ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1464.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1464/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatlky D. T., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 20. 9. 2006, sp. zn. 11 Co 29/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 169/2002 (žalobkyně D. T., zastoupené advokátkou, proti žalované a. s. T. K., zastoupené advokátkou, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 20. 6. 2002, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně z 25. 10. 2004, čj. 7 C 169/2002-87. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o vydání hospodářského stavení č. 134 a pozemků parc. č. 147 a parc. č. 148 (se stodolou) zapsaných ve vložce č. 117 pozemkové knihy pro katastrální území K. (obec P.) u Katastrálního úřadu v N. J., a objektu „V.“ čp. 144 a pozemku parc. č. 172, zapsaných ve vložce č. 277 pozemkové knihy pro katastrální území K. (obec P.) u Katastrálního úřadu v N. J. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 20. 9. 2006, sp. zn. 11 Co 29/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud převzal skutková zjištění, učiněná soudem prvního stupně na základě provedených důkazů, a byl toho názoru, že soud prvního stupně dospěl i ke správnému posouzení věci jako vlastnické žaloby žalobkyně podané podle ustanovení §126 občanského zákoníku, která však nebyla shledána důvodnou.
Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci se žalobkyně domáhala vrácení nemovitého majetku po své matce M. M. N., který jí byl (pokud jde o pozemky a hospodářské stavení) konfiskován dne 17. 10. 1950 podle dekretu č. 12/1945 Sb., zatím co dům čp. 144 s pozemkem parc. č. 172 v katastrálním území K. byl konfiskován 4. 10. 1950 podle dekretu č. 108/1945 Sb. Žalobkyně je jedním z více potomků původní majitelky M. M. N., a to spolu se sourozenci žalobkyně F. N., E. H. a A. M. Těmito potomky M. M. N. byla u Okresního soudu v Novém Jičíně podána žaloba proti a. s. T. K. o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb, a to domu čp. 134 a pozemků parc. č. 147, parc. č. 148 (s hospodářským objektem bez čísla popisného) a parc. č. 17 (s domem čp. 144) v katastrálním území K.; tato žaloba (vedená u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 360/91) byla však soudy obou stupňů zamítnuta a dovolání bylo dovolacím soudem odmítnuto.
Otázkou konfiskace nemovitostí v katastrálním území K. podle dekretu č. 12/1945 Sb. se na podkladě ústavní stížnosti D. T. proti rozhodnutí Okresního úřadu – pozemkového úřadu v N. J. z 21. 3. 1997, čj. PÚ/5684/1a.1/92-Va-72/9, a proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25. 11. 1998, sp. zn. 38 Ca 177/97, se zabýval i Ústavní soud ČR, který však svým nálezem z 13. 6. 2000, I ÚS 129/99, stížnost D. T. zamítl.
Žalobkyně se také v právní věci vedené pod sp. zn. 13 C 52/2002 Okresního soudu v Novém Jičíně domáhá vůči žalovaným a. s. T. K. a T. P. zaplacení 1.702.952,- Kč jako náhrady podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby v katastrálním území K., které podle uvedeného zákona nelze vydat, nebo které zanikly; řízení v této právní věci bylo přerušeno z důvodu prohlášení konkurzu na žalovanou a. s. T. P.
Podle identifikace parcel, provedené Katastrálním úřadem v N. J., je nyní pozemek parc. č. 147 v katastrálním území K. zapsán v katastru nemovitostí jako pozemek parc. č. 205/79, pozemek parc. č. 148 jako pozemek parc. č. 205/78 a pozemek parc. č. 172 jako pozemek par. č. 205/81 a parc. č. 205/83. Jako vlastník těchto nemovitostí je na listech vlastnictví č. 369 a č. 1775 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu v N. J. zapsána s. s r. o. G. D. X. A. se sídlem O., Vítkovická 391.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dovozoval ohledně vlastnické žaloby žalobkyně, odůvodňované tím, že v žalobě uvedené nemovitosti nebyly nikdy po právu konfiskovány, vlastnická práva nebyla nikdy přerušena a nadále trvají, a že „v žalobě na vydání věcí podle obecného předpisu (§126 občanského zákoníku) se neúspěšný účastník restitučního řízení nemůže domáhat ochrany svého tvrzeného vlastnického práva s odůvodněním, že v původním restitučním řízení byl v důkazní nouzi, jak to v tomto řízení uvádí žalobkyně“. Odvolací soud dále poukazoval na to, že podle výsledků provedeného dokazování žalovaná akciová společnost není vlastnicí nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, nemůže být zavázána k tomu, aby nemovitosti vydala; vydání není možné ohledně nemovitostí, které již byly zbourány. Odvolací soud proto měl za to, že je správný závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby žalobkyně o vydání věcí podle obecných předpisů (tj. podle občanského zákoníku v daném případě).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni dne 14. 11. 2006 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 15. 11. 2007 u Okresního soudu v Novém Jičíně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 20. 9. 2006 (sp. zn. 11 Co 29/2006 Krajského soudu v Ostravě) v jeho výroku o věci samé (nikoli ve výroku o nákladech řízení) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především namítala, že jí byla postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, když jednání před odvolacím soudem dne 20. 9. 2006 nebylo soudem odročeno, třebaže se žalobkyně omluvila co do účasti na tomto jednání (a to dne 16. 9. 2006 faxem a 17. 9. 2006 přípisem) pro špatný zdravotní stav (s připojením lékařského potvrzení), který jí znemožnil zúčastnit se jednání u odvolacího soudu v Ostravě. Odvolací soud tu tedy nesprávně jednal v její nepřítomnosti. Takový postup pokládá dovolatelka za porušení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka je toho názoru, že zásadním pochybením soudů obou stupňů v této právní věci je skutečnost, že se oba soudy nevypořádaly s námitkou žalobkyně, jež poukazuje na nevyřešení zásadní otázky v daném případě, zda totiž vlastnické právo matky žalobkyně (k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení) bylo či nebylo přerušeno a zda nadále trvá. Šlo o vlastnické právo M. M. N., matky žalobkyně, která byla zapsána jako vlastnice v pozemkové knize ve vložkách č. 117 a 277 pro katastrální území K. (obec P.).
Pokud soudy obou stupňů vycházely z toho, že žalobkyní uváděné nemovitosti byly konfiskovány rozhodnutími správních orgánů, vydanými podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., pak dovolatelka zdůrazňuje základní skutečnost, že M. M. N., matka žalobkyně D. T., nebyla osobou německé národnosti (byla Slovinkou) a měla československé státní občanství; rodiče žalobkyně D. T. se „nikdy o své vůli nepřihlásili k německé národnosti a v období zvýšeného útlaku a nesvobody za války a za okupace se nechovali závadně a ani nebyli po válce souzeni“. Proto se ustanovení dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. na původní vlastnici nemovitostí – M. M. N. tyty dekrety nevztahovaly a správní orgány nemohly podle těchto dekretů ohledně jejího majetku vydávat konfiskační výměry; jestliže se tak stalo, šlo o nezákonný akt a o nicotné rozhodnutí. Šlo ostatně o správní akt, který byl M. M. N. napaden opravným prostředkem, podaným u bývalého Správního soudu v Bratislavě, o němž do dnešních dnů nebylo rozhodnuto; soud však v této právní věci „nezajistil dokončení řízení, započatého u Správního soudu v Bratislavě“ (k němuž došlo podáním rodičů žalobkyně z 13. 12. 1949 pod. č. 3190/48 Správního soudu v Bratislavě), a to ohledně konfiskace nemovitostí, o něž jde v tomto občanském soudním řízení, podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.
V knihovní vložce č. 277 pozemkové knihy pro katastrální území K. (obec P.) je vyznačeno pod Čd 116/50, že „podle návrhu Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P., nyní Krajského národního výboru v O., z 23. 9. 1950, čj. U III 324/50, o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci, vkládá se vlastnické právo, jehož nabyl stát“. V knihovní vložce č. 177 pozemkové knihy pro katastrální území K. (obec P.) je vyznačeno pod Čd 309/51 z 23. 6. 1951 „podle žádosti Národního pozemkového fondu při ministerstvu zemědělství v P. ze 17. 10. 1950, čj. 116.807/50-II/21, ve smyslu §5 zákona č. 90/1947 Sb. a článku 1 výnosu ministerstva spravedlnosti čj. 247/49-V/1b, se vyznačuje konfiskace nemovitostí podle dekretu č. 12/1945 Sb.“. Žalobkyně tedy důvodně namítala v tomto soudním řízení, že nebylo možné zbavit vlastnického práva matku žalobkyně na základě „návrhu Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P., nyní Krajského národního výboru O.“ nebo podle „žádosti Národního pozemkového fondu při ministerstvu zemědělství“. Tyto návrhy a žádosti neměly povahu rozhodnutí, na jejich základě nevznikaly práva a povinnosti; nešlo o právní akty povahy konstitutivní, nýbrž deklaratorní; nešlo tu o výměry podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Zápisy v pozemkové knize na podkladě takových návrhů a žádostí nemohly být v pozemkové knize provedeny a na základě nich nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva k nemovitostem na další osoby; jde tu, podle názoru dovolatelky, o zápisy nulitní a právně neúčinné.
Žalovaná akciová společnost ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky uváděla zejména, že se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, vydanými v této právní věci sp. zn. 7 C 169/2002 Okresního soudu v Novém Jičíně, které jsou shodné i se závěry soudu zaujatými v předchozích sporech žalobkyně a žalované ve sporu o vydání předmětných nemovitostí podle restitučních předpisů a také ve sporu o náhradě za zbořené a nevydané nemovitosti.
Přípustnost dovolání dovolateky v daném případě bylo možné posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě posuzovaly soudy obou stupňů žalobu žalobkyně, kterou se domáhala vydání v její žalobě uvedených nemovitostí s tvrzením, že tyto nemovitosti nebyly nikdy po právu konfiskovány a že tedy vlastnické právo k tomuto majetku „nebylo přerušeno a nadále trvá“.
Podle obsahu žaloby žalobkyně z 19. 6. 2002, podané u Okresního soudu v Novém Jičíně (sp. zn. 7 C 169/2002), „nemovitý majetek tu byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. a následně podle dekretu č. 108/1945 Sb.“, a to podle názoru žalobkyně protiprávně.
V rozsudku odvolacího soudu z 20. 4. 2006 (sp. zn. 11 Co 29/2006 Krajského soudu v Ostravě) bylo již poukázáno na to, že v případech, kdy došlo ke konfiskaci nemovitostí podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., bylo možné domáhat se nápravy nebo zmírnění majetkové újmy, pokud k ní takto došlo vůči oprávněné osobě, pouze podle restitučních předpisů, za splnění podmínek v nich stanovených, nikoli podle obecných předpisů.
Nejvyšší soud se k této otázce vyslovil (jak na to již také odvolací soud poukázal) v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu mohla-li uplatnit nárok podle právního předpisu restituční povahy (popřípadě jestliže takový nárok bezúspěšně uplatnila).
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 177/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřenými podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno (restitučními předpisy). Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka věci a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud tu dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím osudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného. U dovolání nepřípustného již neodpovídá ustanovením občanského soudního řádu posouzení dovolacích důvodů, uplatňovaných dovolatelem (dovolatelkou), tedy i kupř. důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalovanou akciovou společností na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlédl k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, obsahujícímu jen stručný odkaz na správnost závěrů rozhodnutí soudů obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. července 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu