ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1306.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1306/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně A. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. V., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené Okresním soudem Praha – západ pod sp. zn. 7 C 446/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2006, č.j. 26 Co 100/2006-298, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 9. 2006, č.j. 26 Co 100/2006-298, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 19. 5. 2005, č.j. 7 C 446/92-262, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 12. 2005, č.j. 7 C 446/92-278 (vydaný poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 23. 6. 1993, č.j. 7 C 446/92-56, byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2000, č.j. 26 Co 36/99-174, v odvoláním napadených výrocích zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení), jímž bylo určeno, že „vlastnické právo k pozemkové parcele č. 2420 zapsané na LV č. 28 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P. – z. pro katastrální území D., přechází dnem právní moci rozsudku na žalobkyni“ a že „žalovaný je povinen vydat žalobkyni dům č.p. 104 a pozemky parc. č. 2421 a 2422, vše v kat. úz. a obci D., zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P. – z. na LV č. 28.“ Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných v předchozím řízení a odkázal na právní závěry vyjádřené v jeho kasačním rozhodnutí; zde vyslovil právní názor, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle §19 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť byla rehabilitována podle zákona č. 119/1990 Sb. a na základě právního nástupnictví po svém zemřelém manželovi se stala oprávněnou osobou i ohledně jeho majetkových nároků. Uvedl, že povinnými osobami podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. mohou být i osoby blízké původním nabyvatelům, na něž bylo vlastnictví žalobkyní nárokovaných nemovitostí převedeno. Rozpor s právními předpisy, respektive protiprávní zvýhodnění manželů F. a A. V. (původních nabyvatelů) spatřoval odvolací soud v celkových okolnostech prodeje, kdy státní orgány se snažily poskytnout F. V. vzhledem k jeho funkcím nadstandardní bydlení, jakož i v tom, že dům č.p. 104 nesplňoval znaky rodinného domku; jednalo se o moderní vilu s velkými obytnými i neobytnými místnostmi o podlahové ploše vysoce převyšující 120 m2. Jelikož podle §129 a §200 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991, v osobním vlastnictví mohl být pouze jeden rodinný domek a maximální výměra pozemků v osobním užívání činila 800 m2, respektive 400 m2, byl prodej takových nemovitostí v rozporu s právními předpisy a z hlediska ustanovení článku 1 písm. c) směrnice uveřejněné ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964 pod č. 10 takový dům nebylo možné občanům prodat.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustností se nezabývá, a z obsahu dovolání [§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“)] vyplývá, že jako dovolací důvod uplatňuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že uzavřením darovacích smluv s původními nabyvateli dne 27. 8. 1990 a 3. 2. 1997 se stal povinnou osobou ve smyslu §20 odst. 1 ve spojení s §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Uvádí, že první ideální polovinu předmětných nemovitostí získal po uplynutí rozhodného období (trvajícího od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), navíc ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb., druhou po nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 1996, č.j. 14 Co 504/94-110, jímž byla žaloba o vydání těchto nemovitostí zamítnuta; za této situace, ač proti citovanému rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, byli původní nabyvatelé oprávněni s nemovitostmi v plném rozsahu disponovat. Má za to, že „vzhledem ke skutečnosti, že převod nemovitostí na žalovaného č. 1 (v tomto řízení dovolatele) byl učiněn mimo rámec podmínek stanovených v citovaných ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb., nabyl žalovaný č. 1 tyto nemovitosti do svého vlastnictví legálním způsobem a nemůže být proto pokládán za povinnou osobu.“ Jelikož nárokovaný majetek přešel do vlastnictví státu trestním výrokem rozsudku Okresního soudu ve Zbraslavi ze dne 27. 2. 1951 (sp. zn. T 483/50), nelze na uplatněný nárok žalobkyně aplikovat část druhou zákona č. 87/1991 Sb., ale výlučně jeho část třetí. Ustanovení §20 odst. 1 tohoto zákona do okruhu povinných osob podle dovolatele neřadí osoby blízké osob uvedených v §4 odst. 2 zákona, byla-li na ně věc těmito osobami převedena. „Již s ohledem na znění §20 odst. 1 citovaného zákona proto nelze postavení povinné osoby v případě žalovaného č. 1 doložit ani stanovit.“ Dovolatel dále poukazuje na velmi špatný technický stav domu č.p. 104 v době jeho převzetí od státu, vyžadující značné investice, z čehož dovozuje, že původní nabyvatelé nemohli být při jeho převodu protiprávně zvýhodněni. Podotýká, že ani okolnosti prodeje nesvědčí o protiprávnosti převodu, neboť byl „v naprostém souladu s právními předpisy, které převod nemovitostí v takových případech upravovaly“; původní nabyvatele tak nelze považovat za osoby povinné k vydání nemovitosti podle §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; současně v souladu s ustanovením §243 o.s.ř. žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dovolací soud neshledal důvodným a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Uvedené vady nejsou dovoláním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud tak přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (na němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že mu podle §20 odst. 1 ve spojení s §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. svědčí pasivní věcná legitimace k vydání žalobkyní nárokovaných nemovitostí.
Podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. „povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat, za okolností uvedených v §6, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.“
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi zastává názor, že z pohledu aplikace §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. není významné, kdy povinná osoba převedla věc na osobu blízkou; citované ustanovení není časově vázáno k jakémukoli časovému bodu, nelze tedy vycházet z toho, že by dopadalo pouze na převody učiněné před účinností zákona č. 87/1991 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 540/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 717, svazek 10, ročník 2001).
Podle §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. „povinnými osobami jsou právnické osoby podle §4 odst. 1 zákona, fyzické osoby podle §4 odst. 2 zákona, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím, a příslušný ústřední orgán státní správy republiky.“ Je tedy zřejmé, že citované ustanovení výslovně odkazuje na §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., což znamená, že §20 odst. 1 je nutno interpretovat v kontextu s §4 odst. 2 citovaného zákona. Na tom nic nemění ani skutečnost, že §20 odst. 1 je systematicky zařazen do části třetí zákona č. 87/1991 Sb. označované jako „Oblast trestněprávních vztahů“ a §4 do hlavy první označené jako „Občanskoprávní vztahy.“ V tomto případě totiž není rozhodující toto systematické zařazení obou ustanovení, nýbrž jejich vzájemná provázanost prostřednictvím citovaného odkazu. Ustanovení §20 zákona se tedy zásadně vztahuje na oblast trestněprávních vztahů, bližší vymezení povinných osob je však přenecháno §4 tohoto zákona [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. I. ÚS 55/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka“) pod č. 86, svazek 11, ročník 1998]. Povinnými fyzickými osobami podle §20 odst. 1 zákona jsou především fyzické osoby, které nabyly věc do svého vlastnictví od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Vzhledem k již uvedenému jsou jimi pak i osoby, které jsou, respektive byly ve vztahu k osobám uvedeným v předchozí větě osobami blízkými ve smyslu §116 občanského zákoníku, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 3 Cdon 310/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, sešit 5, ročník 1998 či nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. II. ÚS 83/96, publikovaný ve Sbírce pod č. 100, svazek 8, ročník 1996). Dovolací námitky zpochybňující pasivní věcnou legitimaci dovolatele k vydání předmětných nemovitostí považuje dovolací soud se zřetelem k výše uvedenému za nedůvodné. Okolnost, že darovací smlouvy z 27. 8. 1990 a z 3. 2. 1997 nejsou neplatné, nevylučuje opodstatněnost žaloby, naopak svědčí ve prospěch závěru o pasivní legitimaci žalovaného, jenž se povinnou osobou stal právě v důsledku platného darování předmětných nemovitostí osobami blízkými.
Z ustálené judikatury vyšších soudů vyplývá, že ustanovení §4 odst. 2 restitučního zákona (č. 87/1991 Sb.) představuje kompromis mezi principem ochrany nabytých práv a principem zmírnění některých křivd (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. II. ÚS 83/96, publikovaný ve Sbírce pod č. 100, svazek 8). Citované ustanovení obsahuje dvě skutkové podstaty. Jedná se v prvé řadě o nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy, jež postihuje ty případy, kdy nabytí věci od státu fyzickou osobou se stalo za porušení tehdy platných právních předpisů, tedy právních norem publikovaných, respektive alespoň oznámených ve Sbírce zákonů. Dále jde o protiprávní zvýhodnění osob nabyvatelů, k němuž docházelo tehdy, jestliže nabyvatelé byli při nabytí věci od státu zvýhodněni a ke zvýhodnění došlo v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, eventuálně i tehdy, kdy při prodeji nebyla dodržena pravidla objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou věc stanovená i interním předpisem ve Sbírce zákonů, popřípadě dříve v Úředním listě nepublikovaným či neoznámeným, jestliže cílem postupu stanoveného takovým interním předpisem byl výběr zájemce o koupi, na něhož pak byla věc převedena ve smyslu tehdy platného právního předpisu obecně závazného. Rozhodující je to, zda nedodržení pravidel objektivního výběru směřovalo k nemístné preferenci jednoho ze zájemců či dokonce vedlo k vyřazení ostatních občanů z možnosti zajímat se o koupi věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 561/99, publikovaný ve Sbírce pod č. 138, svazek 28, nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 583/01, publikovaný ve Sbírce pod č. 146, svazek 31; obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1222/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1220/98). V nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 555/03, publikovaném ve Sbírce pod č. 83, svazek 33, se říká: „Má-li právní norma poskytovat určité skupině osob zvýhodnění, musí být takové zvýhodnění věcně podloženo. Věcnost však nelze nalézt ve zvýhodnění plynoucím z angažovanosti v někdejší KSČ.“
Námitky, jimiž se dovolatel snaží poukazem na špatný technický stav převáděných nemovitostí a soulad postupu, kterým tyto nemovitosti byly na původní nabyvatele převedeny, s tehdy platnými předpisy zpochybnit dílčí závěr odvolacího soudu o rozporu tohoto převodu s právními předpisy, respektive o protiprávním zvýhodnění původních nabyvatelů, považuje dovolací soud za nedůvodné; s ohledem na skutková zjištění odvolacího soudu se naopak ztotožňuje s jeho závěrem, že převod žalobkyní nárokovaných nemovitostí na původní nabyvatele byl v rozporu s právními předpisy, a to s §129 (s přihlédnutím k vymezení pojmu rodinný domek v §128) a §200 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991, a uskutečnil se za okolností představujících protiprávní zvýhodnění nabyvatele, jehož protiprávnost byla dána jak rozporem s článkem 1 bodem 1 písm. c) směrnice Ministerstva financí uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964 pod č. 10, tak i akcentací stranických funkcí F. V. Skutečnost, že nemovitost byla ve špatném technickém stavu, nevylučuje rozpor s právními předpisy ani protiprávní zvýhodnění nabyvatele.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolateli se nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace úspěšně zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Za tohoto stavu dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalovaný sice z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo zamítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu