dovolacího přezkumu dovolacím soudem otázky skutkové, nýbrž pouze otázka správného právního posouzení ve věci samé.
S přihlédnutím k tomu, co bylo dosud uvedeno, dospívá proto dovolací soud k závěru, že posouzení otázky doručování rozhodnutí o vyloučení žalobce žalovaným nelze podřadit pod pojem otázky zásadního právního významu. Dovolací soud nemohl předně reagovat na skutková tvrzení v dovolání obsažená, jak bylo shora uvedeno, neboť tyto otázky se z přípustnosti uplatněného dovolacího důvodu vymykají. Posouzení toho, zda a jakým způsobem došlo v této věci k doručení rozhodnutí žalovaného o vyloučení žalobce ze s. je přitom otázkou, která má význam pro konkrétní věc a postrádá obecného dopadu na rozhodování soudů v jiných věcech. Takto uplatněná tvrzení dovolatele nemohou přípustnost dovolání založit.
Ke shodnému závěru však dospívá dovolací soud rovněž o té části dovolání, v níž dovolatel klade shora uvedené otázky, jež považuje za otázky zásadního významu. Při prejudicielním zkoumání povahy otázky, kterou odvolací soud řešil, bral dovolací soud do úvahy, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně postupoval při hodnocení existence a závažnosti porušení povinnosti člena v případě žalobce s důrazem na znění konkrétních ustanovení stanov. Takový postup je v souladu s vůlí zákonodárce deklarovanou v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., který vyjadřuje respektování autonomie spolkového života zahrnujícího rovněž otázky vzniku a zániku členství ve s. (v dané věci ve s.). Pakliže z ustanovení citovaných soudy obou stupňů plyne i závazek člena mj. hájit zájmy s. a jeho členů a svou činností přispívat k dobrému jménu s. v ČR i v zahraničí, nelze takto formulovanou povinnost pokládat za ustanovení příčící se zákonu. Dovolateli (jako členu s.) jistě nelze upřít ústavně zaručené právo obracet se na soudy v rámci realizace práva na soudní ochranu. Přitom však nelze přehlédnout, že iniciování soudního sporu nese zpravidla negativní publicitu a nepřímo může vzbudit zdání o ne zcela regulérním fungování s., případě snižovat jeho hodnověrnost. Dovolací soud v rámci prejudicielního hodnocení tak považuje závěry odvolacího soudu za přiléhavé a správné, reflektující i nyní dovolacím soudem naznačené konsekvence jednání člena s. (s.). I pro tuto část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ovšem platí, že ji nelze subsumovat pod otázku, která by měla širší význam pro rozhodovací činnost soudů.
Dovolací soud proto dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání, takže za použití ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. ve vztahu k ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. ve vztahu k §224 odst. 1 o. s. ř., §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu