ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1396.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1396/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce F., s. r. o., proti žalovaným 1/ V. B., 2/ N. Č., 3/ F. P., 4/ M. P., 5/ Z. P., všem zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 19 C 361/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2006, č. j. 14 Co 28/2005-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2004, č.j. 19 C 361/2002-57, znějící tak, že žalobce je vlastníkem dvou „jiných staveb“ bez čísla popisného a evidenčního, postavených na pozemcích parc.č. 758/2 a 758/3, zapsaných na LV č. 449 pro obec B. a k. ú. T. u Katastrálního úřadu pro J. k. se sídlem v B., katastrální pracoviště B.. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady ve výši 13.375,- Kč; žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dovodil, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 30. 10. 1992 od Fondu národního majetku. Žalovaní sice žádali nejprve o restituci nemovitostí a posléze o určení vlastnictví k nim, ale vzhledem k neúspěchu ve sporu (posléze vzali žalobu zpět) již nebylo možné účinně zpochybnit vlastnické právo státu, založené v období od roku 1948 do roku 1990, a poté žalobce. Odvolací soud poukázal na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb. Uzavřel, že vlastnictví žalobce k nemovitostem zůstává nedotčeno přesto, že tyto byly identifikovány pro účely dědického řízení, v němž v rámci dodatečného projednání dědictví dosáhli žalovaní soudního schválení dohody dědiců o nabytí jejich vlastnictví s podíly u každého 1/5.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž výslovně nevymezili otázku zásadního právního významu a jehož důvodnost spatřovali v nesprávném právním posouzení věci a ve skutkovém zjištění, jež nemělo podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolání obsahuje podrobný rozbor právních aspektů věci, jehož vyústění lze shrnout tak, že – oproti protiprávní privatizaci nemovitostí – obstojí právní postup, jímž žalovaní dosáhli přiznání svého vlastnického práva; převod nemovitostí na žalobce v roce 1992 byl neplatný (právní vztah k nim byl tehdy nedořešen) a žalovaní nebyli povinni postupovat restituční cestou. Dovolatelé, vzato podle věcného obsahu dovolání, navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě. Žalovaní dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. a uplatněné dovolací důvody, jež by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, odpovídaly ustanovením §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle odst. 3 §237 o. s. ř. je tento zásadní právní význam dán zejména tehdy, je-li řešena právní otázka dosud dovolacím soudem nevyřešená nebo rozhodovaná odvolacími soudy či dovolacím soudem rozdílně nebo je-li tato právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud předesílá, že v případě alternativy přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je předmětem výchozího dovolacího přezkumu pouze určitá dovolatelem nastolená právní otázka (viz výše). Dovolací soud tedy není oprávněn přezkoumávat napadený rozsudek z pohledu těch tvrzení dovolatele, jež vytýkají odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) procesní pochybení a vztahují se tedy k dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř.
Přestože dovolatelé neformulovali jasně právní otázku, považoval dovolací soud za žádoucí posoudit, zda nejsou právní závěry odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem.
Zatímco se žalobcův nabývací titul opírá o postup v rámci tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., žalovaní nejprve v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 105/91 požadovali vydání věcí a posléze určení svého vlastnictví; při pro ně neúspěšně se vyvíjejícím řízení vzali svou žalobu zpět a řízení bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. 37 Co 260/97, pravomocně zastaveno. Žalovaní (tehdejší žalobci) přitom tvrdili, že věci byly odňaty jejich právnímu předchůdci F. P. státem v roce 1958, tedy v rozhodném restitučním období.
Poté se v roce 1999 – není zřejmé, z jakého věrohodného důvodu – podařilo otevřít dodatečné projednání dědictví u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 58 D 200/99. Stalo se tak přesto, že ke dni úmrtí F. P. 19. 9. 1985 byly předmětné i přilehlé nemovitosti evidovány jako vlastnictví státu, a je tedy zcela zřejmé, že výchozí tvrzení nynějších žalovaných o odnětí věcí státem v roce 1958 se zakládají na pravdě. Dne 11. 5. 2001 schválil soud dohodu pěti dědiců o nabytí nemovitostí rovným dílem (právní moc 14. 6. 2001).
Tato dohoda ovšem v konkurenci s předchozími právními úkony nemůže obstát a žalobci, jehož vlastnictví bylo zpochybněno (nedořešený právní vztah v katastru), se tak otevřel naléhavý právní zájem podle §80 písm. c/ o. s. ř. na podání současné určovací žaloby.
Postup žalovaných byl nesprávný již proto, že se – jak již zdůraznila odvolací instance – žalovaní nemohli žalobou na určení svého vlastnictví (ani žádným jiným obdobným postupem) domoci uspokojení nároku, který byl svou povahou restituční a oprávněně uplatnitelný pouze s oporou v restitučním předpise (viz již shora citovaný rozsudek velkého senátu NS sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
Ačkoli nyní žalovaní mohou argumentovat pravomocně schválenou dědickou dohodou jako nabývacím titulem, neobstojí tato dohoda při porovnání s nabývacím titulem žalobce, jímž je smlouva ze dne 30. 10. 1992. Tato smlouva se neocitla v rozporu se zákonnou blokací privatizace (žalovaní přestali vést restituční spor) a je časově předchozím aktem, jenž byl součástí privatizačního procesu ex lege exekutivní povahy - bez oprávnění soudu tento proces přezkoumávat (srov. Rc 44/1994).
Odvolací soud tedy posoudil věc v souladu s hmotným právem, žádný ze znaků přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam nebyl naplněn (jde o zcela specifický právní problém bez judikatorního přesahu) a dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalovaných odmítl.
Žalobci by vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Žádné však nevynaložil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu