ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1587.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1587/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. J. H., jako právního nástupce A. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému U P., s. r. o., zastoupeného advokátem, o určení neexistence vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 83/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 26. 8. 2004, č. j. 15 Co 323/2004-146, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, jako soud odvolací, shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Táboře, ze dne 21. 4. 2004, č. j. 7 C 83/2003-121, tak, že určil, že žalovaný není vlastníkem nemovitostí blíže popsaných v enunciátu rozsudku. Současně rozhodl o nákladech mezi účastníky a o nákladech státu.
Jak je patrno z obsahu spisu, původní žaloba se opírala o tvrzení, že rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 5. 1998, č. j. 7 C 64/98-128, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 8. 1. 1999, č. j. 15 Co 455/98-145, bylo původní povinné osobě – Jednotě, obchodnímu družstvu v T., jako vlastníku této nemovitosti uloženo uzavřít se žalobcem podle zákona č. 87/1991 Sb. dohodu o vydání předmětné nemovitosti. Než došlo k pravomocnému skončení uvedeného řízení, převedla povinná osoba kupní smlouvou ze dne 20.8.1997 předmětnou nemovitost žalovanému a tím došlo k porušení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru žalobce byla uvedená kupní smlouva neplatná.
Žalobce podal po právní moci výše citovaného rozsudku návrh na vklad práva do katastru nemovitostí, a to dne 18. 3. 1999. Příslušný katastrální úřad však rozhodnutím ze dne 30. 3. 1999 řízení přerušil s odůvodněním, že předmětná nemovitost je již zapsána na žalovaného, s právními účinky vkladu dne 25. 8. 1997. Katastrální úřad proto odkázal žalobce na soudní řízení a odmítl dohodu o vydání věci, která jinak měla veškeré náležitosti pro vklad, vložit do katastru nemovitostí.
Okresní soud v Táboře jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 10. 1999 žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného byl tento rozsudek změněn rozsudkem odvolacího soudu ze dne 9. 3. 2000, č. j. 15 Co 886/99-38, tak, že žaloba na určení byla zamítnuta. Po dovolání, které podal žalobce, rozhodl ve věci Nejvyšší soud České republiky, a to rozsudkem ze dne 27. 12. 2002, č. j. 28 Cdo 1352/2002-55. Dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem. Odvolací soud poté usnesením ze dne 6. 3. 2003, č. j. 15 Co 107/2003-66, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ten pak rozsudkem ze dne 14. 8. 2003, č. j. 7 C 83/2003-81, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 8. 2003, č. j. 7 C 83/2003-89, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného odvolací soud opět usnesením ze dne 4.12.2003, č. j. 15 Co 614/2003-103, zrušil posledně uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedený soud pak konečně rozsudkem ze dne 21. 4. 2004, č. j. 7 C 83/2003 -121, žalobu zamítl. K odvolání žalobce poté odvolací soud shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl.
Tato rekapitulace se uvádí dovolacím soudem pro přehlednost, když o žalobě bylo původně rozhodnuto vyhovujícím rozsudkem, měnící rozsudek odvolacího soudu byl odklizen zrušovacím rozsudkem dovolacího soudu, odvolací soud poté vrátil věc soudu prvního stupně se závazným právním názorem. Soud prvního stupně však rozhodl v rozporu s právním názorem odvolacího, potažmo dovolacího soudu, přičemž v pořadí poslední rozhodnutí soudu prvního stupně je rozhodnutím, jímž byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud poté rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Z hlediska přípustnosti dovolání, podaného nyní v této věci, je proto relevantní, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž za nepodstatné lze v této souvislosti považovat okolnost, že soud prvního stupně byl vázán jeho právním názorem, tento však nerespektoval. Uvedená procesní situace proto odpovídá přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., takže dovolací soud vychází z toho, že dovolání v této věci je přípustné podle posledně citovaného zákonného ustanovení.
Na tomto místě je třeba uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází sice ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, nicméně nepřevzalo jeho právní hodnocení. Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle něhož původní oprávněná osoba – Jednota, obchodního družstvo T. – jednala způsobem odporujícím dobrým mravům. Takový závěr považoval za neúplný. Z pouhé skutečnosti, že povinná osoba věděla o podaném dovolání, nelze ještě neplatnost kupní smlouvy podle §39 o. z. ještě jednoznačně dovodit. Soud prvního stupně tuto otázku blíže neřešil, neboť vycházel z odlišného právního názoru. Odvolací soud zdůraznil, že předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a povinnou osobou, byla nemovitost, ohledně níž probíhalo restituční řízení. Smlouva byla uzavřena v období po pravomocném rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí restitučního nároku oprávněné osoby, ovšem zároveň v době, kdy již bylo žalobcem podáno dovolání, o něm původní povinná osoba nepochybně věděla.
Odvolací soud poukázal na závěry shora zmíněného zrušovacího rozsudku dovolacího soudu, podle něhož povinnou osobu nepochybně zatěžovala povinnost plynoucí z ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž nelze v dané věci ve vztahu k účelu právního úkonu, resp. existenci rozporu s dobrými mravy odhlédnout od specifické úpravy plynoucí z citovaných ustanovení zákona, jehož účelem je podle §1 odst. 1 zákona zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony, jakož i správními akty učiněnými v období od 25. 2. 1948 do1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů. Taková křivda byla v případě žalobce soudně uznána a není podstatné, že k tomu došlo až poté, kdy žalobce vyčerpal řádné i mimořádné opravné prostředky. Podstatné pak není ani to, že žalobce v průběhu dovolacího řízení nepodal návrh na vydání předběžného opatření, kterým by se zamezilo prodeji nemovitosti. Tento postup žalobce, jak se později ukázalo, pouze ztížil jeho postavení jako restituenta, nelze z toho však ještě dovozovat oprávněnost postupu povinné osoby při prodeji předmětné nemovitosti. Podle §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., byla povinná osoba povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře. Ode dne účinnost tohoto zákona nemohla tyto věci, jejich součásti a příslušenství, převést do vlastnické jiného, ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu. Takové právní úkon jsou neplatné.
Okresní soud sice dovodil, že smlouva v rozporu s tímto ustanovením uzavřena nebyla, protože Jednota, obchodní družstvo, i žalovaný měli k dispozici pravomocný rozsudek o zamítnutí nároku žalobce. Odvolací soud však zaujal právní názor, podle něhož i v takovém případě Jednotu OD T. zatěžovala povinnost daná ustanovením §9 odst. 1 cit. zákona. Pokud totiž povinná osoba věděla, že proti pravomocnému rozhodnutí o zamítnutí nároku žalobce bylo podáno dovolání, které je integrální součástí našeho právního řádu, musela si být současně vědoma toho, že může nastat změna pravomocného rozhodnutí ve prospěch žalobce. Jestliže za takové situace povinná osoba přesto přistoupila k prodeji nemovitosti, jež byla předmětem restitučního řízení, je nutné její jednání posuzovat jako odporující dobrým mravům, bez ohledu na to, jaké okolnosti ji k prodeji vedly.
Odvolací soud při respektování tohoto právního závěru přičinil, že povinná osoba zmiňovala, že důvodem prodeje byl její podnikatelský záměr. To však nelze akceptovat, neboť i podnikatelský záměr povinná osoby bylo jistě možno sladit s probíhajícím restitučním sporem. Ve všech těchto souvislostech tedy proti soudu prvního stupně shledal odvolací soud kupní smlouvu ze dne 20.8.1997 z hlediska ustanovení §39 o. z. neplatnou, takže rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné dovolání (viz zdůvodnění shora), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b), o. s. ř. a podle §241a odst. 3 o. s. ř. s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem a rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel v dovolání opakoval svá tvrzení nesoucí se k nesouhlasu se skutkovými zjištěními a nedoloženosti závěrů odvolacího soudu. Tvrdil, že ani z doplnění dokazování před soudem prvního stupně nevyšel najevo spolehlivý závěr o tom, že by odpovědné osoby jednající za povinnou osobu byly vedeny snahou úmyslně uzavřít zmíněnou kupní smlouvu proto, aby byl oprávněný zkrácen na svých případných budoucích právech. V podrobnostech nesouhlasil se závěry odvolacího soudu, že toto zjištění plyne z výpovědi svědka Ing. P., když výpověď JUDr. T., někdejšího advokáta Jednoty, obchodního družstva, provedena nebyla vůbec.
V otázce namítaného nesprávného právního posouzení nastolil dovolatel otázku, do kdy trvala vázanost povinné osoby podle §9 odst. 1 citovaného zákona. Takový zákaz dispozice s věcmi dotčenými restitučními nároky nemůže trvat věčně. Podle dovolatele měl zákonodárce na mysli, že tento zákaz trvá do doby, než je o uplatněném restitučním nároku pravomocně rozhodnuto. Podle ustanovení §159 odst. 2 o. s. ř. v tehdejším znění, se výrok takového rozhodnutí stal pro účastníky i všechny orgány závazným. Taková věc již podle ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř nemohla být znovu projednávána. Dovolatel je proto přesvědčen, že zákaz dispozice s věcmi dle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. byl ohraničen dnem právní moci rozhodnutí, kterým v restituční věci rozhodl obecný soud, v tomto případě soud odvolací. Teoretická možnost použití mimořádného opravného prostředku na tom nemohla nic změnit. Opačný závěr by vážným způsobem nabourával princip právní jistoty, zejména důvěru účastníků soudních řízení v to, že rozhoduje podle zásady „iura novit curia“ a že rozhodnutí obecných soudů jsou závazná a účastníci se jimi musí řídit.
Dovolatel nesouhlasil s odkazem odvolacího soudu na účel zákona č. 87/1991 Sb. uvedený v jeho ustanovení §1 odst. 1, když ani takto definovaný účel právního předpisu nemůže při výkladu jednotlivých zákonných ustanovení, ať již speciální právní normy či normy obecné nebo obecně platných zásad soudního řízení zvýhodňovat jednu skupinu účastníků, byť na nich v minulosti byla spáchána křivda. To by bylo v rozporu s rovným postavením účastníků soudního řízení, jak to plyne z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR.
Zpochybňoval dále právní hodnocení odvolacího soudu o výkladu rozporu s dobrými mravy. Podle dovolatele aplikace tohoto ustanovení předpokládá jistou míru zavinění alespoň jednoho z účastníků právního vztahu, tedy jeho povědomí o tom, že takovým protiprávním způsobem jedná. Opakoval v této souvislosti, že žalobce ani po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu nedal najevo, že bude nadále se domáhat vydání nemovitosti a ani povinnou osobu nekontaktoval. Navrhoval proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací, při uznání včasnosti a důvodnosti dovolání v této věci, přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu plynoucího z podaného dovolání (§242 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat v případě, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je li dovolání přípustné podle §237 ost. 1 písm. b) o. s. ř., lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu ve znění již uvedeném, může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
Uvedený dovolací důvod úzce souvisí s dalším, v této věci uplatněným, dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Ten míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní (z tohoto hlediska byl skutkový závěr dovozovaný z nesprávných skutkových zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí) a který nemá oporu v provedeném dokazování.
Z toho, co bylo uvedeno, se podává také další závěr, podle něhož nesprávnost skutkových zjištění se musí vztahovat k okolnostem rozhodným pro právní posouzení věci.
Nazíráno z tohoto hlediska je rozhodující pro posouzení dovolacích námitek dovolatele, zda odvolací soud soustředil svou pozornost při dokazování na otázky, jejichž prokázání bylo významné pro právní posouzení věci. V tomto směru nelze výtkám dovolatele přisvědčit. Odvolací soud – jak plyne z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku – srozumitelně a přesvědčivě vyložil, z jakých důkazů, převzatých z dokazování provedeného soudem prvního stupně, vycházel. Skutkové závěry odvolacího soudu jsou z tohoto pohledu vnitřně skloubené, přesvědčivé, odpovídají požadavkům uvedeným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., jež se vztahují rovněž na odvolací řízení (§211 o. s. ř.). Odvolací soud přitom důsledně respektoval závěry plynoucí z předchozího zrušovacího rozsudku dovolacího soudu, jenž byl pro něj (jakož i pro soud prvního stupně) závazný vzhledem k důsledkům plynoucím z ustanovení §243d odst. 1 věty první za středníkem ve vztahu k ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř., čemuž odpovídá rozsah zaměření dokazování skutečností rozhodných z hlediska závazného právního posouzení. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl dovolacím soudem v této věci shledán.
Pokud jde o právní posouzení věci, odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §39 o. z. ve vztahu k ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., která se této právní věci týkala a účastníci řízení na ně v průběhu řízení také poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.
Dovolací soud odkazuje v tomto směru na odůvodnění svého předchozího rozsudku ze dne 27. 12. 2002, č. j. 28 Cdo 1352/2002-55. V něm dovolací soud jasně vyložil své právní závěry vztahující se jak k povaze vázanosti původní povinné osoby podle §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tak k povaze dovolání, jako nedílné součásti českého právního řádu. Opakovaně vznášeným námitkám dovolatele, jak se to stalo v dovolání, jež je předmětem dovolacího přezkumu, tak nemohl dovolací soud přisvědčit. Dovolací soud se nemůže ztotožnit s argumentací dovolatele o tom, že „…věc rozhodnutá pravomocně v odvolacím řízení, nemůže být již předmětem opětovného projednávání s tím, že teoretická možnost použití mimořádného opravného prostředku na tom nemohla nic změnit“ Uvedené tvrzení neodpovídá platné právní úpravě a mylně se přitom odvolává na princip právní jistoty a závaznosti pravomocných rozhodnutí, ježto je s nimi v rozporu. Pokud jde o poměr mezi ustanovením procesní normy, jmenovitě §243d odst. 2 o. s. ř., vychází senát dovolacího soudu ze závěrů své dosavadní rozhodovací praxe, podle níž uvedené ustanovení je normou práva procesního, jež však vyrůstá svými kořeny z úpravy hmotněprávní. Neplatnost právního úkonu (v dané věci absolutní), k níž v jiných souvislostech musí soud přihlédnout z úřední povinnosti, nemůže být zastíněna odkazem na procesní předpis, jež pouze upravuje důsledky plynoucí z rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k třetím osobám. Podstatou řešení zdánlivého střetu mezi tímto ustanovením občanského soudního řádu a hmotněprávní úpravou obsaženou v občanském zákoníku je zřetel na okolnost, zda v konkrétní věci byla vědomost subjektu stojícího mimo spor projednávaný v dovolacím řízení dána či nikoliv. Jinými slovy vyjádřeno, účastník řízení, případně i třetí osoba, jež byla účastna probíhajícího sporu, o jeho výsledku byla informována, s okolností podání mimořádného prostředku byla seznámena (jako se to stalo v této věci), se nemůže formalistickým odkazem na citované ustanovení procesního předpisu dovolávat odvrácení neodvratitelného důsledku plynoucího z absolutní neplatnosti právního úkonu, jež se příčil dobrým mravům ve smyslu §39 o. z.
K výtkám dovolatele k posledně uplatněnému argumentu týkajícího se právě tohoto posouzení věci odvolacím soudem, připomíná dovolací soud závěry dosavadní soudní praxe dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu. V této souvislosti považuje za vhodné připomenout platnost závěrů nálezu Ústavního soudu publikovaného ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení pod č. 14. Podle nich „Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod“. Stejně tak je namístě uvést závěry rozsudku dovolacího soudu publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitu č. 20 – C 2084: „Paragraf 3 odst. 1 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu“. Obdobně v rozhodnutí dovolacího soudu zveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sešit č. 27 – C 2112 byl uveden závěr, podle kterého „Dobré mravy jsou měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti, mají převážně funkci interpretační“.
Dovolací soud k tomu připomíná závěry své novější rozhodovací praxe. Tak v usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, dospěl senát dovolacího soudu (posuzující i danou věc) k formulaci právní věty, podle níž „Oprávnění aplikovat ustanovení §3 odst. 1 o. z. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (respektive přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo náležet převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by měl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud nemá důvodů odchýlit se od shora naznačených závěrů, podle nichž otázku výkladu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu. Závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě tak nelze zobecnit (nelze totiž učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci“.
Závěry rozsudku odvolacího soudu, které dovolací soud považuje za dostatečně srozumitelné a přesvědčivé, tak odpovídají jednak shora zmíněným výkladovým pravidlům pokud jde o ustanovení §39 o. z., respektují účel a smysl zákona č. 87/1991 Sb. a představují výklad použitých předpisů v konkrétní věci, který vychází z předchozího právního posouzení věci dovolacím soudem. Nemohl proto dovolací soud dospět ke spolehlivému závěru o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto přikročil ve smyslu §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. k zamítnutí podané dovolání, ježto rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve vztahu k ustanovení §224 odst. 1 o. s. ř., za použití §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu