ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1289.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1289/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky M. K., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 7. 12. 2005, sp. zn. 62 Co 287/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 128/99 (žalobce Ing. Z. J., CSc., zastoupeného advokátem, proti žalované M. K., zastoupené advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 17. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 2. 12. 2004, čj. 6 C 128/99-414. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované uloženo uzavřít do 15 dnů od právní moci rozsudku se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 594 a pozemků parc. č. 1980 (zastavené plochy a nádvoří o výměře 416 m2) a parc. č. 1931 (zahrady o výměře 2258 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 6 pro katastrální území S. (obec P.) u Katastrálního úřadu pro h. m. P. Dalším výrokem téhož rozsudku bylo zastaveno řízení v části týkající se uložení povinnosti žalované vydat žalobci uvedené nemovitosti. Žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 do 15 dnů od právní moci rozsudku na úhradu placeného znalečného částku 16.752,50 Kč (stanovenou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 z 20. 6. 2005, čj. 6 C 128/99-424).
O odvolání žalované i žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 7. 12. 2005, sp. zn. 62 Co 287/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku žalobě vyhovujícím ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem; ve výroku o nákladech řízení vůči státu bylo rozhodnuto, že výše těchto nákladů činí 16.792,50 Kč. Bylo také rozhodnuto, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce ani žalované nebyla shledána důvodnými.
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, když správně také vycházel z právního závěru rozsudku dovolacího soudu ze 14. 9. 1999 (28 Cdo 1529/98 Nejvyššího soudu), jímž bylo rozhodnuto o dovolání, podaném v téže právní věci.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, uzavřel darovací smlouvu se státem, přičemž tato smlouva z 27. 9. 1960 byla uzavřena v tísni (§6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 87/1991 Sb.). Žalovanou posoudil odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) jako povinnou osobu ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když znaleckými posudky provedenými v tomto řízení bylo prokázáno, že cena, za niž rodiče žalované nemovitost koupili v roce 1982 od státu za kupní cenu, byla podhodnocena o více než 20 % ve srovnání s cenou odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Odvolací soud přitom zdůrazňoval, že „veškeré pochybnosti ohledně rozdílných cen nemovitostí u jednotlivých znalců, kteří provedli posudky v této právní věci, odstranil znalecký posudek společnosti V.H. C., o jehož závěrech neměl odvolací soud důvod pochybovat.“
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný včetně výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalovanou v řízení zastupovala, dne 17. 1. 2006 a dovolání ze strany žalované bylo dne 16. 3. 2006 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 7. 12. 2005 (sp. zn. 62 Co 278/2005 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 22. 12. 2004 (čj. 6 C 128/99-414 Obvodního soudu pro Prahu 6) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatelky jde „v této právní věci o samotný způsob nahlížení na oprávněnost (soulad s právními předpisy) stanovení ceny nemovitosti dle cenového předpisu ve vztahu k faktickým skutečnostem, jež tuto cenu ovlivňují“. Šlo tu totiž o případ, „kdy v souvislosti s restitučními předpisy (zde se zákonem č. 87/1991 Sb.) lze o existenci rozporu s tehdy platnými právními předpisy usuzovat pouze vzhledem k rozdílnosti výší cen určených znalci podle cenového předpisu“. Dovolatelka má však za to, že rozpor s tehdy planými právními předpisy nelze dovodit pouze z rozdílných výší cen nemovitostí, stanovených různými znaleckými posudky, aniž by bylo u některého ze znalců jednoznačně prokázáno, že při oceňování nemovitosti došlo k porušení právními (cenovými) předpisy stanovených postupů“. Např. „nelze souhlasit s tím, že by použití jiného údaje o stáří domu mělo být považováno za protiprávní“.
Dovolatelka měla za to, že soudy obou stupňů nesprávně pochopily i výkladový závěr vyjádřený v rozsudku dovolacího soudu ze 14. 9. 1999 (28 Cdo 1509/98 Nejvyššího soudu), že za přesahující dohodnutou cenu koupené věci lze pokládat jen tu cenu, která podstatně překračuje cenu stanovenou cenovým předpisem, a za podstatné překročení ceny, stanovené cenovým přepisem, je soudy zpravidla považováno překročení odhadní ceny o více než 20 %. Dovolatelka je toho názoru, že tento právní závěr je použitelný „jen v případě, kdy ke stanovení kupní ceny se strany kupní smlouvy dohodly na ceně, která by o více než 20 % přesahovala cenu určenou k tomuto účelu vypracovaným znaleckým posudkem“; porovnávat ceny nemovitostí podle jednotlivých znaleckých posudků a činit z toho příslušné závěry lze pouze tehdy, pokud by tyto posudky vycházely z totožných faktických údajů (zde zejména z údajů o stáří domu čp. 594 v P. – S.), což v daném případě nebylo. Proto dovolatelka pokládá za důležité, že v daném případě „nebylo prokázáno pochybení znalce J. při stanovení ceny nemovitostí v původním znaleckém ocenění z roku 1982, a proto tu nemohlo dojít a také nedošlo k překročení ceny stanovené cenovými předpisy a tedy ani k protiprávnímu zvýhodnění osoby nabyvatele nemovitostí“. Podle dovolatelky proto „nedošlo k naplnění podmínek uvedených v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a žalovaná není povinnou osobou k vydání věcí podle tohoto zákona.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky navrhoval, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Žalobce zdůrazňoval, že domová nemovitost, o niž jde v tomto řízení „nikdy nemohla mít charakter rodinného domku zejména pro rozlohy bytových a nebytových ploch; převod nemovitosti se tak odehrál v rozporu s tehdy planými předpisy, a to bez ohledu na zjištění neplatnosti kupní smlouvy z hlediska podhodnocení její ceny“.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo řeší-li právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo řeší-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 6 C 128/99, ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud v daném případě řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně různými odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo tu třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci došlo už v předchozím průběhu řízení k tomu, že tu rozhodoval i dovolací soud, a to rozsudkem ze 14. 9. 1999 (28 Cdo 1509/98 Nejvyššího soudu). V odůvodnění tohoto předchozího rozsudku dovolacího soudu byl především zaujat tento právní závěr: „Pokud jde o pojem ,rozporu s tehdy platnými předpisy‘, obsažený v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., vyplývá ze znění tohoto ustanovení, že je třeba jej chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku a že tu jde i o případy nabytí majetku v rozporu s tehdy platnými obecnými cenovými předpisy (srov. k tomu např. č. 34/1993, str. 123 /257/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo např. i nález Ústavního soudu ČR uveřejněný pod č. 78 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Cenovými předpisy pro převod nemovitostí, platnými v rozhodné době, kterou má na zřeteli ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb., jsou míněny zejména vyhlášky č. 73/1964 Sb., č. 43/1969 Sb. a č. 128/1984 Sb. Již při výkladu těchto dříve platných předpisů byl zaujat výkladový závěr, že u ceny kupované věci, která není cenovým předpisem přímo stanovena, nýbrž je jím vymezena s možností použít při jejím určení v konkrétním případu koupě do jisté míry i volné úvahy, je třeba za přesahující dohodnutou cenu koupené věci pokládat jen tu cenu, která podstatně překračuje cenu stanovenou cenovým předpisem (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněná pod č. 21/1976 a pod č. 22/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem); za podstatné překročení ceny stanovené cenovým předpisem soudy zpravidla považovaly překročení odhadní ceny cca do výše 20 % (viz k tomu např. obdobně z oblasti služeb právní závěr ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/1978, str. 58, odst. 3 a 4)“. Z tohoto právního závěru pak dovolací soud pro další řízení v této právní věci po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu dovozoval, že „v tomto dalším řízení bude nutno se soustředit zejména na upřesnění zjištění o tom, zda a v jakém rozsahu tu byly převáděné nemovitosti ve smlouvě z 23. 11. 1982 podhodnoceny, což si zřejmě vyžádá potřebu ještě dalšího znaleckého posudku, v němž by bylo přihlédnuto ke všem žalobcem uváděným rozdílným oceněním těchto nemovitostí v době prodeje, ale i v době před touto dobou (např. v žalobcem uváděných oceněních z roku 1970)“.
Podle těchto právních závěrů dovolacího soudu (o nichž platí úprava vázanosti těmito závěry pro další řízení podle ustanovení §243b odst. 1 a §226 občanského soudního řádu) soudy obou stupňů v dalším řízení po zrušujícím rozsudku dovolacího soudu postupovaly, provedly v řízení další znalecký posudek znaleckého ústavu V. H. C., který byl soudy obou stupňů hodnocen jako věcně správný, a podle názoru odvolacího soudu tento revizní posudek „odstranil pochybnosti ohledně rozdílných cen nemovitostí, uvedených v předchozích posudcích“ (znalců Ing. G. a Ing. K.). Odvolací soud ještě připojil svůj hodnotící závěr, že ceny v posudcích se lišily „především rozdílným údajem o stáří domové nemovitosti a od tohoto odvislého výsledného koeficientu pro stanovení míry opotřebení „docházelo k rozdílnému ocenění, přičemž znalci Ing. G., Ing. K. a V. H. C. vycházeli ze stáří domové nemovitosti doloženého stavebními plány“ (na rozdíl od původního odhadu ceny domu znalce B. J. z roku 1982).
Za těchto uvedených okolností nebylo možné přesvědčivě shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu odvolací soud neřešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a ani právní otázku, kterou by odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.).
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
U nepřípustného dovolání pak již nebylo na místě zabývat se dovolacím důvodem uplatňovaným dovolatelkou v jejím dovolání; lze v této souvislosti jen poukázat na to, co bylo vyloženo již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž dovolacím důvodem nejsou samy o sobě výtky vad při hodnocení důkazů soudem, když toto hodnocení provedených důkazů nepochybně soudům náleží podle ustanovení §132 občanského soudního řádu, vyjadřujícího procesní zásadu volného hodnocení důkazů soudem.
Dovolatelka nebyla v tomto řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů, vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobce k dovolání dovolatelky, obsahujícímu v podstatě údaje, jež byly žalobcem předneseny již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. března 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu