ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1357.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1357/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a) D. T., zastoupené advokátkou, b) A. M., c) E. H., a d) F. N., proti žalovanému Ing. J. V., zastoupenému advokátem, o odstranění plotu z pozemku žalobců a zdržení se jeho užívání, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 62/2001, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2006, č.j. 8 Co 421/2006-280 a 8 Co 715/2006, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.034,50 Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 2. 2005, č.j. 14 C 62/2001-164, zamítl návrh žalobců, aby žalovaný byl povinen odstranit svůj plot z pozemku žalobců p.č. 392/3 – louka o výměře 3.165 m2 zapsaného na LV č. 1709 pro obec P. a k.ú. K. u P. u Katastrálního úřadu v N. J. (dále jen „pozemek“ nebo „předmětný pozemek“) a aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se užívání tohoto pozemku; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dále usnesením ze dne 1. 2. 2006, č.j. 14 C 62/2001-248, rozhodl o výši nákladů řízení na znalečné, které jsou žalobci povinni uhradit České republice na účet Okresního soudu v Novém Jičíně.
K odvolání žalobkyně a) Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací věc přezkoumal a rozsudkem ze dne 26. 10. 2006, č.j. 8 Co 421/2006-280 a 8 Co 715/2006, potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; současně odvolací soud tímto rozsudkem potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 2. 2006 napadené odvoláním žalobkyně a) a žalobkyně b).
Odvolací soud poté, co zamítl v odvolání vznesené důkazní návrhy žalobkyně a), neboť navrhované důkazy nebyly ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) proveditelné v řízení před odvolacím soudem, posoudil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, včetně skutkových zjištění učiněných ze znaleckého posudku a z geometrického plánu, jako správná a zcela se ztotožnil s jeho skutkovými závěry. V řízení bylo prokázáno, že žalobci jsou na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu, Okresního úřadu v N. J. (dále jen „Pozemkový úřad“), ze dne 21. 3. 1997, č.j. PÚ/5684/1a.1/92-Va-72/9, jímž bylo rozhodnuto podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., spoluvlastníky předmětného pozemku, a to každý jedné čtvrtiny, když původně se podle stavu PK jednalo o pozemek p.č. 718 PK a ve výroku rozhodnutí Pozemkového úřadu bylo výslovně uvedeno, že oprávněným osobám se vydávají do vlastnictví pozemky v rozsahu podle stavu v katastru nemovitostí. Dále bylo zjištěno, že část původního pozemku p.č. 718 PK sloučená do pozemku p.č. 392/2 byla na základě kupní smlouvy ze dne 12. 9. 1991 převedena do vlastnictví žalovaného a že tato část pozemku nemohla být vydána, neboť byla a je ve vlastnictví fyzické osoby, která není osobou povinnou ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalovaný je vlastníkem pozemku p.č. 392/2 – orná půda o výměře 2.525 m2, zapsaného na LV č. 242 pro obec P. a k.ú. K. u P. Ke geometrickému plánu Ing. M. V. ze dne 25. 2. 1998 a geometrickému plánu E. G. ze dne 13. 11. 1995 soud prvního stupně zkonstatoval, že neřešily vytýčení vlastnických hranic mezi pozemkem p.č. 392/2 a pozemkem p.č. 392/3 a porovnáním katastrální mapy v měřítku 1 : 2000 a katastrální mapy po novém mapování v měřítku 1 : 2880 (zakresleno v roce 1971) zjistil, že průběh vlastnických hranic je rozdílný a jeho odchylka činí asi 3 m.
V rámci právního posouzení dospěly soudy obou stupňů k závěru, že návrh žalobců je nedůvodný, neboť nebylo prokázáno jejich vlastnické právo ke sporné části pozemku, o nějž v tomto řízení jde, a žalobcům tak nesvědčí právo na ochranu vlastnictví podle §126 občanského zákoníku. Soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, dovodil, že je vázán rozhodnutím Pozemkového úřadu ze dne 21. 3. 1997, jímž bylo rozhodnuto podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. o vlastnictví oprávněné osoby a o tom, kdo je osobou povinnou. K otázce, v jakém rozsahu žalobci získali v restitučním řízení předmětný pozemek do vlastnictví, soud prvního stupně na základě znaleckého posudku spojeného s výslechem znalce Ing. V. D. a uvedeného rozhodnutí Pozemkového úřadu uzavřel, že předmětný pozemek byl žalobcům vydán do vlastnictví podle stavu v katastru nemovitostí k hranici pozemku žalovaného p.č. 392/2. Plot žalovaného tedy nestojí na pozemku žalobců a žalovaný ani pozemek žalobců neužívá. Rozhodnutí správního orgánu vydané v restitučním řízení nelze přezkoumávat na základě uplatněné žaloby. Restituční předpisy měly vést ke zmírnění majetkových křivd a byly podle nich vydávány jen pozemky splňující všechny stanovené podmínky a jen v rozsahu odpovídajícím stavu v katastru nemovitostí ke dni vydání správního rozhodnutí, jímž je soud vázán. Odvolací soud se s právním závěrem soudu prvního stupně ztotožnil, zdůraznil, že ke změně hranice mezi spornými pozemky došlo v důsledku obnovy katastrálního operátu v 70. letech minulého století, a shrnul, že „část pozemku, která byla původně součástí pozemku PK 718, nebyla žalobcům vydána v rámci rozhodnutí pozemkového úřadu a je součástí parcely č. 392/2 ve vlastnictví žalovaného“ a že nelze „námitky nezákonnosti konfiskace a přechodu majetku na stát reparovat takovou žalobou“.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně a) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a namítá „zmatečnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu“. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl a nehodnotil důkazy, kterými chtěla prokázat, že žalovaný zasáhl do jejích vlastnických práv tím, že si při stavbě plotu neoprávněně přisvojil část pozemku p. č. 392/3. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval rozhodnutí Pozemkového úřadu, jímž je vázán, když jeho skutková zjištění ohledně průběhu hranice mezi dotčenými pozemky jsou s tímto rozhodnutím v rozporu, neboť ke změně hranice původního pozemku p.č. 718 PK prokazatelně došlo až v době výstavby plotu žalovaným. Soudy obou stupňů pochybily zejména v tom, že nehodnotily průběh hranice mezi dotčenými pozemky podle snímku z katastrální mapy ze dne 10. 3. 1993, tedy podle stavu katastru nemovitostí k datu, k němuž byl předmětný pozemek žalobcům vydán. Tento postup dovolatelka označuje za rozporný s ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě a zásadní právní význam věci spatřuje v tom, že odvolací soud potvrdil průběh hranice mezi dotčenými pozemky odlišně od stavu katastru nemovitostí ke dni 10. 3. 1993 a v odůvodnění svého rozsudku odkazoval na skutečnosti, které nastaly po tomto datu. Dovolatelka namítá, že v době vydání pozemku č. 392/3 žalobcům na parcele č. 392/2 nebyl prokazatelně postaven plot. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je podle ní „neurčité, nepřezkoumatelné a v rozporu s logickým řazením důkazů“. Podle dovolatelky nemohla původní vlastnice pozemku p.č. 392/2 žalovanému prodat i část předmětného pozemku, neboť nemohla prodat pozemek v rozsahu větším než sama vlastnila, když navíc na původním pozemku p.č. 718 PK byla do roku 2000 vyznačena „plomba“. Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že jednoznačně neurčil, ze kterého ze dvou znaleckých posudků, jež měl k dispozici, bude při rozhodování ve věci vycházet, oba znalecké posudky navíc nesplňují požadavky zákona, neobsahují předepsané listinné podklady a znalcem použitá metoda nesplňuje zákonné požadavky na přesnost měření. Dovolatelka brojí proti usnesení soudu o stanovení výše nákladů na znalečné s tím, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je v této části zmatečné a dovolatelka odmítá hradit náklady za vypracování znaleckého posudku trpícího neodstranitelnými vadami. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že soudy obou stupňů byla učiněna správná skutková zjištění a věc byla správně právně posouzena, proto považuje dovolání za zcela bezdůvodné. Tvrdí, že jím postavený plot nestojí na předmětném pozemku, ani předmětný pozemek nijak neužívá, protože část pozemku, která byla původně součástí pozemku p.č. 718 PK, je součástí pozemku p.č. 392/2 ve vlastnictví žalovaného a nebyla žalobcům vydána rozhodnutím Pozemkového úřadu, kterým je soud vázán – v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2230/2000. Podle žalovaného dovolatelka nijak nespecifikovala, v čem shledává zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř., řízení nebylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nejsou v posuzované věci dány, proto žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání podle §243b odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzené napadeným rozsudkem bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Označuje-li dovolatelka postup soudů obou stupňů za rozporný s ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., není tato její námitka způsobilá založit přípustnost dovolání.
Jak správně zkonstatoval soud prvního stupně, jehož závěr byl potvrzen odvolacím soudem, není soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu a je povinen vycházet z jeho účinků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný pod R 11/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 19, pod C 1338, nebo rozsudek ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 892/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2002, svazek 11, pod C 788). V dané věci tedy soudy obou stupňů nepochybily, když vycházely z výše označeného rozhodnutí Pozemkového úřadu ze dne 21. 3. 1997 v otázce určení vlastnického práva oprávněných a určení, kdo je osobou povinnou.
Ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., jehož porušení dovolatelka namítá, zavazuje toliko osobou povinnou, jíž je v daném případě podle výše uvedeného rozhodnutí Pozemkového úřadu ze dne 21. 3. 1997 město P., nikoli žalovaný nebo jeho právní předchůdkyně.
Na závěru, že žalobcům byl pozemek č. 392/3 vydán dle stavu katastru nemovitostí ke dni 10. 3. 1993 (od něhož dovolatelka opakovaně odvíjí své úvahy) napadené rozhodnutí nespočívá a vzhledem k tomu, že podle (nezpochybnitelných) skutkových zjištění byly pozemky č. 392/2 a 392/3 v katastru nemovitostí (dříve v evidenci nemovitostí) zapsány v nezměněné podobě již od 70. let minulého století, jsou tyto dovolatelčiny úvahy bez významu pro rozhodnutí ve věci.
Z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá závěr, že v době vydání pozemku č. 292/3 žalobcům byl již postaven sporný plot a navíc otázka, kdy byl tento plot postaven, není pro rozhodnutí významná.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně, že nerespektovaly rozhodnutí Pozemkového úřadu, že jeho skutková zjištění ohledně průběhu hranice mezi dotčenými pozemky jsou s tímto rozhodnutím v rozporu, neboť ke změně hranice původního pozemku p.č. 718 PK prokazatelně došlo až v době výstavby plotu žalovaným, a že nehodnotily průběh hranice mezi dotčenými pozemky podle snímku katastrální mapy ze dne 10. 3. 1993, směřují její námitky ve skutečnosti proti skutkovým zjištěním. Dovolatelka ovšem přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být tato námitka stejně jako další v dovolání uplatněné námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají, i kdyby jimi bylo řízení skutečně postiženo, a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Jak vyplývá z uvedeného, namítaná „zmatečnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu“, výtky směřující proti postupu odvolacího soudu při hodnocení důkazů, stejně jako námitky týkající se způsobu zpracování znaleckého posudku, nemohou být pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu také v části jeho výroku potvrzující usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 2. 2006, č.j. 14 C 62/2001-248, o náhradě nákladů řízení na znalečné. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni a), jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.250,- Kč (§2 odst. 1, §8 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a částky 484,50 Kč odpovídající 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu