ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1287.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1287/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně N. o. C. č. h. v R., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 103/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2006, č. j. 31 Co 555/2006 – 68, takto:
Usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 11. října 2006, č. j. 5 C 103/2006-45, a Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2006, č. j. 31 Co 558/2006 – 68, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým prvoinstanční soud zastavil řízení ohledně žaloby na určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 378/7 v k. ú. R., a to z důvodu existence překážky věci rozsouzené (res iudicata) bránící jejímu opětovnému projednání. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně s tím, že o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. V daném případě jsou tyto podmínky splněny a je dána i totožnost předmětu sporu. Přestože žalobkyně tvrdí, že v pravomocně skončeném řízení uplatňovala své právo na základě trhové smlouvy z roku 1951 a že nyní jej uplatňuje na základě trhové smlouvy z roku 1954, je mimo vší pochybnost, že ze stejného titulu byl uplatňován i v řízení již pravomocně skončeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 576/98. Takový závěr jasně vyplývá například z upřesnění žalobního tvrzení ze dne 12. 6. 2000 na č. l. 56-60 jmenovaného spisu, z částečného zpětvzetí žaloby ze dne 13. 5. 2002 na č.l. 131-133, ale též z odvolání ze dne 15. 10. 2002 na č.l. 204-207 či z dovolání na č.l. 232-236. Rovněž soudy všech stupňů i Ústavní soud se v odůvodněních svých rozhodnutí oběma listinami komplexně zabývaly a v souladu s procesním předpisem je hodnotily.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a to z toho důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za důsledek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud v důsledku této vady věc nesprávně právně posoudil. Závěry soudů obou stupňů jsou chybné, neboť ze žádné z dokazovaných listin nevyplývá, že nárok na předmětnou nemovitost v původním řízení se opíral o smlouvu z roku 1954. Nárok na pozemek parc. č. 378/7 byl založen pouze na smlouvě z roku 1951 a až v právě souzeném sporu žalobce podložil svůj tvrzený nárok smlouvou z roku 1954. I z rozhodnutí Ústavního soudu ČR v původním řízení je zjevné, že o pozemku (parc. č. 378/7) bylo rozhodnuto pouze ve vztahu ke smlouvě z roku 1951, zatímco ve vztahu ke smlouvě z roku 1954 bylo rozhodnuto jen o pozemku parc. č. 378/6. Soudy nezohlednily ani nově navržený důkaz, a to geometrický plán č.j. 0116-19-T50 ze dne 7. prosince 1950 označený Cd 21 59. Závěr soudu tak neodpovídá skutečnostem vyplývajícím z důkazů navržených v této věci a v důsledku toho, pak soudy dospěly k nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť zde nebyla dána překážka věci rozsouzené. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení jak soudu odvolacího, tak i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný s tím, že žalobkyně se snaží „otevřít věc, která byla pro ni nepříznivě rozhodnuta všemi stupni soudů ČR vč. soudu Ústavního a snaží se interpretovat věc ze svého účelového pohledu“. Není ani pravda, že je zde nový důkaz, neboť tento nový důkaz je geometrický plán z prosince 1950, který je u jedné z trhových smluv přiložen a byl tedy projednáván. Žádá proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl či zamítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, se zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné dle ustanovení §239 odst. 2 písm a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o .s. ř.), neboť napadeným usnesením bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud zastavil řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř.
Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož existence vad vyjmenovaných v §242 odst. 3, větě druhé, o. s. ř. namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), jsou pro přezkum prováděný dovolacím soudem relevantní toliko závěry odvolacího soudu vymezené v dovolání.
Předmětem dovolacího řízení je tak posouzení jediné klíčové otázky, a to zda je v souzeném sporu dána překážka věci rozsouzené, která by bránila jejímu opětovnému věcnému projednání. Ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. stanoví, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Překážka věci rozsouzené je tak dána tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se potom jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob (viz. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1066 s., str. 735). V daném případě je zřetelné, že se má v řízení před soudy jednat o tentýž nárok, který byl žalobkyní uplatňován již v pravomocně skončeném řízení a že se řízení má týkat týchž osob.
Stěžejní však je, zda se v souzeném sporu má taktéž jednat o stejný předmět řízení. Tentýž předmět řízení – jak správně uvedl i odvolací soud – je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. Jinými slovy, je třeba se zabývat tím, zda v novém řízení žalobce zakládá svůj nárok na tvrzení určitého skutkového děje a zda tento tvrzený skutkový děj je či není totožný s tím, jenž byl tvrzen a projednáván v již pravomocně skončeném řízení. Žalobkyně uvádí, že v předchozím (pravomocně skončeném) řízení se určení svého vlastnického práva k předmětné nemovitosti domáhala na základě jiných tvrzených skutečností, než je tomu v projednávaném případě. Své domnělé právo uplatňovala tvrzením, že vlastnictví na ni přešlo na základě trhové smlouvy ze dne 8. 2. 1951, kdežto nyní se daného práva domáhá tvrzením, že toto na ni přešlo na základě jiné trhové smlouvy ze dne 8. 9. 1954. Soudy obou stupňů naopak dospěly k závěru, že žalobkyně v již pravomocně skončeném řízení se domáhala určení svého vlastnického práva k předmětné nemovitosti na základě obou zmíněných smluv a v souladu s tím byla také věc projednávána. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací dovodily totožnost tvrzeného skutkového děje s předchozím řízením, a tedy totožnost předmětu řízení.
Dovolací soud ze spisu vedeného u Okresního soudu v Rakovníku pod zn. 4 C 576/98 dospěl k závěru, že z něj nevyplývá totožnost tvrzeného skutkového děje projednávaného v již skončeném řízení a v řízení právě probíhajícím.
Předmětem řízení v rovině skutkové je ve sporném řízení nikoliv soudem zjištěný skutek sám o sobě jako je tomu v řízení, které je ovládáno vyšetřovací zásadou (nesporná řízení), nýbrž skutek chápaný procesně jak jej vymezuje svými tvrzeními žalobce uvedením skutkových okolností, z nichž právo na plnění požadované v petitu dovozuje. V projednací zásadě, v níž se nalézá skutkový základ pro rozhodnutí soudu (§153 odst. 1 o. s. ř.) podle toho, jak strany splní své povinnosti tvrdit ke svému prospěchu podle hmotného práva významné skutečnosti a prokázat je a popřípadě unést břemena tvrzení a důkazní s takovými skutečnostmi spojená, je skutkový závěr, je-li dosažen na základě zhodnocení provedeného dokazování, založen na tom, která ze stran prokázala svoji skutkovou verzi tvrzení.
Ani žalobkyně ve své přecházející žalobě a v dalších podáních, a proto ani soudy, které ve skončeném řízení rozhodovaly (včetně soudu Ústavního), se na žádném místě výslovně nebo jiným zřetelným způsobem nezabývaly skutečností, že by vlastnické právo k předmětnému pozemku mohlo přejít na žalobkyni na základě trhové smlouvy z roku 1954 a neučinily jej tak předmětem pravomocně skončeného řízení. Odvolacímu soudu je navíc nutné vytknout, že v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl z čeho pramenilo jeho přesvědčení o totožnosti předmětu řízení, když pouze odkázal na některé listiny založené ve spise a dále své závěry nekonkretizoval a logicky nepropojil. Tak v přípise ze dne 12. 6. 2000 (č.l. 56-60) žalobkyně sice specifikuje posloupnost nabývání nemovitostí, jichž se domáhala, avšak není možné dovodit, že nabytí vlastnického práva k pozemku parc. č. 378/7 v k. ú. R. tvrdí a dokládá trhovou smlouvou z 8. 9. 1954. V tomto podání uvádí, že předmětem trhové smlouvy z 8. 9. 1954 byla stavební parcela č. 378/1 „díl a“ o výměře 356 m2 dále část domu čp. 79/II postavená na p. č. 378/1 „díl a“ a zahrada par. č. 2392/2 o výměře 281 m2. Dále konstatuje, že po přečíslení pozemkových parcel je patrné, že pozemek parc. č. 378/7 byl původně součástí pozemku parc. č. 378/2, přičemž tento pozemek přešel na žalobkyni trhovou smlouvou ze dne 31. 5. 1949. Pozemek, který by svojí výměrou odpovídal předmětu souzeného sporu (46 m2) byl zahrnut pod trhovou smlouvu z roku 1951 (č.l. 58). Co se týče částečného zpětvzetí žaloby ze dne 13. 5. 2002 (č.l. 131-133), pak z něj plyne pouze tolik, že žalobkyně bere zpět žalobu ve vztahu k pozemkům parc. č. 378/4, 378/5 a 378/8 a dále poukazuje na některé skutečnosti, které měly prokázat platnost trhových smluv z roku 1951 a 1954. V odvolání (č.l. 204-207) žalobkyně v zásadě opakuje svá tvrzení a zaměřuje se na odůvodnění platnosti výše zmíněných trhových smluv. Totéž lze konstatovat o dovolání žalobkyně na č.l. 231-236. Žalobkyně sice v obou dokumentech uvádí, že pozemky parc. č. 378/6 a 378/7 včetně hospodářských budov na nich uvedených nabyla od manželů V. a A. H. na základě dvou trhových smluv, a to trhové smlouvy z 8. 2. 1951 a z 8. 9. 1954, avšak nelze dovodit, že by za skutečnosti, na základě kterých měl být pozemek parc. č. 378/7 na žalobkyni převeden, pokládala zároveň obě trhové smlouvy či smlouvu uvedenou jako druhou v pořadí.
Pro posouzení shora naznačené problematiky bylo taktéž významné, jakým způsobem hodnotily skutkový děj soudy, které v předchozím řízení rozhodovaly. Vypovídací hodnotu v tomto směru má zejména vztah mezi nálezem Ústavního soudu v předchozím řízení (sp. zn. I. ÚS 382/04) a následným rozhodnutím soudu prvního stupně č. j. 4 C 576/98-311. Ústavní soud ve svém nálezu dospěl k závěru, že u trhové smlouvy z roku 1954 byla splněna odkládací podmínka, a proto je tuto smlouvu třeba považovat za platnou. Ústavní soud dále uvedl, že „touto trhovou smlouvou byla na stěžovatelku (rozum. žalobkyni) převáděna část pozemku (původní) parcely č. 378/1, která podle vyznačení v geometrickém plánu ze dne 12. 12. 1998 nese parcelní číslo 378/6, o výměře 138 m2“. Pokud však jde o trhovou smlouvu ze dne 8. 2. 1951, zde obecné soudy aplikovaly a vykládaly toliko běžné právo, a to způsobem, který je ústavně konformní a není způsobilý ani právo stěžovatelky na spravedlivý proces, ani její základní právo porušit. Z tohoto důvodu Ústavní soud zrušil rozhodnutí soudů obecných (včetně rozh. soudu Nejvyššího) v rozsahu týkajícím se stavební parcely č. 378/6 a hospodářské budovy na této parcele uvedené o velikosti 138 m2. Ve vztahu k ostatním nemovitostem (tedy i k parc. č. 378/7) ústavní stížnost bez dalšího zamítl. Následně Okresní soud v Rakovníku vydal rozsudek, kterým určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 378/6 a hospodářské budovy na této parcele uvedené o velikosti 138 m2. Z tohoto rozhodnutí je patrné, že se soud pozemkem parc. č. 378/7 již vůbec nezabýval, ačkoliv kdyby se na základě tvrzení žalobkyně domníval, že tento pozemek by mohl být předmětem trhové smlouvy ze dne 8. 9. 1954, musel by dané tvrzení v rozhodnutí zohlednit a své rozhodnutí náležitě odůvodnit. Soud prvního stupně však uvedl, že „z uvedených zjištění vyplývá skutkový závěr, že se žalobce domáhá vlastnictví k nemovitostem, které nabyl smlouvou trhovou (rozum. ze dne 8. 9. 1954) za současného stavu duplicity vlastnictví obou účastníků“. Tímto rozsudkem bylo tedy rozhodováno na základě smlouvy z 8. 9. 1954, ale jen ve vztahu k pozemku parc. č. 378/6 v k. ú. R. Ani z dalších rozhodnutí ve sporu vedeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 576/98 není možno dovodit, že by se touto čistě hypotetickou skutečností soudy zabývaly. Z vyžádaného spisu vyplývá, že se soudy zaměřily jen na posouzení platnosti trhové smlouvy z roku 1951. Když dovodily její neplatnost, zamítly žalobu na určení vlastnického práva v rozsahu týkajícím se pozemku parc. č. 378/7.
Lze tedy uzavřít, že kdyby byl předmětem předchozího řízení mimo jiné i skutkový děj, na základě něhož by se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k předmětnému pozemku parc. č. 378/7 na podkladě jeho nabytí podle smlouvy z 8. 9. 1954, pak by se soudy musely danou skutkovou problematikou zabývat a naznačit, z čeho dovozují závěr, že zmíněná nemovitost na žalobkyni na základě této smlouvy nepřešla. Tato skutková okolnost a její právní posouzení nejsou v žádném rozhodnutí byť jen zmíněny, a proto nelze než z této skutečnosti vyvodit závěr, že v předchozím pravomocně skončeném řízení nebyla tvrzena, zjišťována ani posuzována možná skutková okolnost převodu vlastnického práva na žalobkyni na základě smlouvy z roku 1954, čímž vysvětluje uplatňování práva žalobkyně nyní. Nejedná se proto v souzeném sporu o stejný předmět řízení, jakým se soudy zabývaly v již pravomocně skončeném řízení vedeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 576/98 a není dána překážka věci rozsouzené ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. a závěr učiněný soudy obou stupňů nelze v tomto smyslu považovat za správný.
Z právě uvedeného plyne, že dovolatelce se podařilo zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu. Soud dovolací proto podle ustanovení §243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. usnesení odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, vrací se věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Soud prvního stupně je pak ve smyslu §226 odst. 1 a §243d odst. 1 o. s. ř. vázán zde vyslovenými názory soudu dovolacího. V novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2007
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu