ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1600.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1600/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Ivy Brožové o dovolání dovolatelky obce D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 31. 3. 2006, sp. zn. 17 Co 389/2003 vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 331/97 (žalující obce V. K., okres Z., která byla v řízení zastoupena advokátem, proti žalované obci D., která byla v řízení zastoupena advokátem, o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalující obce, podané u soudu 1. 4. 1997, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě z 13. 11. 1998, čj. 9 C 331/97-71. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že pozemky parc. č. 252, parc. č. 256, parc. č. 280, parc. č. 311, parc. č. 325/1, parc. č. 5028/ve zjednodušené evidenci nemovitostí/, parc. č. 5030 a parc. č. 5081 v katastrálním území V. K., zapsané na listu vlastnictví č. 230 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu ve Z., jsou v podílovém spoluvlastnictví obcí D. a V. K. (u každé z ideální poloviny). Žalované obci D. bylo uloženo zaplatit žalující obci V. K. na náhradu nákladů řízení 6.375,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalované obce D. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 31.3.2006, sp.zn. 17 Co 389/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo nejprve rozhodnuto (výrokem označeným I.), že se připouští zpětvzetí žaloby v tom rozsahu, aby bylo určeno, že pozemky parc. č. 280, parc. č. 325/1 a parc.č. 5030, zapsané na listu vlastnictví č. 230 pro katastrální území a obec V. K., jsou v podílovém spouluvlastnictví obcí D. a V. K. /každé k ideální polovině/; rozsudek soudu prvního stupně byl v tomto rozsahu zrušen a řízení bylo rovněž v tomto rozsahu zastaveno. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu /označeným II./ byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalující obce, aby bylo určeno, že pozemek parc. č. 75081 (ve zjednodušené evidenci), zapsaný na listu vlastnictví pro katastrální území V. K., okres Z., je v podílovém spoluvlastnictví obcí D. a V. K. (každé k ideální ½). Týmž výrokem bylo zároveň určeno, že pozemky parc. č. 252, parc. č. 256, parc. č. 311/1, parc. č. 311/2 a pozemek parc.č.75028 v katastrálním území V. K. jsou v podílovém spoluvlastnictví obcí D. a V. K., každé k ideální polovině.
Protože žalující obec vzala žalobu zpět ohledně pozemků parc. č. 280, parc. č. 325/1 a parc. č. 5030 v katastrálním území V. K. a žalovaná obec se zpětvzetím žaloby souhlasila, odvolací soud nejprve s odkazem na ustanovení §208 občanského soudního řádu zpětvzetí žaloby připustil, rozsudek soudu prvního stupně (v rozsahu uvedeného zpětvzetí žaloby) zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.
Pokud odvolací soud k odvolání žalované obce D. přezkoumával v dalším rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že žalující obec má naléhavý právní zájem na určení spoluvlastnictví k nemovitostem, uvedeným v její žalobě.
Odvolací soud poukazoval na to, že nemovitosti, které jsou předmětem řízení o určovací žalobě žalobkyně, byly předmětem přídělu obci D. v roce 1948. Odvolací soud z toho dovozoval, že jde o tzv. historický majetek obce D. ve smyslu ustanovení §2 odst.1 zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud byl toho názoru, že od účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., který učinil konec samostatnosti hospodaření obcí, po 1. 1. 1950 (po účinnosti zákona č. 279/1949 Sb.) se majetek obcí stal majetkem národním. Z toho odvolací soud dovozoval, že obec D. právo ke svému historickému majetku ztratila a vlastníkem sporných nemovitostí se stal stát. Odvolací soud měl za to, že vlastnické právo obec D. bylo obnoveno až na základě zákona č. 172/1991 Sb. Z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, podle názoru odvolacího soudu, že vlastnictví obce D. k pozemkům parc. č. 280 a parc. č. 325/1 bylo zapsáno v katastru nemovitostí na základě zákona č. 172/1991 Sb., a stejně tak v případě pozemků parc. č. 252, 256, 311/1, 311/2, 75028 a 75030.
Podle ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb., uváděl odvolací soud, přecházejí do vlastnictví obce z vlastnictví České republiky, jestliže národním výborům obcí příslušelo hospodaření s národním majetkem. V daném případě nebyl ke dni 23. 11. 1990 ustanoven Národní výbor V. K.; samostatný Místní národní výbor V. K. byl zřízen až dne 24. 11. 1990.
Odvolací soud dále uváděl, že o platném vzniku obce V. K. odloučením od obce D. není pochyb. Pouhé odloučení obce V. K. od obce D. nemělo vliv na postavení obce D., která si po odloučení obce V. K. svůj původní název ponechala; obec V. K. a obec D. jsou rovnocené nové obce a nově ustanovenou obec D. je třeba považovat za obec odlišnou od původní obce D. Odvolací soud byl tohoto názoru, že tato nově vzniklá obec je právním nástupcem dřívější obce D. jako celku, respektive k celému jejímu území a tzv. historický majetek dřívější obce D. přechází do podílového spoluvlastnictví obou nynějších dvou obcí (D. a V. K.) rovným dílem. Odvolací soud proto potvrdil ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, pokud se výrok rozsudku soudu prvního stupně týká pozemků parc. č. 252, parc. č. 256, parc. č. 311/1, parc. č. 311/2 a parc. č 75028 v katastrálním území V. K.; nešlo tu o výrok měnící, ale o výrok upřesňující označení nemovitosti, jichž se tento výrok týkal (ve srovnání se zněním výroku rozsudku soudu prvního stupně).
Pokud šlo o určení spoluvlastnictví k pozemku parc. č.75081, zapsaného nyní na listu vlastnictví č. 227 pro katastrální území V. K., odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v této části zamítl, a to z toho důvodu, že v řízení bylo zjištěno, že vlastníkem tohoto pozemku je A. J. (na základě kupní smlouvy ze 7. 1. 2002, a to ke dni 6. 3. 2002); uvedené družstvo nebylo účastníkem tohoto občanského soudního řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 2. 5. 2006 advokátu, který žalovanou obec v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této žalované bylo podáno dne 21. 6. 2006 u Okresního soudu ve Znojmě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se obec navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího z 31. 3. 2006 (sp.zn. 17 Co 389/2003 Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že jako dovolací důvod dovolatelka uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka nesouhlasila zejména s právním názorem odvolacího soudu, že vždy, když byla vytvořena nová obec, muselo zákonitě dojít k zániku původní obce. Tímto právním názorem odvolacího soudu se vytváří „závažný precedens, který bude mít celoplošný dopad“; existuje celá řada obcí, které vznikly po roce 1949 (kdy byl přijat zákon č. 279/1949 Sb., který učinil konec samostatnosti obecního hospodaření). Podle názoru dovolatelky však soudy v daném případě přecházejí ustanovení §16 odst.1 zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, a zánik původní obce nedovozují a neodůvodňují od tohoto zákona.
Nesprávné bylo, podle názoru dovolatelky, i posouzení otázky vzniku obce V. K., kterému předcházel již v roce 1950 vznik osady V. K. Okresní národní výbor ve Znojmě usnesením z 26. 8. 1971 odsouhlasil odloučení (nikoli rozdělení) obce V. K. od obce D.; záměrem tohoto usnesení nebylo zrušit obec D. a vytvořit dvě nové obce, a to jen vytvořit novou obec V. K., a to odloučením nejdříve katastrálního území V. K. od katastrálního území D. a následně samostatnou obec V. K. (navíc tu ke dni 31. 12. 1971 došlo již k majetkovému vypořádání mezi oběma uvedenými obcemi).
Podle názoru dovolatelky nedošlo-li ke splnění podmínek přechodu vlastnictví ze státu do vlastnictví obcí, věci by měly zůstat ve vlastnictví státu. Podmínkami přechodu vlastnictví jsou tyto skutečnosti: 1. musí jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice; 2. ke stanovenému dni tu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a 3. právní předchůdce obce tímto majetkem také hospodařil; pro přechod některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. musí být splněny ještě další podmínky, stanovené v §2 odst.1 tohoto zákona: 1. musí jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice; 2. obec tento majetek musela vlastnit ke dni 31. 12. 1949 a 3. tento majetek nepřechází do vlastnictví obce podle ustanovení §1 odst.1 zákona č. 172/1991 Sb.; pro přechod věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. musí být splněna podmínka stanovená v §2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., tj. musí jít o obec zaniklou po 31. 12. 1949 (je-li právním nástupcem zaniklé obce po 31. 12. 1949 jediná obec, přechází věc do jejího vlastnictví; je-li právních nástupců více, přechází věc do jejího podílového spoluvlastnictví).
V daném případě došlo, podle názoru dovolávající se obce D. nikoli ke zrušení obce D., nýbrž k vytvoření obce N. K. odloučením (ne však rozdělením) z obce D.. Protože obec V. K. není právním nástupcem zaniklé obce D., nemůže získat nemovitosti, o něž jde v tomto sporu, z majetku České republiky do vlastnictví obce podle ustanovení §2 odst.3 zákona č. 172/1991 Sb. rovným dílem.
Žalující obec V. K. ve svém vyjádření k dovolání žalované obce D. navrhovala, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Podle jejího názoru ke vzniku obce V. K. došlo rozdělením obce D. na obce V. K. a D. K 23. 11. 1990 existoval Místní národní výbor společný pro D. a V. K., takže podmínky podle ustanovení §1 odst.1 zákona č. 172/1991 Sb. byly v projednávaném případě pro obě nové obce splněny. Dřívější obec D. musela fakticky zaniknout, aby vznikly nové obce D. a V. K.; obec D. a obec V. K. vznikly rozdělením dřívější obce D. a jde tedy o nové obce.
V daném případě mohlo dovolání ze strany žalované obce směřovat (vzhledem k ustanovení §236 odst.2 občanského soudního řádu, podle něhož dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné) proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo určeno, že pozemky parc.č. 252, parc.č.256, parc.č.311/1, parc.č.311/2 a parc.č.75028 v katastrálním území V. K., okres Z., jsou v podílovém spoluvlastnictví obcí D. a V. K. (každé k ideální ½).
Protože tento výrok svým zněním potvrzoval (byť i s upřesněním označení jednotlivých pozemků) výrok o určení spoluvlastnictví k pozemkům, uváděným pak ve výroku rozsudku odvolacího soudu, bylo třeba dovolání dovolávající se obce D. posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst.3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nebo právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 331/97 Okresního soudu ve Znojmě), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci proběhlo v předchozím průběhu řízení i řízení u dovolacího soudu, který rozhodoval o předchozím dovolání žalované obce D. rozsudkem z 30. 10. 2003 (28 Cdo 1917/2002 Nejvyššího soudu), a to rozsudkem zrušovacím, v němž dovolací soud vytýkal, že závěr odvolacího soudu, že se na projednávaný případ nevztahuje zákon č. 172/1991 Sb., se jeví jako závěr předčasný, vyžadující další objasnění toho, zda pozemky, o něž jde v tomto řízení, jsou nadále ve vlastnictví státu a nikoli ve vlastnictví obcí.
Odvolací soud se právními závěry, obsaženými ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu řídil a jak uváděl v odůvodnění svého rozsudku z 31. 3. 2006 „doplnil dokazování aktuálními výpisy z katastru nemovitostí a srovnávacími sestaveními parcel, celkovým návrhem úhrady přídělu pozemků v roce 1948, jakož i přehledem úhrad za příděl pozemků přídělcem“.
Při svém rozhodování vycházel odvolací soud z obsahu a slovního znění ustanovení §2 odst. 1, odst. 3 odst. 4 a odst. 5 a ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a měl na zřeteli i hlavní výkladový závěr z judikatury soudů k ustanovením zákona č. 172/1991 Sb., obsažený zejména v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž tento zákon zakládá přechod vlastnictví některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí nebo do spoluvlastnictví obcí (srov. §2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb.) přímo ze zákona, pokud nejde o výjimky stanovené v §4 zákona č. 172/1991 Sb.
Proto se vykládaný závěr rozhodnutí odvolacího soudu z 31. 3. 2006 (týkající se pozemků uváděných ve výroku označeném II. v odstavci druhém), že totiž na historický majetek původní obce D., z níž se po 31. 12. 1949 vytvořily dvě obce, a to obec D. a obec V. K., je třeba aplikovat ustanovení §2 odst.1 a 3 zákona č. 172/1991 Sb., protože není důvod vylučovat obec V. K. z právního nástupnictví (ve smyslu ustanovení §2 odst.3, věty druhé, zákona č. 172/1991 Sb.) původní obce D., nejeví být v rozporu s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb., ani s tím, co bylo k výkladu tohoto ustanovení vyřešeno v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud ve svém rozhodnutí ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nemohl dovolací soud přesvědčivě shledat u dovolání dovolatelky obce D. zákonné předpoklady dovolání, jak jsou jmenovitě stanoveny v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolávající se obce podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného, u kterého již dovolací soud nepřikračuje k zabývání se dovolacími důvody, uváděnými v nepřípustném dovolání.
Dovolávající se obec nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalující obcí na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 tohoto právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšného účastníka řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalující obce k dovolání dovolatelky, rekapitulujícímu pouze procesní vyjádření žalobkyně, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu