ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1708.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1708/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyň: a) M. G., zastoupené advokátem, b) V. B., proti žalovanému m. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 19 C 149/2001, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2006, č. j. 14 Co 309/2006-233, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž prvoinstanční soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly určení, že osoby uvedené ve výroku I. tohoto rozhodnutí byly ke dni úmrtí spoluvlastníky předmětných nemovitostí (blíže identifikované v napadeném rozhodnutí). Odvolací soud považoval odvolání žalobkyně a) za nedůvodné. Ve vztahu k žalované b), která nepodala odvolání, nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci. Žalobkyni a) svědčí naléhavý právní zájem jen co se týče spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech po otci jejího zemřelého manžela R. G., zatímco ve vztahu k ostatním zemřelým spoluvlastníkům nemovitostí zůstává její postavení nevyjasněné, „když není zřejmé, že by právě ona, resp. její zemřelý manžel, byli jejich právními nástupci“. Mezi účastníky není sporné, že předmětné nemovitosti převzal v roce 1963 stát na základě prohlášení spoluvlastníků uvedených ve výroku I. prvoinstančního rozsudku, že tyto nemovitosti dobrovolně a bezplatně postupují státu. Žalobkyně se pak domáhá určení vlastnického práva na základě obecných právních předpisů s poukazem na to, že darovací smlouva ohledně sporných nemovitostí je neplatným právním úkonem, přičemž jde o neplatnost absolutní. Soud prvního stupně pak neshledal důvody neplatnosti uvedené smlouvy, přičemž dle soudu odvolacího by žaloba nemohla být úspěšná ani v případě, že by darovací smlouva byla posouzena jako neplatná. S odkazem na příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR dospěl odvolací soud k závěru, že nelze podle obecných předpisů posuzovat převzetí předmětných nemovitostí státem na základě byť i neplatné darovací smlouvy, „neboť převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické, podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu“. Proto není možné se domáhat podle obecných občanskoprávních institutů, tedy žalobou na určení práva, ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a tedy nikoliv způsoby stanovenými restitučními předpisy. Žaloba žalobkyně a) podaná podle obecného právního předpisu nemohla být úspěšná, neboť její právní předchůdce (zemřelý manžel) mohl své vlastnické nároky ke sporným nemovitostem uplatnit podle příslušného restitučního zákona (konkrétně zák. č. 87/1991 Sb.).
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně a) dovolání s tím, že napadené rozhodnutí považuje za zásadně právně významné a spočívající na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelce byla odepřena ochrana vlastnického práva, neboť odvolací soud aplikoval nesprávný právní předpis, což vedlo k potvrzení rozhodnutí o zamítnutí její žaloby. Žádný restituční předpis se nevztahuje na případy převodu majetku, který byl proveden legální cestou před 1. 1. 1990 a zároveň nebyl v rozporu se základními lidskými právy. Dovolatelka netvrdí, že by samotným faktem převodu na stát došlo k rozporu se základními lidskými právy. Na předmětné nemovitosti se tak nevztahoval zákon č. 87/1991 Sb., ani zákon č. 229/1991 Sb., protože se nejedná o nemovitosti, jichž by se tento zákon týkal. Výklad odvolacího soudu nectí „ducha“ restitučních zákonů, jejich smysl ani význam, kterým je především náprava aktů, rozhodnutí apod. legálních před 1. 1. 1990 a zároveň rozporných se základními lidskými právy. Dovolatelka tedy navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak i soudu prvního stupně.
K dovolání žalovaný vyjádřil souhlas se závěry soudu odvolacího i soudu prvního stupně a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Poté, co Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem a splňovalo všechny zákonem stanovené náležitosti, zabýval se otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ust. §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (ust. §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (ust. §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný jen pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
V souzeném sporu, i při respektu k tomu, že již dovolatelkou nezpochybňovaný závěr odvolacího soudu o platnosti darovací smlouvy vylučuje úspěšnost dovolání, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání pro nepřesnosti v právním posouzení připustit lze, a tím ovlivnit nesprávnou rozhodovací praxi. To proto, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, přípustnost žaloby na určení odůvodnily odlišně ve srovnání s ustálenou judikaturou soudu Nejvyššího i soudu Ústavního. Dovolání však zamítl jako nedůvodné, protože výhrady Nejvyššího soudu k danému rozhodnutí směřují právě a jen k jejich odůvodnění a právní závěry Nejvyšším soudem dále nastíněné pak nemají vliv na jiné konečné rozhodnutí ve věci.
Soud prvního stupně i soud odvolací založily své rozhodnutí jednak na závěru, že darovací smlouva, na základě které přešly dané nemovitosti v roce 1963 na stát (tedy na právního předchůdce žalovaného), je platná a jednak na posouzení žaloby jako nedůvodné pro konkurenci s právními nástroji poskytnutými speciálními, tzv. restitučními právními předpisy. Zatímco první z uvedených závěrů dovolatelka nenapadá, a proto se nestal předmětem přezkumu v dovolacím řízení, zřetelně a obsáhle zpochybňuje závěr soudů uvedený na druhém místě. Odvolací soud dospěl k myšlence, že právní předchůdce žalobkyně a) se mohl svého práva domáhat na základě restitučních právních předpisů, neboť v dané věci by se jednalo o převzetí věci státem bez právního důvodu (ve smyslu ust. §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů). Neučinil-li tak nebo tak učinil neúspěšně, nelze se nyní takového práva domáhat podle obecných právních předpisů ochrany vlastnického práva. Pokud žalobkyně podaly žalobu na určení vlastnického práva, jedná se o obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství. Takové právní závěry je nutno označit za chybné.
Odvolací soud zde sice částečně vycházel z judikatury aplikovatelné na souzený spor (např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 či ze stanoviska pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005), nicméně z nich vyvodil nepřiléhavé právní závěry. Především je třeba vymezit, že na posuzované skutečnosti nebylo možno užít tzv. restituční zákonodárství. I kdyby darovací smlouva byla neplatná, nejednalo by se evidentně o převzetí věci státem bez právního důvodu ve smyslu ustáleného výkladu výše citovaného ustanovení §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích - právní důvod, byť případně i od počátku neplatný, tu zcela zřejmě formálně existoval, a přitom možnost aplikace uváděné skutkové podstaty restitučního zákona, připadá v úvahu jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu kdy existoval právní důvod (viz. podobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 1998). V tomto ohledu je tedy nutné dovolatelce přisvědčit, neboť ne na všechna převzetí věcí státem v tzv. rozhodném období je možné vztáhnout restituční zákony, a to proto, že tyto se vztahují jen na některé případy etatizace popsané v těchto právních předpisech jako celku.
Dovolatelka však nemohla být se svou žalobou úspěšná z toho důvodu, že nesplňuje jednu z podmínek pro podání této žaloby, a to proto, že na určení vlastnického práva nemá naléhavý právní zájem (viz. ust. §80 písm. c/ o. s. ř.). Na tomto místě je nutné vycházet z rozhodnutí Ústavního soudu (již citované stanovisko ze dne 1. 11. 2005) či Nejvyššího soudu (např. ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 3318/2006), ve kterých se konstatuje, že tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žaloba na určení práva (§126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c/ o. s. ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 – 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád – komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) – jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický – nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř. zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout, nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že „o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě“ (nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné. Ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04).
Sama dovolatelka potom ve svém dovolání fakticky konstatuje, že se její právní předchůdci mohli svého práva domáhat již před 1. 1. 1990 (srov. str. 5 dovolání ze dne 22. 12. 2006: „Rozšíření působnosti restitučních zákonů na nápravu křivd, které byly za křivdy, či protiprávní stav, považovány i právním řádem platným před 1. 1. 1990, nedává smysl“.). Z výše uvedených právních závěrů je nutné vyvodit, že žalobou na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není dle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., se nelze v souzeném sporu domáhat ochrany vlastnického práva, protože k jeho možnému narušení či zpochybnění došlo již před více jak čtyřiceti lety a protože takováto žaloba nedostojí svému preventivnímu charakteru. Dovolatelce tak nelze – také pro absenci jejího legitimní očekávání, které by mohlo být důvodně spojováno s představou, že soud k její žalobě preventivně a deklaratorně ochrání její ohrožené existující právo – přiznat naléhavý právní zájem na jí požadovaném určení vlastnictví k předmětné nemovitosti. Určovací žaloba je preventivní procesně právní institut a je pro svůj tradiční účel příliš křehkým prostředkem na ochranu takového vlastnického práva, které již před desítkami let přešlo (třeba i na základě neplatného právního úkonu) na stát (či na jakýkoliv jiný subjekt práva) – viz. již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3318/2006.
Dovolací soud tak dospěl ke stejnému závěru o nedůvodnosti žaloby jako soud odvolací, byť z odlišného důvodu – tedy že žalobkyni a) nesvědčí v daném sporu naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti – a proto dovolání žalobkyně a) zamítl jako nedůvodné dle ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
Žalobkyně a) sice z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo zamítnuto, avšak žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni a) právo. Náklady žalovaného spojené s podáním vyjádření k dovolání nelze za účelné považovat, neboť toto vyjádření, ač sepsané advokátem, se přípustností ani důvodností podaného dovolání věcně nezabývalo, a tudíž bylo pro rozhodnutí dovolacího soudu zcela bez významu. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu