ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1731.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1731/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. Ž., zastoupeného advokátem, proti žalovanému m. J., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 157.198,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 11 C 292/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2005, č. j. 15 Co 936/2004-213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě výše označeným byl ve výroku II. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 11 C 292/95-166, jehož výrokem I. byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 157.198,90 Kč se 17 % úrokem z prodlení z částky 222.958,- Kč od 1. 6. 1995 do 31. 12. 1995 a se 17 % úrokem z částky 157.198,90 Kč od 1. 1. 1996 do zaplacení. Odvolací soud dále změnil výrok III. rozsudku okresního soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 85.061,70 Kč a současně zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 35.958,30 Kč, obojí se zaplacením k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud vyšel z toho, že se žalobce původně domáhal po žalovaném zaplacení částky 233.727,- Kč s příslušenstvím, představující náklady jím vynaložené na opravy, údržbu a stavební úpravy areálu koupaliště v Jeseníku, který provozoval na základě nájemní smlouvy ze dne 15. 3. 1991, sjednané ještě se státem před restitucí obci podle zákona č. 172/1991 Sb. Žalovaný uznal pouze částku 76.529,- Kč a tuto žalobci v průběhu řízení uhradil. V důsledku toho vzal žalobce v tomto rozsahu žalobu zpět a řízení bylo v této části zastaveno. Ohledně zbylé částky dospěl odvolací soud k právnímu závěru, že nájemní smlouva byla uzavřena v režimu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a pro její platnost byl nezbytný předchozí souhlas národního výboru (obecního úřadu) podle ustanovení §3 odst. 2 tohoto zákona. Odvolací soud dovodil, že předmětný souhlas byl dán, a to prostřednictvím rozhodnutí tehdejší rady Městského národního výboru v J. ze 6. 11. 1990 o tom, že celý areál městského koupaliště bude pronajat žalobci (včetně restaurace), přestože forma tohoto rozhodnutí „zcela neodpovídala“ tehdy platné právní úpravě. Ke správě předmětného majetku města – areálu městského koupaliště – byla jinak určena na základě příkazní smlouvy příspěvková organizace Technické služby J., zřízená žalovaným k 1. 7. 1992. Náklady na stavební práce a náklady, které žalobce vynaložil na opravu a údržbu pronajatých nebytových prostor a nemovitostí, označené ve smlouvě jako „větší opravy“, měly být po ukončení nájmu žalobci uhrazeny podle článku IV. bodu 1 písm. c/ nájemní smlouvy. Odvolací soud shrnul, že provedené „větší opravy“ na pronajatých nemovitostech byly vždy předem ústně projednány se statutárním zástupcem Technických služeb Jeseník – zejména způsob jejich provedení a výše nákladů na jejich realizaci - a byl dán i písemný souhlas pronajímatele s provedenými pracemi a vynaloženými náklady (šlo o náklady do března 1994). Žalobce tedy, vycházeje z ustanovení článku IV. odst. 1 písm. b/ - d/ nájemní smlouvy, uplatnil svůj nárok důvodně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel byl názoru, že otisk razítka města J. na nájemní smlouvě a ani rozhodnutí rady města nelze považovat za předchozí udělený písemný souhlas s pronájmem nebytových prostor ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Podle dovolatele měla být žádost o udělení souhlasu podána v souladu s požadavky správního řádu (č. 71/1967 Sb.) a rozhodnutí orgánu obce mělo být vyhotoveno písemně a doručeno v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Žalovaný tak považoval smlouvu o pronájmu koupaliště za absolutně neplatnou. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jejž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud je toho názoru, že žádný z požadavků citovaných ustanovení o. s. ř. nebyl naplněn.
Především je nutné zdůraznit, že přezkoumávané rozhodnutí neobsahuje právní otázky, jež by byly judikatorně nové nebo dosud řešené vyššími soudy (senáty dovolacího soudu) rozdílně. Právní posouzení věci dovolacím soudem se tedy soustředilo na otázku, zda byla právní otázka pro věc určující řešena v souladu s hmotným právem či nikoli.
Právní vztah, který byl v posuzované věci relevantní, se řídí vzhledem k předmětu nájmu – tím byl celý areál – ustanoveními §663 a násl. o. z. To však při existenci nebytových prostor tamtéž neznamenalo, že by byli účastníci smlouvy zbaveni povinnosti obstarat předchozí souhlas orgánu obce ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. (rozsudek NS sp. zn. 26 Cdo 306/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS pod č. C 453/2001). V případě udělení tohoto souhlasu se mohl nárok žalobce opírat – vedle smlouvy – o §667 odst. 1 o. z. o podmínkách úhrady nákladů vynaložených na pronajatou věc při jejích změnách.
Dovolací soud judikoval ještě v nedávné době ohledně postupu účastníků nájemní smlouvy o nebytových prostorách při obstarávání předchozího souhlasu obce velmi přísně. Dovodil, že při něm musí být respektován předpis o správním řízení (v rozhodné době tedy zákon č. 71/1967 Sb., správní řád), a to jak pokud jde o podání směřující k udělení souhlasu obce, tak i ve vztahu k rozhodnutí o tomto předchozím souhlasu. Rozhodovalo se zde o právem chráněných zájmech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti státní správy, a proto bylo nezbytné, aby zejména správní rozhodnutí o souhlasu respektovalo požadovanou formu a způsob doručení (§§46, 47, 51 zákona č. 71/1967 Sb. – viz rozsudky sp. zn. 20 Cdo 1582/98, 26 Cdo 1115/2000, jakož i již výše zmíněný rozsudek sp. zn. 26 Cdo 306/2000).
Nelze však přehlédnout, že v této věci byla pronajímatelem obec; do postavení pronajímatele vstoupila obec na základě zákona č. 172/1991 Sb. (z hlediska nájemního vztahu viz §680 odst. 2 o. z.) velmi brzy poté, co začal být nájem realizován (1. 4. 1991, sukcese v osobě pronajímatele 24. 5. 1991). Za tohoto právního stavu se cítí být dovolací soud vázán – a to i přes malý časový odstup mezi rozhodnými daty 15. 3. 1991 (uzavření smlouvy) a 24. 5. 1991 (sukcese obce do postavení pronajímatele) – nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 290/03, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 34, svazek 32. V odůvodnění citovaného nálezu vytkl Ústavní soud Nejvyššímu soudu velmi příkře jeho posouzení otázky předchozího souhlasu obecního orgánu (a jeho náležitostí) za situace, kdy obec vystupovala jako pronajímatel, a označil závěry NS za formalistické. Ústavní soud – a to je nejpodstatnější – navíc v závěru odůvodnění nálezu otevřeně polemizuje s právními názory vyslovenými ve výše citovaném rozsudku NS sp. zn. 26 Cdo 306/2000. Dovozuje, že zákonná úprava, účinná v době nezbytnosti předchozího souhlasu se smlouvou o nájmu nebytových prostor k obchodním účelům, nevyžadovala k tomuto souhlasu žádné zvláštní formální požadavky, tedy ani správní rozhodnutí.
S přihlédnutím k takto vyslovenému závaznému právnímu názoru považuje dovolací soud interpretaci odvolacího soudu, podle níž bylo rozhodnutí rady MěNV ze dne 6. 11. 1990 o pronájmu areálu žalobci samo o sobě formou předchozího souhlasu, za ústavně konformní a naplňující znaky §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. v tehdejším znění; tato interpretace je žádoucí i z hlediska právní jistoty kontrahentů, kteří se podle smlouvy po jejím uzavření po dlouhou dobu chovali.
Byla-li nájemní smlouva platná a žalobcův požadavek na úhradu nákladů schválen z hlediska provedených prací i částek ústně i písemně oprávněnou osobou (viz „odsouhlasení“ provedených prací ze dne 6. 4. 1994), pak je – při vázanosti skutkovými zjištěními nižších instancí – žaloba důvodná a odvolací soud posoudil věc správně, vyhověl-li svým potvrzujícím rozsudkem žalobě.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl, aniž by využil svého oprávnění rozhodnout (v intencích dovolatelova návrhu) o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku.
Úspěšnému žalobci nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu