ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1356.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1356/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodo v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka a dovolání dovolatelů: 1. Ing. V. Š., a 2. M. Š., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 2. 11. 2005, sp. zn. 20 Co 887/2005, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 5/95 (žalobkyně MUDr. J. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným Ing. V. Š. a M. Š., kteří byli v řízení zastoupeni Mgr. L. R., advokátkou, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 4. 11. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 28. 7. 2003, č. j. 32 5/95-349. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání budovy čp. 176 (dříve čp. 181), zapsané na listu vlastnictví č. 159 pro katastrální území Velká Úpa II u Katastrálního úřadu v T. Žalovaným bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů řízení 3.450,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně rozhodl zároveň svým výrokem (označeným III.), že státu náleží vůči žalovaným právo na náhradu státem placených nákladů tohoto řízení.
O odvolání žalovaných proti uvedeném rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 22. 11. 2005, sp. zn. 20 Co 887/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku (označeném I.) o povinnosti žalovaných uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí v katastrálním území Velká Úpa II. Ve výroku (označeném II.) o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými byl tento výrok změněn tak, že náhrada nákladů řízení nebyla žalobkyni přiznána. Výrok téhož rozsudku (označený III.) o nákladech, náležejících státu, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí. Náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla žalobkyni rovněž přiznána.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebylo shledáno opodstatněným.
Odvolací soud poukazoval na to, že řízení v této právní věci se týká nemovitostí, které byly vlastnictvím MUDr. Z. Š.; nemovitosti propadly státu výrokem rozsudku soudu z 25. 11. 1970, vydaným v trestním řízení soudním, vedeném proti manželům MUDr. Z. Š. a MUDr. J. Š. pro tehdy trestný čin opuštěná republiky. Nemovitosti, uvedené v žalobě žalobkyně, byly pak převedeny z vlastnictví státu smlouvou z 12. 9. 1972, uzavřenou mezi prodávajícím státem – Místním národním výborem v P. p. S. a kupujícími Ing. V. Š. a M. Š. za kupní cenu 3.943,- Kč (za dům čp. 181 ve V. Ú. II), přičemž k pozemku parc. č. 188 bylo uvedeným kupujícím zřízeno právo osobního užívání pozemku za úhradu 800,- Kč. Po vydání zákona č. 119/1990 Sb. byli MUDr. Z. Š. a MUDr. J. Š. rehabilitováni usnesením Městského soudu v Brně z 5. 9. 1990; rozhodnutí soudu o uložení trestu i o propadnutí majetku bylo zrušeno a trestní stíhání bylo zastaveno. Po smrti MUDr. Z. Š. (26. 9. 1991) převzala veškerý jeho majetek MUDr. J. Š., která 15. 11. 1994 vyzvala žalované k vydání nemovitostí podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění nálezu č. 164/1994 Sb.) a když této výzvě nebylo vyhověno, podala včas žalobu o uzavření dohody o vydání nemovitostí u Městského soudu v Brně (ve smyslu ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.).
Žalobkyně, která je státní občankou ČR, posuzoval odvolací soud jako oprávněnou osobu podle ustanovení §3 odst. 4 písm. a), §6 odst. 1 písm. c) a §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Žalované posuzoval odvolací soud jako povinné osoby podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když na základě provedeného dokazování (zejména třemi znaleckými posudky) v tomto řízení pokládal za prokázané, že žalovanými uhrazená kupní cena 3.943,- Kč za dům čp. 176 (dříve čp. 181) ve V. . II byla v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, neboť tato cena měla činit (podle závěru posléze provedeného revizního znaleckého posudku České znalecké akciové společnosti) 7.661,95 Kč. Nárok žalobkyně na vydání rodinného domu shledal tedy odvolací soud opodstatněným, když také její nárok na vydání pozemku, který mají v držení osoby, jež právo osobního užívání k němu získaly v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku za podmínek uvedených v §4 dost. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky řízení byl odvolacím soudem změněn za použití ustanovení §150 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky řízení odpovídal, podle názoru odvolacího soudu, ustanovení §224 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech řízení, které byly placeny státem v tomto řízení, odvolací soud zrušil s poukazem na ustanovení §221 odst. 1 občanského soudního řádu vzhledem k tomu, že v době rozhodnutí soudu prvního stupně nebyla otázka výše těchto nákladů řízení v plném rozsahu vyřešena; to musí soud prvního stupně učinit, jak ukládal odvolací soud, v dalším řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalované v řízení zastupovala, dne 19. 12. 2005 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Městského soudu v Brně dne 15. 2. 2006, tedy ve lhůtě stanovení v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 22. 11. 2005 (sp. zn. 20 Co 887/2003 Krajského soudu v Brně) ve výroku označeném I. a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že řízení před odvolacím soudem trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především zdůraznili, že „nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovaní nabyli nemovitosti za cenu výrazně nižší než za cenu odpovídající tehdy platným předpisům“. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že základní ocenění nemovitostí bylo provedeno v souladu s tehdy platnými předpisy, když jejich zařazení podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastněná nemovitostí, bylo provedeno jak v ocenění předcházejícím uzavření smlouvy z 12. 9. 1972, tak i v provedených znaleckých posudcích v tomto řízení tak, že obytná část nemovitostí byla zařazena do IV. třídy (1.370,- Kč/m2) a další nemovitosti pak do III. třídy (420,- Kč/m2). Dovolatelé se domnívají, že ani ocenění z 12. 9. 1972 nebylo stanoveno v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy; toto ocenění bylo ostatně stanoveno pracovníkem stavebního odboru Okresního národního výboru v Trutnově a žalovaná ani neměli možnost do něho nějakým způsobem zasahovat.
Dovolatelé měli za to, že ze všech ocenění nemovitostí, jak byla provedena v časovém sledu od roku 1971 do současné doby, vyplývá, že tu nešlo o nabytí nemovitostí žalovanými za „výrazně nižší cenu, než za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům“. Dne 21. 9. 1971 byla pracovníkem odboru výstavby tehdejšího okresního národního výboru stanovena částka 3.288,- Kč za obytnou část objektu a 1.654,80 Kč za dřevník s kolnou. Soudem ustanovený znalec Ing. B. v roce 1993 ocenil obytný dům částkou 8.090,80 Kč a přilehlé drobné stavby částkou 3.202,- Kč. Soudem ustanovený znalec Ing. K. ocenil dne 18. 7. 2000 obytný objekt částkou 7.482,- Kč a další stavby částkou 3.406,50 Kč. České znalecká akciová společnost ve svém revizním znaleckém posudku ocenila obytný dům částkou 5.843,90 Kč a dřevník částkou 7.482,- Kč. Při uvážení skutečnosti, že podle §10 vyhlášky č. 43/1969 Sb. jsou v této vyhlášce stanoveny ceny nemovitostí jako ceny nejvyšší (pokud tento předpis nestanoví jinak, jako je tomu v §10 odst. 2 a v §22) a že tento cenový předpis nestanoví výpočet opotřebení nemovitostí, nešlo tu v daném případě o stanovení ceny nemovitostí ve smlouvě z 12. 4. 1972 za výrazně nižší cenu než za cenu odpovídající platným cenovým předpisům.
Pokud pak šlo o odvolacím soudem podaný výklad ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., pak podle názoru dovolatele nemohl být tento výklad v daném případě uplatněn, protože tu nebyla na místě aplikace ani ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona, když tu nešlo, jak ze shora uvedených znaleckých ocenění vyplývá, o nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy a ani o nabytí nemovitostí na základě protiprávního zvýhodnění.
Dovolatel je proto přesvědčen, že rozsudek odvolacího soudu z 2. 11. 2005 (sp. zn. 20 Co 887/2005 Krajského soudu v Brně) je v rozporu s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. i s ustanoveními vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách za vyvlastněná nemovitostí.
Přípustnost dovolání dovolatelů, směřujícího proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovaných uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí, bylo možné posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem odvolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 32 C 5/95 Městského soudu v Brně), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 2. 11. 2005, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda rozhodnutím odvolacího soudu, napadeným dovoláním, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka ,která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud v daném případě posuzoval projednávanou právní věc podle ustanovení §4 odst. 2 a podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 (ale také v §20 odst. 1) zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě proti právního zvýhodnění.
K interpretaci a aplikaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. bylo v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I. ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, vyloženo: „Při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále na zřeteli samostatný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některý majetkových a jiných křivd. V tomto duchu také je nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věci původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě proti právního zvýhodnění ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“.
Podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se pozemek, k němuž bylo zřízení právo osobního užívání, oprávněné osobě podle zákona o mimosoudních rehabilitacích nevydává.
V nálezů Ústavního soudu ČR ze dne 17. 5. 2001, III. ÚS 580/2000, uveřejněném pod č. 74 ve svazku 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo k interpretaci §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo: „Ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nelze interpretovat izolovaně, nýbrž pouze v souvislosti s ustanovením §4 odst. 2 tohoto zákona. Ústavně konformní interpretací tu lze dospět k závěru, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se sice oprávněné osobě nevydá, leč pouze tehdy, pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy či na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Za případy nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy je třeba považovat takové případy, kdy k získání práva osobního užívání pozemku došlo v souvislosti s nabytím vlastnictví ke stavbě na pozemku stojícím, a vlastnické právo ke stavbě vzniklo za podmínek uvedených v §4 odst. 2 tohoto zákona.“
Také v jíž uvedeném nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I. ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. „nelze chápat jako absolutní překážku pro vydání pozemku, nýbrž jako překážku obecnou, která však nemůže bránit vydání věci při splněná podmínek §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“.
Z těchto uvedených právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že z týchž právních závěrů vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů. Nebylo tedy možné dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům z nálezů Ústavního soudu ČR). A protože, jak již bylo uvedeno, odvolací soud neřešil svým rozhodnutím ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, neshledal dovolací soud u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
U nepřípustného dovolání již dovolací soud neposuzuje dovolací důvody, pro které lze podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud však dovolatelé ve svém dovolání vyslovovali své přesvědčení o tom, že rozsudek odvolacího soudu z 22. 11. 2005 (sp. zn. 20 Co 887/2003 Krajského soudu v Brně), napadený dovoláním dovolatelů, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je tu na místě v této souvislosti poukázat i na závěry z uveřejněné judikatury soudů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že „rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá“; o takový případ nešlo v této právní věci, v níž soud učinil své rozhodnutí na podkladě obsáhlého dokazování včetně provedená důkazu čtyřmi znaleckými posudky, když také zároveň je třeba mít v rozhodování soudu na zřeteli, že „dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu)“ (viz již uvedené rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Také ohledně vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je v uveřejněné judikatuře soudů vyloženo (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že o takovou vadu jde tehdy, jestliže k ní došlo nesprávným právním postupem soudu v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování), zejména došlo-li tímto nesprávným postupem k odnětí možnosti účastníka řízení jednat před soudem (např. nesprávným obesláním účastníka a řízení k jednání před soudem); také k takové vadě řízení v daném případě nedošlo.
Za těchto uvedených okolností dospěl proto dovolací soud k závěru, že je na místě přikročit tu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobkyně k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě procesní vyjádření žalobkyně, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Lze ještě poukázat na to, že v dovoláním nenapadeném výroku rozsudku odvolacího soudu (označeném III.) došlo ke zrušení výroku o nákladech placených státem v tomto řízení, s tím, že o těchto nákladech rozhodne znovu soud prvního stupně.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu