ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1460.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1460/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) městu P., 2) P. K., zastoupenému obecnou zmocněnkyní, 3) M. K., 4) H. K., 5) Ing. P. M., 6) I. M., 7) MUDr. J. P., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 C 780/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 12. 2005, č.j. 6 Co 2491/2005-309, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 16. 2. 2005, č.j. 7 C 780/2001-262, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem parcel č. 724/14, 608/47, 724/1, 724/20, 724/21, 724/19, 608/49 a st. 546/2, vše v katastrálním území H. u P., zaměřených v geometrickém plánu č. 675-11/2004. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně; podle nich byla mezi žalobcem jako prodávajícím a právním předchůdcem prvního žalovaného, tj. československým státem – Městským národním výborem v P. jako kupujícím, uzavřena dne 27. 5. 1988 kupní smlouva ohledně pozemku parc.č. 724/1 (později rozděleného) o výměře 3226 m2 v katastrálním území tehdy označeném jako H., nyní H. u P. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že uzavřená kupní smlouva je absolutně neplatná, neboť cena pozemku stanovená podle tehdy platného cenového předpisu, tj. vyhlášky č. 128/1984 Sb., mohla být v maximální výši 24.090,- Kč; ve skutečnosti však podle smlouvy činila 30.090,- Kč. Kupní cena byla tedy dohodnuta v rozporu s ustanovením §399 odst. 2 věty první občanského zákoníku ve znění tehdy účinném, neboť podstatně přesahovala maximální cenu podle cenového předpisu. Z tohoto důvodu vlastnictví nemovitosti na právního předchůdce žalovaného nepřešlo. Přestože zde odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud nižší instance, který určovací žalobě nevyhověl - z důvodu uplatněné námitky vydržení předmětné nemovitosti osobami, které byly podle neplatné kupní smlouvy nabyvateli této nemovitosti -, potvrdil prvostupňové rozhodnutí převážně na základě jiných právních důvodů. Považoval za prioritní vyřešit otázku oprávněnosti určovací žaloby z hlediska právního názoru, vysloveného rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Na základě tohoto názoru dospěl odvolací soud k závěru, že se žalobce nemůže určovací žalobou podle ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. domáhat ochrany svého tvrzeného vlastnického práva, neboť k převzetí věci státem došlo na základě neplatného právního úkonu, tj. bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. Žalobce uplatnil dne 28. 5. 1992 u Okresního úřadu v Písku, pozemkového úřadu, nárok na vydání žalovaných pozemků podle ustanovení §9 odst. 1 téhož zákona, z důvodu podle jeho §6 odst. 1 písm. k/, ale restituční nárok mu nebyl přiznán. V nynějším řízení o určovací žalobě pak žalobce tvrdil stejné skutkové okolnosti jako před pozemkovým úřadem a podle odvolacího soudu bylo vyloučeno, aby uspěl s touto žalobou, opřenou o obecný předpis o ochraně vlastnictví, za stavu, kdy již nebyl úspěšný v restitučním řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce. Toto nesprávné právní posouzení věci spočívalo již v tom, že žalobcův nárok měl být v případě předchozí restituce správně podřazen pod §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. Podle dovolatele však na daný případ nedopadá režim zákona o půdě, protože restitučním důvodem nemůže být převzetí nemovitostí na základě neplatného právního úkonu. Dovolatel má zato, že nikdy nenastaly účinky absolutně neplatné kupní smlouvy a žalobce nemohl pozbýt vlastnictví k předmětným pozemkům. Nemohly být tedy „vydány“ nemovitosti, které po právní stránce na stát nikdy nepřešly. Nejedná se tedy o vrácení plnění ze smlouvy, ale o vrácení nedovoleného obohacení a také o uvedení stavu skutečného do souladu se stavem právním. Dovolatel dále konstatoval rozpor právních závěrů nižších instancí v otázce, zda byly v době uzavření kupní smlouvy pozemky užívány k zemědělským účelům. Zatímco okresní soud dovodil, že se to neprokázalo, odvolací soud naopak uzavřel, že pozemek (převáděn byl tehdy jako jediný s označením č. parc. 724/1) byl součástí zemědělského půdního fondu, a proto se na něj vztahuje režim zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod odpovídal ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu a jeho jiné než předchozí rozhodnutí) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Posuzovaný rozsudek odvolacího soudu nenaplnil znaky přípustnosti dovolání hned z několika důvodů.
Žalobce tvrdil a prokázal uzavření kupní smlouvy dne 27. 5. 1988 za nápadně nevýhodných podmínek (musel zaplatit o 6 tis. Kč více) a podle jeho popisu zjevně i v tísni, neboť došlo k výkupu pozemků vlastně pod záminkou údajné (později nerealizované) družstevní bytové výstavby (ke kumulativnímu naplnění obou těchto podmínek restitučního důvodu viz zejména rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 36/1993, a nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 6 pod č. 79).
Potenciálně tedy existoval restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.; nelze tu – při speciální úpravě tohoto restitučního důvodu – dovodit další důvod podle písm. p/ téhož ustanovení a s ním spojené právní účinky. Nejvyšší soud zároveň poznamenává, že dost dobře nemůže brát v úvahu postup žalobce v předchozím restitučním řízení včetně důvodů, proč nebyl úspěšný.
V nynějším řízení o určovací žalobě nelze opomenout interpretaci souběhu předchozího uplatnění restitučního nároku a pozdější žaloby na určení vlastnictví ke stejným nemovitostem, jako se děje v tomto případě. Pozdější určovací žaloba nemůže uspět: dovodil to nejen Nejvyšší soud v již citovaném rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 (a senát 28 Cdo v celé řadě návazných rozhodnutí), ale i Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 (věc Kinský).
Skutečnost, že na stát převáděný pozemek neměl být používán k zemědělským účelům (a neměl by být tedy považován za předmět restituce) neplyne ze žádného z důkazních zjištění nižších instancí, jimž je dovolací soud vázán. Naopak samotná žalobní tvrzení dovolatele i jeho pozdější doplnění žaloby uvádějí, že tento účel užívání pozemků byl v tehdejší době naplňován.
Na okraj svého odůvodnění Nejvyšší soud poznamenává, že ani při výkladové extenzi naznačené v dovolání nelze předmětné pozemky z restitučního rámce vyjmout. I v případě právní kvalifikace restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. (tu dovolací soud nesdílí) by věc stále náležela do restitučního rámce (Rc 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 737/467/). Navíc zákon (zkráceně) o půdě se stal předpisem nejen restitučním, ale upravujícím vztahy k zemědělské půdě i v širším rámci, a jen zcela výjimečně lze při posouzení smluv jako neplatných z jeho rámce vybočit; může se tak stát jen při neplatnosti smlouvy z formálních důvodů, jak uzavřel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 214/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí NS, sv. 4, C 385.
Rozsudek odvolacího soudu tedy nevykazuje judikatorní přesah, dosavadní neřešenost právních otázek ani kontradikci jejich řešení, a určující hmotněprávní otázky byly ve své podstatě vyřešeny tímto soudem správně. Podmínka přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tak nebyla splněna a dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Úspěšným žalovaným vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení, žádné jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. března 2007
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu