ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1762.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1762/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Ing. D. C., zastoupeného advokátem, b) obce H., zastoupené advokátem, za účasti P. f. České republiky, v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, vedeném před Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 207/2003, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2006, č. j. 30 Co 3/2005-109, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2006, č. j. 30 Co 3/2005-109, se zrušuje. Taktéž se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 6. 2005, č. j. 7 C 207/2003-72, a to ve výrocích I., III. V tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
1. Ve věci bylo rozhodováno Pozemkovým úřadem v H. K. dne 28. 7. 2003, přičemž šlo o rozhodnutí vydané na základě aplikace zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále zkráceně „zákon o půdě“). Tímto rozhodnutím byly nynějšímu žalobci a) Ing. C. vydány majetkové podíly 9/20 nemovitostí (zbytkového statku) v k.ú. H. Zbylé majetkové podíly ve výši 11/20 stejných nemovitostí však vydány nebyly.
2. Oba nynější žalobci se poté postupem podle §244 a násl. o. s. ř. obrátili na soud; žalobce a) žádal vydání zbylé části majetkových podílů, žalobce b) naopak změnu rozhodnutí pozemkového úřadu v tom smyslu, aby ani 9/20 vydáno nebylo. V soudním řízení pak Okresní soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem výše označeným tak, že se jeho výrokem I. zamítá žaloba žalobce a) na vydání majetkových podílů ve výši 11/20 nemovitostí v k.ú. H. (podrobná identifikace nemovitostí v tomto výroku) a výrokem II. se zamítá žaloba, kterou se žalobce b) domáhal, aby ani 9/20 nemovitostí žalobci a) vydáno nebylo. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání žalobce a) proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval o věci Krajský soud v Hradci Králové, a ten rozhodl rozsudkem výše označeným tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (i když to není výslovně vyjádřeno ve výroku rozsudku odvolacího soudu, šlo o potvrzení výroku I. soudu prvního stupně, jenž byl pro žalobce a) nepříznivý). Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Pokud jde o právní posouzení věci odvolacím soudem, pak Nejvyšší soud shledává užitečným, aby je předestřel v rámci svého právního posouzení věci při dovolacím přezkumu.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání. V něm dovozoval zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že za rozhodné právní otázky lze podle obsahu dovolání považovat eventualitu nabytí dědictví právními předchůdci žalobce (podle dovolatele s negativní odpovědí, neboť ještě před odevzdáním dědictví došlo k vyvlastnění statku) a též, vůči kterému subjektu byla vyvlastněna ležící pozůstalost (hereditas iacens). Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
II.
6. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno k němu oprávněnou osobou včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolatel je zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval dovolatel pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, tedy podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. V případě kladného posouzení přípustnosti dovolání pak přicházel v úvahu – podle obsahu dovolání – dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci.
7. V průběhu řízení nebylo sporu o tom, že Ing. D. C. je jako synovec H. C., původního vlastníka zbytkového statku, zemřelého bezdětného a bez závěti v O. dne 19. 9. 1944, potenciální oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě.
8. Jako restituční důvod přicházelo v úvahu ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, tedy odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě.
9. Ze zjištění nižších instancí je zřejmé, že zbytkový statek H. přešel do vlastnictví státu tak, že výměra nad 50 ha byla vyvlastněna postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., a to rozhodnutím tehdejšího ministerstva zemědělství ze dne 1. 6. 1948. Pokud jde o výměru polností do 50 ha, pak k vyvlastnění došlo na základě postupu podle zákona č. 46/1948 Sb., a to výměrem ONV v N. B. ze dne 22. 10. 1948 (dodatek k němu vyhotoven 27. 7. 1949). Po stránce správněprávní je tedy možné ve shodě s odvolacím soudem uzavřít, že jako rozhodné datum završení procesu odnětí věcí bez náhrady (slovy zákona o půdě) podle obou výše citovaných zákonů přichází v úvahu nejpozději den 22. 10. 1948.
10. Odvolací soud však ohledně odnětí nemovitostí dovodil (str. 6 odůvodnění), že k právně účinnému přechodu statku H. do vlastnictví státu nedošlo; usoudil tak z toho, že výměr ONV v N. B. ze dne 22. 10. 1948 nebyl doručen všem dědicům H. C. (doručení těmto osobám nebylo v úplnosti prokázáno). Podle dochovaných výměrů ze správního spisu byl jeden stejnopis doručen R. C., který se však dědictví vzdal, druhý adresován I. C. – F., která měla být dědičkou 1/2 statku; na druhé straně tohoto výměru však byl rozdělovník na další osoby s tím, že doručováno bude do rukou zástupce všech osob JUDr. M. Nedochoval se však doklad o doručení těchto výměrů, ač jejich právní účinky měly nastat až doručením adresátům, resp. jejich právnímu zástupci.
11. S těmito závěry odvolacího soudu však nelze souhlasit. Ze všech listinných důkazů o vyvlastňovacím řízení v rámci citovaných zákonů je patrné, že o vyvlastnění nemovitostí, představujících statek H., bylo v roce 1948 postupně rozhodováno. Nedochovaly-li se ze správních spisů některé dokumenty, v tomto případě listiny umožňující závěr o datu právní moci výměru z 22. 10. 1948, pak je přesto závěr o neexistenci tehdejšího právoplatného odnětí věcí státem – z čehož by plynulo, že tyto věci připadly (kdy?) státu bez právního důvodu – zcela nepřijatelný.
Odvolací soud nevzal v úvahu, že to není jen restituent, kdo by měl v restitučním sporu snášet důkazní břemeno. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 147/03, publikovaném ve svazku 38 Sbírky nálezů a usnesení pod č. 167, dovodil, že případně zjištěné vady či nedostatky (chybějící listiny apod.) ve správním řízení nemohou jít jednostranně k tíži restituentům. Je namístě, aby nezjištěná fakta šla k tíži státu, resp. státních orgánů.
Vznikl-li tedy ohledně doručení jednoho z vyvlastňovacích výměrů stav non liquet, pak je možné uzavřít, že neunesení důkazního břemene jde k tíži tomu, kdo má nemovitosti vydat. Takto měl věc posoudit orgán státu, jenž v řízení podle §9 zákona o půdě rozhodoval, a tento závěr je relevantní i nyní pro Pozemkový fond ČR.
12. K upřesnění okamžiku přechodu nemovitostí na stát (viz bod 9.) podle zákona č. 142/1947 Sb. je třeba ještě dodat, že ustanovení §32 odst. 2 zákona o půdě považuje za tento okamžik – pro restituční účely - den faktického převzetí nemovitosti státem či jinou právnickou osobou. Tímto časovým okamžikem se zejména odvolací soud podrobněji nezabýval. Dovolatel k tomu uvádí, že celý statek H. byl státem „zabrán“ již dříve a že z textu listiny o (údajném) odevzdání dědictví (viz níže) vyplývá, že se měl odevzdávat majetek již státem zabraný. Pokud jde o přechod nemovitostí na stát podle zákona č. 46/1948 Sb., pak ten byl vázán – nehledě na vydání zákona již v rozhodném období dne 21. 3. 1948 – na správní rozhodnutí o výkupu a jeho zaknihování; to ovšem v případě poskytnutí náhrady. Pokud k vyplacení náhrady prokazatelně nedošlo, pak je zde v každém případě dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě.
13. Nyní přechází právní posouzení věci k dědickému řízení, jež bylo vedeno k majetku zemřelého H. C. u Okresního soudu v Novém Bydžově pod sp. zn. D 169/45. Dovolací soud, který není oprávněn zasahovat do skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi, vychází z toho, že listina o odevzdání dědictví byla vyhotovena dnem 31. 10. 1948. Téhož dne měl zmíněný soud vyhotovit též usnesení „o přijetí dědické přihlášky“. Další postup zasílání odevzdací listiny a vyřizování poplatků pak probíhal tak, že podle odvolacího soudu bylo dědické řízení pravomocně uzavřeno dne 11. 12. 1948.
14. Z těchto relevantních dat ovšem odvolací soud dospěl k závěru, že zatímco dědické řízení proběhlo se všemi právními důsledky, statek H. byl odňat státem bez právního důvodu až poté, co bylo uzavřeno dědické řízení, a že je tedy třeba považovat za osoby, kterým byly nemovitosti odňaty, nikoli původního vlastníka či ležící pozůstalost, ale dědice podle odevzdací listiny (právě z toho by vyplýval oddělený osud 11/20 majetkových podílů – i přesto, že I. C.-F. pozbyla již 27. 12. 1946 sňatkem čs. státní občanství). Odvolací soud navíc jako obiter dictum dovodil, že i v opačném případě přechodu vlastnictví statku na stát ještě před ukončením dědického řízení by nemohlo dojít k restituci. Podle odvolacího soudu totiž v případě ležící pozůstalosti neexistuje fikce zůstavitele jako jejího vlastníka, v době přechodu na stát tedy věci vlastníka neměly a oprávněnou osobou by pak nebyl – jak to vyplývá ze závěrů druhé instance - nikdo.
Závěry odvolacího soudu jsou neudržitelné.
15. Odnětí věci ve fázi tzv. ležící pozůstalosti je již poměrně judikovanou právní otázkou v restitučních řízeních. Pro účely nyní posuzované věci Nejvyšší soud odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 469/01, uveřejněný ve svazku 28 Sbírky nálezů a usnesení ÚS pod č. 114. Skutkové okolnosti i právní závěry citovaného nálezu jsou ve vztahu k nyní posuzované věci značně blízké. Z interpretace Ústavního soudu plyne, že ležící pozůstalost není „ničí“, ale že v případě přechodu věci v této fázi dědického řízení na stát lze připustit existenci nároku oprávněné osoby.
Vyplývá to i z koncepce dědického řízení, nastolené zejména ustanoveními §547 a §819 obecného zákoníku občanského z roku 1811. Podle těchto ustanovení byl po dobu do přijetí dědické přihlášky fiktivním vlastníkem pozůstalosti zůstavitel; ani poté do odevzdání dědictví se však vlastnická fikce podstatně neměnila, neboť „dědic představoval zůstavitele“ a vůči třetím osobám se oba považovali za osobu jedinou. Až odevzdáním dědictví došlo k nabytí vlastnictví dědicem. Podrobněji o tom pojednává zejména Komentář k o. z. o. autorů Roučka a Sedláčka ve svém díle III. k výše citovaným ustanovením (s. 52, 561).
16. Došlo-li tedy k odnětí nemovitostí na základě poválečných pozemkových reforem dne 22. 10. 1948 a k (uvažovanému) odevzdání dědictví dědicům mělo dojít listinou ze dne 31. 10. 1948 (s právními účinky od 11. 12. 1948), pak je zřejmé, že právní účinky zamýšlené v dědickém řízení nenastaly, neboť k odnětí nemovitostí státem došlo podle dosud dostupných skutečností časově dříve. Z toho se současně podává, že došlo k odnětí takových nemovitostí, za jejichž vlastníka byl v rozhodné době považován fiktivně ještě zůstavitel H. C.
To zároveň znamená, že žalobce je potenciální oprávněnou osobou v relaci nikoli k dědicům, ale k tehdejšímu zůstaviteli H. C. Může se tedy ucházet také o zbylých 11/20 majetkových podílů k předmětnému statku (oprávněná osoba zde má nárok jako speciální sukcesor v restituci, nikoli jako dědic).
17. Na soudu prvního stupně bude ještě po zrušení obou rozsudků a vrácení věci, aby v rámci důkazních možností stanovil den (či přibližné období) přechodu části nemovitostí nad 50 ha podle zákona č. 142/1947 Sb. na stát (§32 odst. 2 zákona o půdě, podrobněji viz bod 12.). Poté již bude možné znovu rozhodnout o uplatňovaném nároku žalobce a) ke zbylým 11/20 majetkových podílů k nemovitostem.
18. Pro věc určující právní otázky byly odvolacím soudem řešeny v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.); tím došlo ke splnění podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku i k naplnění dovolacího důvodu, spočívajícího v nesprávném právní posouzení věci (§241b odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jak je patrné z rozhodnutí obou nižších instancí, ve věci rozhodl nesprávně nejen soud odvolací, ale i soud prvoinstanční. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil ve shora vymezeném rozsahu rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právními názory Nejvyššího soudu (§243c odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.), se rozhodne též o nákladech, vzniklých stranám v dovolacím řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. září 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu