ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1667.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1667/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce Dr. J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) D. P. O. „v l.“, s. p., 2) R. D.P.M. O., a.s., a 3) E. T., spol. s r. o., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 371/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2006, č.j. 56 Co 319/2005-188, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 8. 2004, č.j. 16 C 371/95-141, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. 10. 2004, č.j. 16 C 371/95-156, ve výroku pod bodem I uložil žalovanému 1) vydat žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku spoluvlastnický podíl ve výši 14/24 k nemovitostem specifikovaným v tomto výroku, zapsaným na listu vlastnictví č. 2683 pro k.ú. M. O., obec O., včetně oplocení nacházejícího se podél severovýchodní hranice pozemku p. č. 1145/1 (dále jen „nemovitosti“ nebo „předmětné nemovitosti“) a ve výrocích pod bodem II a III zamítl žalobu na vydání předmětných nemovitostí vůči žalovanému 2) a žalovanému 3); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je jediný dědic po svém otci J. Z., zemřelém dne 14. 2. 1993, jenž byl v rozsahu 14/24 spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, které tvořily součást dřívějšího podniku („firmy“) ZETT – továrna na čokoládu a cukrovinky, převedené v roce 1944 jako židovský majetek na V. f. pro Č. a M. a poté prodané W. P. Později byl zrušen zápis vlastnického práva pro V. f. a W. P. a obnoveny původní zápisy, k faktickému vydání nemovitostí však přes následně uplatněný restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. pro průtahy v řízení nedošlo. Podnik byl posléze znárodněn výměrem ministryně výživy ze dne 28. 1. 1949, nemovitosti byly vyhláškou č. 590 z 21. 2. 1950 vyňaty ze znárodnění a přešly do vlastnictví Ústředního spotřebního a výrobního družstva „B.“ v O., právního předchůdce žalovaného 1). V dřívějším soudním řízení bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí návrhu otce žalobce, jímž se domáhal uzavření dohody o vydání nemovitostí, mimo jiné i pozemku p.č. 1145/1 v k.ú. M. O., tedy původní parcely, která byla později rozdělena na parcely požadované žalobcem, odpovídající v součtu výměr výměře původní parcely. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce je oprávněnou osobou podle §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění účinném ke dni podání žaloby (dále jen „restituční zákon“), že žalovaný 1) je povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 restitučního zákona, neboť ke dni nabytí účinnosti restitučního zákona byly předmětné nemovitosti pouze v jeho držení, a restituční titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) restitučního zákona byl uplatněn oprávněně, protože v daném případě o rozsahu znárodnění nerozhodla v rozporu s §4 odst. 7 dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského, tehdejší ministryně výživy, nýbrž pracovník ministerstva.
K odvolání žalovaného 1) a žalovaného 3) Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 4. 2006, č.j. 56 Co 319/2005-188, odmítl odvolání žalovaného 3), změnil rozsudek soudu prvního stupně o věci samé v napadeném rozsahu tak, „že se žaloba ve vztahu k 1) žalovanému v celém rozsahu zamítá“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi žalobcem a žalovaným 1). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně správnými a dostatečnými, na základě shodných skutkových závěrů však dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci. S ohledem na ustanovení §3 odst. 4 restitučního zákona dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce není oprávněnou osobou podle restitučního zákona, neboť osobou oprávněnou k uplatnění restitučního nároku k předmětným nemovitostem ve smyslu §3 odst. 1 restitučního zákona byl otec žalobce J. Z., který tento nárok (resp. nárok na vydání pozemku dřívějšího p.č. 1145/1) neúspěšně uplatnil a zemřel až po uplynutí lhůty pro uplatnění nároku na vydání věci u soudu, která podle ustanovení §5 odst. 4 restitučního zákona, v původním znění, skončila po uplynutí jednoho roku od účinnosti restitučního zákona, tj. ke dni 1. 4. 1992. Žalobce tak má pouze postavení dědice oprávněné osoby, která svůj nárok v restitučním řízení včas uplatnila a nebyla úspěšná.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce se nemohl stát oprávněnou osobou ani po vydání nálezu Ústavního soudu ČR publikovaného pod č. 164/1994 Sb. Tento nález se totiž týkal pouze osob, které ke dni 1. 4. 1991 splňovaly všechny prvky statusu oprávněné osoby, s výjimkou trvalého pobytu na území České republiky. Za situace, kdy žalobce nebyl shledán osobou oprávněnou k uplatnění restitučního nároku, se odvolací soud nezabýval dalšími pro věc rozhodnými skutečnostmi.
Rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že při svém rozhodování „zcela pominul“ zákon č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Tímto zákonem byly pro osoby, na něž se restituční zákon vztahuje, založeny nové nároky. Dovolatel uvádí, že podle ustanovení §3 odst. 2 restitučního zákona, v novelizovaném znění, splňuje podmínky pro přiznání statusu oprávněné osoby, přičemž lhůta pro uplatnění restitučního nároku nepochybně skončila až po úmrtí J. Z., jak vyplývá z dikce článku II. bod 1 zákona č. 116/1994 Sb.
Dovolatel se dále zabývá posouzením věci z hlediska článku II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. s tím, že odvolací soud sice uplatněný restituční nárok z tohoto pohledu nehodnotil, nicméně privatizace předmětných nemovitostí byla provedena v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a §9 odst. 1 restitučního zákona.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad v posuzovaném případě tvrzena nebyla a ani z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.
Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Předně nelze souhlasit s námitkou dovolatele, že odvolací soud při svém rozhodování „zcela pominul“ zákon č. 116/1994 Sb. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je totiž zcela zřejmé, že odvolací soud posuzoval věc podle zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb.
Podle ustanovení §3 odst. 1 restitučního zákona je oprávněnou osobou fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 tohoto zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky. Novelou restitučního zákona provedenou zákonem č. 116/1994 Sb. s účinností od 1. 7. 1994 byla v ustanovení §3 odst. 2 restitučního zákona upravena další kategorie oprávněné osoby (vedle oprávněné osoby definované v ustanovení §3 odst. 1 restitučního zákona již od 1. 4. 1991). Oprávněnou osobou se tak stala též fyzická osoba splňující podmínky stanovené v odstavci 1 §3 restitučního zákona (státní občanství České republiky), která v den přechodu věci na stát podle §6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních ujednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkových právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové persekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona. Současně byl touto novelou v souvislosti s upravením „nové“ kategorie oprávněné osoby rozšířen okruh tzv. odvozených oprávněných osob o právní nástupce takovéto osoby, která zemřela nebo byla prohlášena za mrtvou před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit (§3 odst. 4 restitučního zákona ve znění zákona č. 116/1994 Sb.). Počátek lhůt pro uplatnění nároku na vydání věci ve smyslu §5 restitučního zákona byl pro takto „nově“ vymezené osoby oprávněné stanoven na 1. 7. 1994, tedy na den nabytí účinnosti zákona č. 116/1994 Sb.
Smyslem nového odstavce 2 §3 restitučního zákona bylo umožnit navrácení majetku v případech, kdy věc přecházela v rozhodném období na stát (některým ze způsobů uvedených v §6 restitučního zákona) z vlastnictví jiného subjektu než původního vlastníka, jenž však měl na věc v den jejího přechodu na stát nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., a odstranit tak diskriminaci fyzických osob poškozených již za války, které nikdy netratily československé státní občanství a které byly podle právní úpravy platné před 1. 7. 1994 vyloučeny z procesu restitucí (srovnej Důvodová zpráva k zákonu č. 116/1994 Sb.)
Jak vyplývá z obsahu spisu, byl nárok na vydání předmětných nemovitostí uplatněn u soudu již otcem dovolatele podle restitučního zákona ve znění účinném před 1. 7. 1994. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne ze dne 11. 2. 1993, č.j. 17 C 119/92-103, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 1994, č.j. 13 Co 827/94-202, byl návrh na vydání nemovitostí zamítnut (dovolání žalobce bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 625/96), neboť nebylo shledáno naplnění uplatněného restitučního titulu znárodnění v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Uplatňoval-li tedy otec žalobce restituční nárok jako osoba oprávněná podle restitučního zákona ve znění účinném před 1. 7. 1994 (tj. podle §3 odst. 1 restitučního zákona), nemohly být u něj současně naplněny podmínky pro přiznání statusu oprávněné osoby, jak byly upraveny zákonem č. 116/1994 Sb. Je totiž pojmově vyloučeno, aby tentýž subjekt byl osobou oprávněnou podle §3 odst. 1 (osobou věc v den jejího přechodu na stát vlastnící) a zároveň i podle §3 odst. 2 restitučního zákona (osobou, která v den přechodu věci na stát nebyla vlastníkem této věci, ale měla na ni nárok podle výše citovaných předpisů).
Odvolací soud tedy nepochybil, když dospěl k závěru, že žalobce (dovolatel) není oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 4 restitučního zákona, nýbrž pouze dědicem oprávněné osoby, která svůj nárok v restitučním řízení včas uplatnila a nebyla úspěšná, neboť, jak vyplývá ze shora uvedeného, zákonem č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších přepisů, nemohl být založen nárok dovolatele na vydání věci.
Otázkou privatizace předmětných nemovitostí, jak byla dovolatelem v dovolání předestřena, se dovolací soud zabývat nemohl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení způsobu privatizace předmětných nemovitostí nespočívá, tudíž jej není možné z tohoto hlediska podrobit dovolacímu přezkumu. Nadto dovolací soud připomíná, že uplatnění nároku na finanční náhradu ve smyslu ustanovení §13 restitučního zákona přísluší toliko osobě oprávněné.
Za daného stavu, kdy se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci úspěšně zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl, aniž by nařizoval k projednání dovolání jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a ostatním účastníkům náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu