ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1483.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1483/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobců a) Z. H., a b) J. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) O. S. nad O., zastoupené advokátem, 2) F. V., a 3) S. V., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 81/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2005, č. j. 10 Co 889/2004-197, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit první žalované na nákladech dovolacího řízení částku 6.140,- Kč na účet advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit druhému a třetímu žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 7.230,- Kč na účet advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 27. 4. 2001 u Okresního soudu v Karlových Varech, domáhali se žalobci určení, že pozemek blíže popsaný v petitu žaloby, je ve vlastnictví obce S. nad O. a dále uložení povinnosti druhé žalované a třetímu žalovanému umožnit žalobcům průchod k domu č.p. 152 v k.ú. S., obec S. nad O., okres K. V. přes pozemek č. 883/11 tamtéž a zdržet se jakéhokoli zamezování přístupu žalobců do téhož domu přes předmětný pozemek, a to do doby právní moci rozhodnutí o žalobě žalobců na určení vlastnictví k témuž pozemku. Tvrdili, že kupní smlouva ze dne 21. 1. 1997 je absolutně neplatná ve smyslu §39 o.z., přičemž tuto neplatnost dovozovali ze skutečnosti, že první žalovaná porušila svou povinnost danou jí kogentním ustanovením §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (dále jen zákona o obcích).
Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 10. 2001, č.j. 19 C 81/2001-63, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 10. 9. 2002, č.j. 19 C 81/2001-92 určil, že pozemek č. 883/11 v katastrálním území S. u B., obec S. nad O., okres K. V., je ve vlastnictví prvního žalovaného. Dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 21. 1. 1997 je neplatná, neboť první žalovaný svým postupem vyloučil ostatní potencionální zájemce, když se mu napoprvé nepodařilo předmětný pozemek prodat. K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 1. 2004, č.j. 10 Co 201/2003-134, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č.j. 28 Cdo 1552/2004-174, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle dovolacího soudu ze závěrů rozhodnutí č. 9/2001 Sbírky rozhodnutí a stanovisek vyplývá, že neúspěšný účastník nabídkového řízení má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi, je neplatná (§80 písm. c/ o.s.ř.), přičemž závěry tohoto rozhodnutí lze vztáhnout i na projednávanou věc s odůvodněním, že žalobce je nutno pokládat za účastníky nabídkového řízení. Ve výše uvedeném rozhodnutí dovolací soud vyslovil, že nelze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud v daném případě vycházel z neexistence naléhavého právního zájmu na straně žalobců na jimi požadovaném určení a z toho důvodu měl za to, že není oprávněn k žalobě žalobců zkoumat důvody neplatnosti předmětné smlouvy (a to na rozdíl od soudu prvního stupně, který se těmito žalobci tvrzenými důvody neplatnosti smlouvy zabýval). Dovolací soud tedy zaujal názor, že žalobci mají věcnou legitimaci k podání určovací žaloby.
Odvolací soud nato rozsudkem ze dne 17. 3. 2005, č.j. 10 C 889/2004-197, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, t.j. ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že pozemek č. 883/11 v k.ú. S. u B., obec S. nad O., okres K. V., je ve vlastnictví první žalované. Vyšel ze zjištění, že mezi O. S. nad O. jako stranou prodávající a manželi V. jako stranou kupující byla dne 21. 1. 1997 uzavřena kupní smlouva, na základě které vkladem do katastru nemovitostí nabyli manželé V. do svého bezpodílového spoluvlastnictví pozemkovou parcelu číslo 883/11, o výměře 389 m2, zapsanou na listu vlastnictví číslo 1 u Katastrálního úřadu v K. V. pro k.ú. S., obec S. nad O., za cenu 2.334,- Kč. Vzal za prokázané, že výše uvedená smlouva obsahuje v článku VI. vůli obou stran vyznačit v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu v K. V. na LV č. 1 tam zapsané vlastnické právo v části A: manželé F. a S. V. s uvedením jejich rodných čísel a adresou bydliště a doložkou, že smlouva byla sepsána podle pravé a svobodné vůle všech účastníků smlouvy. Dále zjistil, že podpisy obou stran jsou na jedné listině, ověřené Obecním úřadem S. nad O. dne 21. 1. 1997, přičemž za stranu prodávající vystupoval starosta obce P. H. Dovodil, že účastníci tedy kupní smlouvou projevili vůli převést a nabýt vlastnictví k předmětnému pozemku. Podle odvolacího soudu nepřesné označení katastrálního území S. (jedná se o S. u B.) nezpůsobuje neplatnost předmětné smlouvy, když od počátku bylo oběma stranám zcela zřejmé, že jde o konkrétní pozemek nacházející se v katastrálním území S. u B. Dále z obsahu ,,veřejného vyhlášení záměrů obce “ ze dne 7. 9. 1995 vzal za prokázané, že Obecní úřad S. nad O. pod sp. zn. 332/95 veřejně vyhlásil záměr obce prodat pozemkovou parcelu v k.ú. S. číslo parcely 883/11 s tím, že nabídky a připomínky přijímá Obecní úřad S. nad O. do 30 dnů od vyhlášení, to znamená do 7. 10. 1995, přičemž toto veřejné vyhlášení bylo vyvěšeno na dvou úředních deskách obecního úřadu a sňato dne 9. 10. 1995. Zaujal názor, že výše uvedená kupní smlouva odpovídá zásadám občanského zákoníku, neboť byla uzavřena jako právní úkon svobodně a vážně, určitě a srozumitelně (byť s chybou v názvu katastrálního území) ve smyslu §37 odst. 1, 3 o.z., k právním úkonům způsobilými účastníky podle §38 o.z., obsahem a účelem neodporujícímu zákonu podle §39 o.z., nebyla uzavřena v omylu podle §49a o.z. a byla uzavřena písemná forma smlouvy s projevy účastníků na téže listině podle §46 o.z. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, že podmínka zveřejnění záměru obce prodat nemovitý majetek byla naplněna publikováním daného záměru po stanovenou dobu 30 dnů na úředních deskách obecního úřadu, jež jsou přístupné všem občanům. Zdůraznil, že Obec S. nad O. neporušila svoji zákonnou povinnost vhodným způsobem zveřejnit záměr převést nemovitý majetek, když zveřejnění tohoto záměru po zákonem stanovenou dobu (trvající 30 dnů, oproti současné úpravě, kdy záměr obce převést nemovitý majetek podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích musí být vyvěšen na úřední desce obecního úřadu po dobu nejméně 15 dnů) splnila vyvěšením záměru na úředních deskách obecního úřadu, k nimž měli přístup všichni obyvatelé obce, ať v obci žili trvale nebo jen z rekreačních důvodů. Podle odvolacího soudu nebylo tedy zákonnou povinností obce zveřejnit své záměry na vývěsní desce v blízkosti rekreačního objektu žalobců, která charakter úřední desky neměla a na níž se také někdy vyhlášky nebo jiná oznámení obecního úřadu vyvěšovaly. Dospěl k závěru, že obec tedy splnila před uzavřením vlastní kupní smlouvy své povinnosti plynoucí jí ze zákona o obcích, když v zastupitelstvu projednala záměr prodat celý pozemek, jak je zřejmé z obsahu zápisu o jednání zastupitelstva ze dne 21. 8. 1995, poté vhodným způsobem po dobu 30 dnů svůj záměr prodat celý pozemek zveřejnila a na zastupitelstvu dne 2. 12. 1995 prodej celého pozemku p.č. 883/11 druhému a třetímu žalovanému schválila. Vyslovil, že pokud obecní zastupitelstvo rozhodlo prodat celý pozemek, a tento svůj záměr na úředních deskách zveřejnilo a poté schválilo prodej celého pozemku druhému a třetímu žalovanému, kteří kupní smlouvou projevili vůli koupit celý pozemek, nelze v tomto postupu obce shledat obcházení zákona o obcích a v důsledku toho neplatnost kupní smlouvy ze dne 21. 1. 1997. Uzavřel, že žalobci mají naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení a věcnou legitimaci k podání určovací žaloby. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že kupní smlouva je platným právním úkonem.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelů zásadního významu pro danou věc je otázka, zda došlo k publikaci záměru Obce ,,vhodným způsobem“ ve smyslu ustanovení §36a zákona o obcích. Konstatovali, že účelem výše uvedeného ustanovení je zakotvení principu, že nakládání s obecním majetkem je třeba podrobit kontrole veřejnosti, občané tedy musí mít alespoň v určité minimální míře právo účastnit se hospodaření obce a to tak, že budou dostatečně informováni a budou mít možnost se k záměrům obce vyjadřovat, případně podávat návrhy. Poukazovali na skutečnost, že v předmětném ustanovení zakotvený zákonný princip je v podstatě provedením ustanovení článku 17 odst. 1 a odst. 5 Listiny základních práv, kterým je právo na informace povýšeno do roviny ústavně zaručené hodnoty. Namítali, že postupem obce došlo k závažnému excesu ve vztahu k oprávněným zájmům a dobré víře občanů a současně došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na rovnost v důstojnosti i v právech zakotveného v článku 1 Listiny a k porušení článku 11 odst. 3 Listiny, stanovící, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Podle dovolatelů v daném případě z nestandardního postupu obce těžili právě ti, kteří takovýto postup měli ovlivnit, tím tedy mohli plně využít práva jim přiznaná zákonem, zatímco žalobcům bylo upřeno jejich právo na informace, resp. právo vyjádřit se k zamýšlené dispozici s obecním majetkem a učinit nabídku. V této souvislosti odkazovali na rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 690/01 s tím, že postup obce hodnotili jako svévolný a v rozporu s požadavkem na právní jistotu. Tvrdili, že skutkové okolnosti případu ve svém výsledku znamenají a způsobují totéž, co převod nemovitostí obcí bez jakékoli předchozí publikace jejího záměru. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s tím, že povinnost podle ustanovení §36a odst. 4 zákona o obcích byla splněna vyvěšením záměru prodat na dvou úředních deskách a na informační tabuli v dotčeném katastrálním území nikdy nemohly být zveřejňovány informace v takovém rozsahu, jak bylo činěno na úředních deskách. Zpochybňovala tedy tvrzení žalobců o jejich údajném zkrácení na právu se vyjádřit k záměru prodeje. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
sp. zn. 28 Cdo 86/2003 (správně 28 Cdo 865/2003). Konstatovala, že nedošlo tedy k porušení ústavně zaručených práv a svobod žalobců, ale naopak žalobci zasahovali do práv jiných vlastníků, když neoprávněně užívali s vědomím této neoprávněnosti cizí pozemek a vynucují si práva, která jim nenáleží.
Druhý a třetí žalovaní navrhli rovněž zamítnutí dovolání. Zdůrazňovali, že v roce 1995 byl záměr obce prodat předmětný pozemek prokazatelně zveřejněn na dvou úředních deskách po zákonem stanovenou lhůtu 30 dnů. Konstatovali, že obec musí zajistit zveřejnění záměru způsobem, který je vhodný objektivně, a to nejen pro občany obce nebo části obce, ale pro kohokoliv. Vycházeli z přesvědčení, že zveřejnění na úřední desce je nejen vhodným způsobem zveřejnění, ale dokonce ze všech způsobů nejvhodnější s tím, že zveřejnění na úřední desce nelze označit za ,,pouhé formální zveřejnění“, nýbrž se jedná o způsob nejdostupnější, tradiční a nejúčelnější ve smyslu požadavků žalobců. Podle druhého a třetího žalovaného záměr obce převést nemovitý majetek byl tedy zveřejněn ještě důkladněji, než zákon v tehdejší době požadoval, dokonce i na informační tabuli v S. byl záměr vyvěšen a žalobcům tedy nebyla upřena možnost předložit nabídku. Argumentovali tím, že zveřejnění záměru na úředních deskách bylo jednoznačně prokázáno, přičemž listiny obsahující záměr, které byly na úředních deskách vyvěšeny, byly řádně opatřeny úředním razítkem. Zdůvodňovali, že úřední desku, kde se vyhlašují právní předpisy obce by žalobci měli sledovat, neboť právní předpisy zde vyhlašované mohou mít na jejich práva a povinnosti bezprostřední účinek. Dále tvrdili, že dodržení postupu podle zákona o obcích při prodeji či pronájmu nemovitého majetku převyšuje naplnění intencí ustanovení §17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. V dané věci neobstojí ani tvrzení o porušení ústavně zaručeného práva na rovnost v důstojnosti i v právech zakotveného v článku 1 Listiny
a o porušení článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o zjištění, zda v dané věci došlo k publikaci záměru obce ,,vhodným způsobem“ ve smyslu ustanovení §36a zákona o obcích.
Dovolací soud se výkladem shora zmíněného ustanovení §36a odst. 4 zákona
o obcích zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 865/2003, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že z gramatického výkladu ustanovení §36a odst. 4 zákona o obcích totiž plyne závěr o povinnosti obce, v případech zde uvedených, aby záměry obce převést a pronajmout nemovitý majetek s výjimkou pronájmu bytů, byly
v obci vhodným způsobem zveřejněny nejméně po dobu 30ti dnů před projednáním
v orgánech obce, tak, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky. Dovolací soud ve výše uvedeném rozhodnutí vyslovil, že z citovaného ustanovení zákona o obcích plyne pouze specifická povinnost pro obec – kterou je třeba jinak vzhledem k ustanovení §2 odst. 2 o.z. považovat za účastníka občanskoprávních vztahů v rovném postavení vůči dalším účastníkům těchto vztahů – ve lhůtě stanovené zákonem své záměry notifikovat a dát prostor potenciálním účastníkům nabídkového řízení k vyjádření, případně předložení svých nabídek.
V projednávané věci z výsledků dokazování, jejichž správnost a úplnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, odvolací soud správně uzavřel, že Obec S. nad O. před uzavřením vlastní kupní smlouvy splnila své povinnosti podle zákona
o obcích, neboť projednala záměr prodat celou nemovitost, poté způsobem vhodným po dobu 30 dnů zveřejnila záměr prodat předmětný pozemek a na zastupitelstvu dne 2. 12. 1995 prodej celého pozemku schválila. Zveřejnění záměru obce prodat nemovitý majetek tedy bylo splněno vyvěšením záměru na úředních deskách obecního úřadu, přičemž zákonnou povinností obce nebylo zveřejnit své záměry na vývěsní desce v blízkosti rekreačního objektu žalobců, která charakter úřední desky neměla.
Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti a jsou aktivně legitimováni k podání určovací žaloby. Shodně s odvolacím soudem dovolací soud rovněž dospívá k závěru, že smlouva, jejíž neplatnosti se žalobci domáhali, netrpí žádným z důvodů neplatnosti, takže je třeba ji považovat za platnou. Pro stručnost odkazuje dovolací soud na podrobné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, s nímž se ztotožňuje. Z těchto důvodů neshledal dovolací soud ani za případný odkaz dovolatelů na rozpor s článkem 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, respektive přisvědčit jejich tvrzení, že v dané věci došlo k porušení článku 1 a článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalovaného zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní, jsou proto povinni uhradit první žalované náklady jejího právního zastoupení, sestávající ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- podle §5 písm. b), snížené o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a 19 % DPH, celkem tedy částku 6.140,- Kč. Dále druhé a třetí žalované jsou povinni uhradit náklady jejich právního zastoupení, sestávající ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- podle §5 písm. b), zvýšené o 20 % při společném zastupování podle §17 odst. 2, snížené o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a 19 % DPH, celkem tedy částku 7.230,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu