ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1544.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1544/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobců a) B. S., a b) M. T., zastoupených advokátem, za účasti 1/ o. I., i. a r. o., 2/ H. m. P., zastoupeného advokátem, a 3) P. f. ČR, o určení vlastnického práva podle zákona o půdě v řízení podle páté části o.s.ř., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 21 C 216/ 2003, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.12.2005, čj. 24 Co 160/2005-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit druhému účastníkovi H. m. P. na nákladech dovolacího řízení každá 559,- Kč k rukám jejich právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyněmi a ostatními účastníky nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podle páté části občanského soudního řádu (o.s.ř.) se žalobkyně domáhaly rozhodnutí soudu, jímž by bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu P. ze dne 17.4.2003, čj. PÚ 1365/92/3. Pozemkový úřad jím rozhodl, že žalobkyně nejsou vlastníky pozemku původně zapsaného jako č. 555 S., protože právo na jejich vydání podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), zaniklo v důsledku prekluze.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17.2.2005, sp.zn. 21 C 216/2003-115, žalobu zamítl, protože rozhodnutí pozemkového úřadu shledal správným. Provedl důkaz správním spisem i dalšími listinami, navrženými účastníky, jakož i výslechem žalobkyň, a zjistil, že řízení před pozemkovým úřadem se týkalo jiných pozemků, k nimž žalobkyně uplatnily včas nárok na jejich vydání. Pokud jde o prodaný pozemek č. 555 ve S., domáhaly se v jiném řízení u Ministerstva financí finanční náhrady, a u pozemkového úřadu uplatnily nárok až po uplynutí prekluzivní lhůty k uplatnění nároku, tj. po 31.3.1993. Za jediný projev vůle, který pozemkový úřad považoval za návrh na vydání tohoto pozemku, bylo prohlášení oprávněných osob z 12.5.1998, které se týkalo předmětné parcely. Stalo se tak tedy v době, kdy jejich nárok zanikl s ohledem na ustanovení §13 odst. 4 zákona o půdě.
Žalobkyně podaly proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, jemuž však Městský soud v Praze jako soud odvolací nevyhověl. Rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako správný. Vyšel ze zjištění, ze žalobkyně uplatnily 29.5.1991 vůči Ministerstvu pro správu národního majetku a privatizaci ve vztahu k předmětnému pozemku (který přešel na stát na základě kupní smlouvy), nárok, označený jako „nárok na náhradu podle z. č. 87/1991 Sb.“ Toto jejich podání nelze považovat za uplatnění nároku na vydání uvedeného pozemku podle zákona o půdě. V přípisu Ministerstva zemědělství z 18.6.1992 (kterým nebylo vyhověno jejich návrhu učiněnému podle zákona č. 87/1991 Sb.), byly poučeny, že mají zvážit uplatnění nároku podle zákona o půdě. Z obsahu správního spisu a z dalších důkazů, včetně výpovědi samotných žalobkyň, bylo zjištěno, že žalobkyně neprokázaly, že by samy, nebo jejich zástupce, využily možnosti domáhat se vydání předmětného pozemku podle zákona o půdě, a to ani v rámci probíhajícího řízení o vydání jiných, dříve vyvlastněných, pozemků. Odvolací soud vyložil, že pro řízení před správním orgánem platilo ustanovení §19 správního řádu ve znění do 30.9.2000, podle něhož bylo možno učinit podání pouze písemně, nebo ústně do protokolu. Doklad o takovém podání nebyl nalezen ani ve spisu, v němž jsou doklady o uplatnění nároku k jiným pozemkům, tj. těm, které byly vyvlastněny. Nebyl nalezen ani doklad o tom, že žalobkyně uplatnily výzvu k vydání předmětného pozemku u povinné osoby. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně vyšel z dostatečně zjištěného stavu věci, že žalobkyně neprokázaly řádné uplatnění nároku na vydání předmětného pozemku podle zákona o půdě, a vyvodil z toho správný právní závěr.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože rozsudek má podle nich zásadní právní význam. Uplatňují nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a vytýkají soudu, že postupoval velmi formálně, nezabýval se skutečnostmi, uváděnými žalobkyněmi, a opomíjel skutečnosti jimi uváděné. Tvrdí, že v průběhu řízení, vedeného u pozemkového úřadu o vydání „mj. pozemků 455, 456, 457, 477 a 478 v kat. území S.“, v němž je zastupoval Ing. Z. T., uplatnily nárok i na vydání dalších pozemků, tj. i pozemku č. 555. Dopisem z 8.11.1996 sdělil pozemkový úřad Stavebnímu bytovému družstvu S., že pozemek č. 555 je předmětem řízení o restitučním nároku vedeném pod sp.zn. PÚ 1365/92. Dovolatelky se domnívají, že právní předpisy, platné v rozhodném období, nestanovily požadavek písemné formy pro uplatnění nároku a nelze proto při absenci písemného uplatnění nároku učinit bez dalšího závěr, že nárok nebyl uplatněn jiným způsobem. Soud porušil princip rovnosti mezi účastníky, pokud spis pozemkového úřadu považoval za věrohodný a obecně nezpochybnitelný důkaz o tom, že žalobkyně svůj nárok neuplatnily. Poukazují na dobu délky řízení před pozemkovým úřadem a objemu jím vyřizovaných věcí, což podle jejich názoru mohlo vést k pochybení při pořizování protokolu o uplatnění nároku se strany pracovníka pozemkového úřadu. Je proto třeba se zabývat vysvětlením absence písemného záznamu o uplatnění nároku za situace, že listy ve spisu nebyly číslovány. Dovolatelky uznávají, že samotná možnost pochybení pracovníků pozemkového úřadu, či manipulace se spisem, k prokázání nároku nestačí. Tím spíše se měly soudy zabývat dopisem pozemkového úřadu z 8.11.1996, v němž se pozemkový úřad vyjadřoval k uplatnění nároku na vydání pozemku č. 555. Obsah tohoto dopisu lze vysvětlit jen tím, že pozemkový úřad v době odeslání dopisu evidoval nárok na vydání tohoto pozemku č. 555. Pokud se hodnocením tohoto dopisu nezabývaly, porušily pravidla dokazování v civilním řízení. Jestliže účastníci navrhují důkazy ke zpochybnění skutkových závěrů soudu, nemůže soud tyto důkazy odmítnout s odůvodněním, že od nich nelze očekávat prokázání řádného uplatnění nároku, neboť tím tyto důkazy hodnotí, aniž je v řízení provedl. Nesprávnost postupu soudu prvního i druhého stupně spatřují žalobkyně v nesprávním hodnocení provedených důkazů a porušení pravidel důkazního řízení. Pokud soud založí svůj skutkový závěr pouze na jednom z důkazů, je povinen se s dalšími důkazy vypořádat a zejména nelze přehlédnout existenci důkazu, jímž je dokument pozemkového úřadu, tvořící součást jeho spisu, a to za stavu, že důkazní situace není zcela jednoznačná. Dovolatelky uzavírají, že soud neměl postupovat formalisticky, za situace, že pozemkový úřad učinil technické úkony k vydání pozemků a obstaral výpisy z katastru nemovitostí a srovnávací sestavení parcel. Otázku zásadního právního významu spatřují dovolatelky „v hrubém porušení zásad dokazování soudy obou stupňů“, když soudy založily své rozhodnutí na jediném důkazu, a to obsahu spisu pozemkového úřadu, aniž připustily další důkazy navrhované žalobkyněmi. Navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili účastníci ad 1/ a 2/.
I., i. a r. o. P., navrhla odmítnutí dovolání. Nepovažuje je totiž za přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní význam po právní stránce, když právní otázka uplatnění restitučního nároku byla již soudy vyšší instance řešena. Je toho názoru, že oba soudy se dostatečně zabývaly skutečnostmi tvrzenými žalobkyněmi a žalobkyně nepředložily žádný důkaz o tom, že uplatnily řádně a včas svůj nárok na vydání části pozemku č. 555 v kat. území S. Pokud na žádost pozemkového úřadu byly vytýčeny hranice pozemku č. 555, stalo se tak nikoli v souvislosti s restitučním řízením, ale s pozemkovými úpravami. Prvý účastník řízení navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Druhý účastník – H. m. P. – ve svém vyjádření odmítl názor žalobkyň, že postupem soudů byl porušen princip rovnosti mezi účastníky. Žalobkyně mají v řízení povinnost důkazní. Je faktem, že spis pozemkového úřadu neobsahuje včasné uplatnění restitučního nároku, týkající se dotčené nemovitosti písemnou formou, ani ústně do protokolu. Ani jiné provedené důkazy, zejména účastnické výpovědi žalobkyně, včasné a řádné uplatnění nároku na dotčený pozemek neprokazují Naopak je pravdou, že žalobkyně v průběhu řízení měnily zásadním způsobem svá tvrzení. Pokud žalobkyně vytýkají soudu, že se nevypořádal s přípisem pozemkového úřadu z 8.11.1996, ztotožňuje se tento účastník s názorem odvolacího soudu, že uvedený přípis, který není úkonem ve správním řízení, neprokazuje řádné uplatnění restitučního nároku. Pokud jde o přípustnost dovolání, namítá, že posuzovaná otázka byla rozhodnuta v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a není tak naplněna podmínka podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Třetí účastník – P. f. ČR – se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud se zabýval v prvé řadě přípustností dovolání, jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem. Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, bylo by dovolání přípustné jen v případě, kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Tak by tomu bylo v případě, kdyby dovolací soud shledal, že právní závěry odvolacího soudu nejsou v souladu s judikaturou, s hmotným právem, případně daná otázka nebyla dosud judikaturou řešena. V dané věci vyzněl právní závěr odvolacího soudu tak, že žalobkyním nelze vyhovět, protože jejich nárok na vydání předmětného pozemku podle druhé části zákona o půdě zanikl v důsledku prekluze, protože nebyl učiněn ve lhůtě stanovené tímto zákonem. Proti tomuto závěru však dovolatelky nebrojí, a jejich argumenty se týkají skutkového zjištění, totiž že nárok v zákonem stanovené lhůtě, tj. do 31.3.1993, neučinily, respektive jeho uplatnění neprokázaly.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, protože jeho závěr, že nárok na vydání nemovitosti podle druhé části zákona o půdě zanikl v důsledku prekluze, plně odpovídá judikatuře i hmotnému právu. Dovolatelky napadají jen skutková zjištění soudu, totiž že žalobkyně neuplatnily, případně neprokázaly uplatnění nároku na vydání pozemku č. 555 ve S., resp. jeho části, která byla předmětem kupní smlouvy, v propadné lhůtě stanovené zákonem o půdě, tj. do 31.3.1993. Protože přípustnost dovolání není dána podle §241a odst. 2 písm. a) nebo b) o.s.ř., nemůže dovolací soud přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním, z důvodu, že rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Protože tedy dovolací soud neshledal dovolání přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., odmítl je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Výrok o nákladech řízení je dán ustanovením §243b odst. 5, §243c a §146 odst. 3 o.s.ř. Podle nich hradí náklady dovolacího řízení účastník, který zavinil, že dovolání muselo být odmítnuto. Náklady řízení vznikly druhému účastníkovi za právní zastoupení advokátem a spočívají v paušální odměně advokáta, snížené na polovinu v důsledku toho, že v dovolacím řízení byl učiněn jeden úkon, a znovu o polovinu proto, že dovolání bylo odmítnuto (§11, §18 odst. 1, §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem ... , ve znění platném do 1.9.2006). Dalším dvěma účastníkům prokazatelné náklady řízení nevznikly, takže jejich náhrada nebyla žalobkyním uložena.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu