ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1545.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1545/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) M. H., a b) V. H., zastoupených advokátem, proti žalovanému Z. d. S. v l., zastoupenému advokátkou, o náhradu za znehodnocení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 817/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 7. 1998, čj. 25 Co 163/98-198, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 1998, čj. 25 Co 163/98-198, se v části, kterou byly potvrzeny výroky rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 16. prosince 1997, čj. 5 C 817/92-174, označené jako I. a II., jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit prvé žalobkyni 92.427,12 Kč a druhým dvěma žalovaným společně 92.427,12 Kč, odmítá.
II. Ve zbývající části se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 1998, čj. 25 Co 163/98-198, zrušuje.
III. Zrušuje se i rozsudek Okresního soudu v Benešově dne 16. prosince 1997, čj. 5 C 817/92-174 a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 30. 3. 1995, čj. 5 C 817/92-51, uložil žalovanému zaplatit prvé žalobkyni 251.368,- Kč, a druhým dvěma žalobcům společně stejnou částku, vše jako náhradu za znehodnocení budov bývalé zemědělské usedlosti ve S. Jejich nárok posoudil podle §23 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Tento jeho rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 1995, čj. 17 Co 297/95-66 z důvodu odlišného právního posouzení nároku odvolacím soudem. Ten vyslovil závazný právní názor, že návrh je třeba posuzovat podle obecných ustanovení o náhradě škody dle občanského zákoníku (obč. zák). V průběhu dalšího řízení soud prvního stupně návrh zamítl z důvodu promlčení, po zrušení tohoto rozsudku dalším usnesením odvolacího soudu pak rozhodl rozsudkem ze dne 16. 12. 1997, čj. 5 C 817/92-174, jímž uložil žalovanému nahradit žalobcům na náhradě škody 92.427,- Kč prvé žalobkyni a stejnou částku společně druhým dvěma žalovaným; návrh na zaplacení částek po 251.368,- Kč, které představovaly znehodnocení budov podle zákona o půdě, zamítl. Tento rozsudek pak odvolací soud shora uvedeným rozsudkem potvrdil, když se neztotožnil s právním názorem žalobců - odvolatelů, že nárok měl být posouzen podle §23 zákona o půdě. Svůj právní názor odůvodnil tím, že nemovitosti nebyly žalobcům vydány podle §9 zákona o půdě, ale získali je koupí od žalovaného před účinností zákona o půdě.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovodili z ustanovení §238 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (o. s. ř.) v tehdy platném znění a odůvodnili je podle §241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. nesprávným právním posouzením věci. Uvedli, že v průběhu celého řízení se snažili prosadit názor, že náhrada za znehodnocení nemovitosti jim má být poskytnuta podle §243 zákona o půdě, protože nemovitosti byly v užívání žalované organizace podle zákona č. 123/1975 Sb. a předtím dle vládního nařízení č. 50/1955 Sb. Náhradu požadovali až za dobu, kdy se stali jejich vlastníky, a to prvá žalobkyně v roce 1973 na základě dědictví, druzí dva žalobci v roce 1975 z titulu koupě. Nemovitosti jim byly vydány do užívání již před účinností zákona o půdě smlouvou z 10. 7. 1990, i když smlouva byla nesprávně označena jako převod do vlastnictví; ve skutečnosti byly nemovitosti stále ve vlastnictví žalobců, což také odvolací soud konstatoval. Právní názor odvolacího soudu nepovažují za správný, pokud jej vztahuje jen na případy, kdy k předání nemovitostí došlo po účinnosti zákona, protože nárok podle §23 vznikl všem vlastníkům, jejichž nemovitosti byly znehodnoceny v době užívání zemědělskou organizací. V dovolání poukazují na judikaturu jiných soudů, která je opačná než právní závěr vyslovený odvolacím soudem. Rozhodnutím odvolacího soudu byli poškozeni, protože náhrada podle zákona o půdě je vyšší než náhrada škody vypočtená podle občanského zákoníku. Jsou si vědomi toho, že žalovaný je v platební neschopnosti a od dovolání si slibují alespoň to, že v případě, že jejich nárok bude posouzen podle zákona o půdě, budou jim vráceny soudní poplatky. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000, vzhledem k tomu, že odvolací soud postupoval rovněž podle této procesní normy v tehdy platném znění (Hlava I., bod 1.17 zákona č. 30/2000 Sb.). Dovolání posoudil jako nepřípustné v části, kterou odvolací soud potvrdil výroky soudu prvního stupně, jimiž bylo žalobcům vyhověno, i když na základě nesprávného použití právní normy, totiž občanského zákoníku. Rozhodující je, že ve výrocích, jimiž bylo žalobě částečně vyhověno, nejsou žalobci procesně legitimováni k podání dovolání, a v této části muselo být proto dovolání odmítnuto podle §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolání je však přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž rozhodl jinak než v dřívějším svém rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozsudek zrušil. Dovolatelé použili možný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a jejich dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Právní posouzení věci soudem není správné, pokud soud na správně zjištěný skutkový stav nepoužil právní předpis, který daný právní vztah upravuje. V dané věci soud vyšel ze správně zjištěného právního stavu, podle nějž žalobci byli spoluvlastníky budov v době, kdy byly v užívání zemědělské organizace na základě zvláštních předpisů, konkrétně podle zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, a uplatnili nárok na náhradu za znehodnocení předmětných budov podle §23 zákona o půdě. Jde o zákon zvláštní, který je třeba v případě, kdy právní vztah upravuje, použít přednostně, tj. před jinými normami občanského práva hmotného (§1 odst. 3 zákona o půdě a contr.). Skutková podstata daného sporu vychází právě z ustanovení §23 zákona o půdě, které zvláštním způsobem řeší náhradu za znehodnocení budov, které nepřešly z vlastníků na stát nebo právnické osoby, jak je tomu v případech upravených v druhé části tohoto zákona, nicméně nemohly být vlastníky užívány, protože podle zvláštních předpisů bylo právo je užívat založeno socialistickým zemědělským organizacím. Ve skutečnosti se tak postavení vlastníků takto užívaných budov v podstatě nelišilo od postavení osob, jimž byl zemědělský nemovitý majetek odňat z vlastnictví. Proto zákon o půdě založil i těmto vlastníkům právo na náhradu za znehodnocení, k němuž došlo v době užívání nemovitostí, a upravil je zčásti shodně s právem oprávněných osob na náhradu za znehodnocení odňatých staveb, s některými odlišnostmi. Pokud výslovně upravuje tyto vztahy odlišně, má ustanovení §23 přednost před ustanoveními §14 a §16, na jejichž použití odkazuje. Pro posouzení daného nároku je tedy nepodstatné, že nešlo o nemovitosti, o jejichž vydání rozhoduje pozemkový úřad podle druhé části zákona o půdě, pokud ze skutkových zjištění vyplývá, že byla naplněna skutková podstata upravená v §23 zákona o půdě, jak je tomu v daném případě.
Dovolací soud se problematikou výkladu ustanovení §23 zákona o půdě opakovaně zabýval z různých hledisek, včetně toho, kdo je oprávněnou osobou k náhradě, a v tomto směru odkazuje na svou bohatou judikaturu. Jde např. o rozsudek ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 24 Cdo 48/98, který obsahuje podrobný gramatický, logický i historický výklad tohoto ustanovení, včetně toho, že jím založený institut náhrady není shodný s náhradou škody dle občanského zákoníku, a odkazuje i na dřívější judikaturu, včetně judikatury Ústavního soudu. Vlastníkem budov, jež byly znehodnoceny v době užívání organizací ve smyslu §23 odst. 1 zákona o půdě je osoba, která byla vlastníkem těchto nemovitostí v době zrušení práva užívání. To vyslovil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 5. 3. 2002, čj. 28 Cdo 1657/2001, s odkazem např. na rozsudky ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1930/97, nebo z 12. 4. 2000, sp. zn. 24 Cdo 639/2000. V rozsudku ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1360/96, Nejvyšší soud dovodil, že pojem „vlastník“, použitý v §23 odst. 1 zákona o půdě se váže na zrušení práva užívání, k němuž mohlo dojít nejen podle zákona o půdě, ale např. podle zákona č. 114/1990 Sb. Z hlediska stanovení náhrady je pak aplikovatelné i ustanovení §16 odst. 2 věta druhá zákona o půdě, která zakládá právo na náhradu dle §14 i pro případy, kdy nemovitosti byly původními vlastníky odkoupeny od státu nebo právnické osoby před účinností zákona o půdě. V dané věci ovšem odvolací soud vycházel z toho, že smlouva o převodu vlastnictví, uzavřená mezi účastníky, byla ve skutečnosti jen faktickým předáním do užívání, protože k přechodu vlastnictví k budovám z žalobců na žalovaného nedošlo. V tomto případě se nárok na náhradu za znehodnocené budovy, jež byly v užívání žalovaného podle zákona č. 123/1975 Sb., váže ke dni zániku tohoto práva, k němuž nemohlo dojít jen faktickým předáním (§12 cit. zákona) vlastníkovi, ale jen rozhodnutím správního orgánu podle zákona č. 114/1990 Sb., nebo - pokud vydáno nebylo - ze zákona podle §22 zákona o půdě.
Rozsudek odvolacího soudu, který vycházel z jiného právního názoru, totiž že věc je třeba řešit podle obecných ustanovení o náhradě škody podle občanského zákoníku, neshledal proto dovolací soud správným a v části, kterou soud potvrdil zamítavé výroky soudu prvního stupně, jej proto zrušil podle §243b odst. 1 věta za středníkem o.s.ř. ve znění platném v době rozhodnutí soudu. Protože stejné důvody, pro něž byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se týkají i rozsudku soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle §243b odst. 2 věta druhá o. s. ř., zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení rozhodne soud nově i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.) a rozhodne i o vrácení soudních poplatků, od jejichž placení v tomto řízení jsou žalobci ve všech stupních osvobozeni podle §21a odst. 2 zákona o půdě.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu