ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1561.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1561/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně M. U., zastoupené advokátem, proti žalované Š. Č., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 8.249,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 218/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2006, č. j. 20 Co 435/2006-199, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 7. 2006, č. j. 5 C 218/2003-175, (poté, co byl jeho předchozí rozsudek ve věci ze dne 26. 1. 2005, č. j. 5 C 218/2003-111, zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2005, č. j. 20 Co 239/2005-127), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 8.249,90 Kč s 3 % úrokem z prodlení z částky 5.000,- Kč od 14. 6. 2003 do zaplacení, z částky 1.584,70 Kč od 1. 5. 2003 do zaplacení a z částky 1.657,20 Kč od 13. 6. 2003 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování (doplněného ve smyslu kasačního usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2005, č. j. 20 Co 239/2005-127) k závěru, že mezi účastnicemi byla uzavřena platná smlouva o podnájmu nebytových prostor a nájmu movitých věcí ze dne 15. 11. 2002 na dobu určitou (dále jen „smlouva“ nebo „předmětná smlouva“). Žalovaná na základě této smlouvy užívala nebytové prostory a jejich zařízení k provozování živnosti kadeřnice a až do dne 15. 5. 2003 hradila všechny sjednané platby. Dne 16. 5. 2003 žalovaná předmětné nebytové prostory opustila, avšak k zániku nájemního vztahu k tomuto dni nedošlo. Soud prvního stupně shledal důvodným požadavek žalobkyně na zaplacení částky 5.000,- Kč odpovídající nájemnému a zálohám na služby podle smlouvy za měsíc červen 2003. Stejně tak shledal důvodným požadavek na zaplacení úhrady za spotřebované energie za uvedené období, a to jedné šestiny celkově spotřebované elektrické energie a plynu, tj. částky 1.584,70 Kč za odběr plynu podle faktury č. 230018 ze dne 22. 4. 2003 a dobropisu ze dne 30. 9. 2003 a částky 1.657,20 Kč za odběr elektrické energie podle faktury č. 230029 ze dne 2. 6. 2003. Přiznaná výše úroků z prodlení odpovídá tehdy platnému nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací věc přezkoumal a rozsudkem ze dne 6. 12. 2006, č. j. 20 Co 435/2006-199, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba ohledně částky 6.162,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % z částky 5.000,- Kč od 14. 6. 2003 do zaplacení, 3 % z částky 849,50 Kč od 1. 5. 2003 do zaplacení, 3 % z částky 1.657,20 Kč od 13. 6. 2003 do 19. 11. 2003 a 1 % z částky 304,50 Kč od 20. 11. 2003 do zaplacení, a ve zbytku jej potvrdil. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru, když předmětnou smlouvu posoudil jako neplatnou z důvodu neurčitosti vymezení předmětu podnájmu a předmětu nájmu. Následně proto dovodil, že se v dané věci nemůže jednat o plnění ze smlouvy, nýbrž o nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Mezi účastnicemi nebylo sporu o tom, že žalovaná dne 16. 5. 2003 přestala předmětné nebytové prostory včetně jejich vybavení užívat. Odvolací soud tak neshledal důvodným požadavek žalobkyně na zaplacení částky 5.000,- Kč odpovídající sjednanému nájemnému za nebytové prostory a movité věci tvořící zařízení těchto prostor a zálohám na služby, neboť v období od 16. 5. 2003 do 15. 6. 2003 nevzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení. Odvolací soud však přiznal žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající spotřebovaným energiím za dobu, kdy žalovaná předmětné nebytové prostory skutečně užívala, a to 1.352,70 Kč za spotřebovanou elektrickou energii a 735,20 Kč za spotřebu plynu. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně také v otázce přiznaných úroků z prodlení, vycházeje z toho, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je nárokem, u něhož není stanovena doba splnění, proto je obvykle vázána na výzvu věřitele. Pokud jde o úhradu za spotřebu plynu, byla žalovaná prokazatelně vyzvána k zaplacení tak, že splatnost nastala k 30. 4. 2003. Co se týče úhrady za spotřebu elektrické energie, dostala se žalovaná do prodlení až po doručení žaloby, neboť se nepodařilo prokázat, že by byla dříve žalobkyní k úhradě vyzvána. Výše úroku z prodlení je pak odvozena od aktuální výše diskontní sazby v době vzniku prodlení ve smyslu nařízení vlády č. 142/1994 Sb. v tehdy platném znění.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §231 (správně §237) odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., které dále blíže obsahově konkretizuje a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 154). Žalobkyně proto není oprávněna podat dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zčásti potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, neboť v této části není rozhodnutím na svých právech nikterak dotčena.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
V dané věci však přípustnost dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé není dána z důvodu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 8.249,90 Kč s příslušenstvím, změněn ohledně částky 6.162,- Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu potvrzen, bylo jím tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nedosahujícím zákonné hranice 20.000,- Kč, nemohl být přezkoumán z hlediska v dovolání uplatněných námitek.
Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům, jež mají povahu nemeritorního usnesení, nevyplývá ze žádného ustanovení občanského soudního řádu.
Z uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo než dovolání odmítnout podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) a c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu