ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1435.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1435/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce A. p., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) H., R. a spol., v.o.s., s. k. p. ú. Z. d. Z. v l., zastoupenému advokátkou, 2) Z. d. v., zastoupenému advokátem, a 3) J. M., o určení vlastnického práva., vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 3 C 414/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2006, č. j. 28 Co 479/2006-78, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 6.307,- Kč k rukám advokátky do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 5.300,- Kč k rukám advokáta do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Žalobce a žalovaná 3) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Změnil ho pouze ve výroku týkajícího se nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným. Ztotožnil se jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s jeho závěry právními. Žalobce nemá na určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti naléhavý právní zájem, neboť sám není účastníkem právních vztahů, v rámci kterých došlo k převodu této nemovitosti až na třetího žalovaného. Dle ustanovení §29 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě) nebyl žalobce k podání žaloby aktivně věcně legitimován. Poukázal v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 45/2003, jenž se výkladem daného ustanovení zabýval. Předmětem sporu sice není určení neplatnosti kupní smlouvy, ale tato otázka musí být v dané věci řešena jako otázka předběžná. Platné právo nepřiznává žalobci hmotně právní nárok, neboť ustanovení §29 zákona o půdě v platném znění předpokládá přijetí zákona o majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace. Z tohoto pouhého předpokladu však, dle názoru odvolacího soudu, nelze dovozovat naléhavý právní zájem žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, a to do všech výroků předmětného rozsudku s tím, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné a důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem vysloveným v již citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož odvolací soud vycházel. Předmětná žaloba je v souladu s podmínkou naléhavého právního zájmu, neboť je preventivního charakteru. S pomocí jím podané žaloby lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v předpokládaném právním vztahu, jak má na mysli zákon o půdě, a podaná žaloba zároveň účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah právního vztahu vyplývajícího z blokačního ustanovení §29 citovaného zákona. Toliko žalobou na určení vlastnictví prvního žalovaného lze dosáhnout úpravy, která tvoří určitý právní rámec, jenž je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Naléhavý právní zájem je možné vyvodit též z toho, že se jedná o žalobu podle §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. V tomto sporu je dovolatel aktivně legitimován jako církevní osoba a původní vlastník, který je oprávněn domáhat se nápravy porušení zákona, a to tím, že na základě výroku soudu může být v příslušném katastru nemovitostí vyznačen jako vlastník sporných nemovitostí prvý žalovaný, který nebyl oprávněn s ohledem na §29 zákona o půdě předmětné nemovitosti platně převést na jinou osobu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání žalobce se vyjádřila první žalovaná s tím, že se plně ztotožňuje se závěry napadeného rozhodnutí a považuje je za věcně správné. Dovolání pak pokládá za nepřípustné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně jej zamítl, pokud shledá dovolání přípustným. Druhý žalovaný ve svém vyjádření k dovolání ze dne 26. ledna 2007 považuje dovolání žalobce taktéž za nepřípustné a nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nedostatek dovolacího důvodu.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem. Dospěl však k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (ust. §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (ust. §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné.
Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Námitky uplatněné dovolatelem však právě uvedené podmínky nesplňují, protože závěry odvolacího soudu soud dovolací pokládá za souladné s hmotným právem i s ustálenou judikaturou. Odvolací soud aplikoval na daný skutkový stav správný právní předpis a správně ho i vyložil.
Určující pro výsledek v dané věci bylo, zda je žalobce aktivně věcně legitimován. Odvolací soud v tomto směru vycházel z výkladu aktivní legitimace na základě ustanovení §29 zákona o půdě, který poskytl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR, ročník 2002, svazek č. 8, a jehož právní věta zní: „na základě pouhého tvrzení, že je původním vlastníkem majetku, který podle §29 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku, se žalobce nemůže úspěšně domáhat určení neplatnosti smlouvy o převodu takového majetku.“ Ačkoliv se žalobce domáhal určení vlastnictví prvního žalovaného k předmětné nemovitosti (nikoliv neplatnosti napadených kupních smluv), lze konstatovat, že odvolací soud se touto otázkou musel zabývat jakožto otázkou předběžnou a vypořádal se s ní plně v souladu s citovanou judikaturou. V tomto směru lze jen dodat, že oprávněnými k podání žaloby o určení neplatnosti smlouvy by byli na tomto místě pouze účastníci kupních smluv a dále státní zastupitelství dle §42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Žalobci tak v dané věci nesvědčí aktivní věcná legitimace. Na tomto místě lze jen dodat, že zjevným smyslem ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. je zajištění všeobecných předpokladů pro budoucí – obsahově však nepředjímatelnou – normativní úpravu restituční obnovy tzv. církevního majetku. Ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb. předpokládaná právní úprava zatím přijata nebyla a nelze nikterak – a to ani komparací se stávajícími restitučními zákony – tuto úpravu jakkoliv dovozovat či předvídat; akceptací opačného závěru by ve svém důsledku došlo k nepřípustnému nahrazování moci zákonodárné mocí soudní (viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2006, sp. zn. 28 Cdo 3165/2006)
Žalobci nelze přiznat ani to, že by mohl mít na určení vlastnictví prvního žalovaného k předmětné nemovitosti naléhavý právní zájem. Žaloba na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je preventivním právním nástrojem ochrany práva či právního vztahu (jak správně konstatuje i žalobce). To nicméně znamená, že je určena k odstranění nejistého stavu v právním postavení žalobce. Jinými slovy má sloužit zejména k tomu, aby poskytla ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není naopak namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §80 písm. b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. V daném případě nemůže mít dovolatel na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem už jen z toho důvodu, že (jak bylo vyvozeno již výše) není ve věci aktivně legitimován. Jestliže se totiž sporný právní vztah nebo právo právní sféry žalobce netýká, nemůže mít logicky naléhavý právní zájem na jeho určení; nemůže totiž přirozeně doložit, že by se bez určení neplatnosti tohoto úkonu jeho právní postavení stalo nejistým nebo bylo jinak ohroženo (viz citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1866/2000). K tomu dovolací soud poznamenává, že převodem vlastnického práva k předmětné nemovitosti mezi subjekty odlišnými od žalobce (třeba i na základě neplatného právního úkonu – §39 občanského zákoníku) se právní postavení téhož nestává nejistým, neboť se ho vůbec nedotýká. Žádný význam zde nehraje ani úvaha o případném, čistě hypotetickém, přijetí právního předpisu, který by zakládal restituční nárok žalobce. Žalobcem napadené převody vlastnictví nemohou jeho právní postavení znejišťovat, ani se ho jinak dotýkat zkrátka proto, že aktuální právní úprava žádné podobné oprávnění pro žalobce nezakládá. Dotčené kupní smlouvy nic nemění na žalobcově právním postavení a ani jinak nezkracují jeho naději v možné budoucí majetkové vypořádání.
Právě řečené totiž v žádném případě nemůže vést k závěru o platnosti dotčených kupních smluv. To nebylo a ani nemohlo být předmětem právního přezkumu napadeného rozhodnutí provedeného dovolacím soudem.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda dovolání je přípustné proti té části výroku, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Výše uvedené právní závěry tak vedou dovolací soud k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za odpovídající konstantní soudní judikatuře v daném typu sporů (odlišný předmět požadovaného určení zde nehraje pro shora uvedené důvody žádnou roli) a dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované 1) v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. §5 písm. b/, §14 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II ) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvézt podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1007,- Kč, celkem tedy ve výši 6.307,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Žalovanému 2) vznikly v souvislosti se zastupováním advokátem v dovolacím řízení náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (viz výše citovaná ustanovení vyhl. č. 484/2000 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (viz výše citované ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem tedy ve výši 5.300,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Žalovanému 3) podle obsahu spisu žádné náklady řízení dovolacího nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 30. dubna 2007
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu