ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1763.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1763/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a) J. V., b) B. V., a c) Z. Š., zastoupených advokátem, proti účastníkům 1) E. D., 2) J. V., zastoupených advokátkou, 3) Lesům České republiky, s. p. 4) O. B., 5) K. V., zastoupenému advokátkou, a 6) Pozemkovému fondu České republiky, o žalobě na určení vlastnictví podle páté části o. s. ř., vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 83/2003, o dovolání žalobců ad 1, 2 a 5 proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2006, čj. 8 Co 2201/2005-156, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. ledna 2006, čj. 8 Co 2201/2005-156, a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 23. května 2005, čj. 7 C 83/2003-129, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou podle části páté občanského soudního řádu (o. s. ř.) se žalobci domáhali rozhodnutí soudu, jímž by bylo nahrazeno rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohod o vydání pozemků č. 30/3, č. 115, a č. 29 v obci B. a katastrálním území Z. oprávněným osobám - účastníkům ad 1), 2) a 5) ( dále jen „oprávněné osoby“). Uvedli, že jsou vlastníky rekreačních staveb vybudovaných se souhlasem příslušných orgánů na těchto pozemcích, a požadovali, aby soud rozhodl, že oprávněné osoby nejsou vlastníky uvedených pozemků. Okresní soud v Českém Krumlově žalobu nejprve odmítl usnesením ze dne 21. 5. 2004, a po jeho zrušení v odvolacím řízení ji zamítl rozsudkem ze dne 23. 5. 2005, čj. 7 C 83/2003-15/129. Tento rozsudek byl v odvolacím řízení částečně změněn, pokud jde o pozemky č. 30/3 a č. 115 v katastrálním území Z. Odvolací soud rozhodl, že oprávněné osoby nejsou jejich vlastníky, čímž nahrazoval správní rozhodnutí Okresního úřadu v Českém Krumlově - pozemkového úřadu ze dne 19. 4. 1995, čj. PÚ 23828/95 a čj. PÚ 23623/95. Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro nejasnost žalobního petitu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že vydání předmětných pozemků oprávněným osobám bránilo ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). I když odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by se jednalo o pozemky, na nichž byla na základě územního rozhodnutí zřízena chatová osada, uzavřel, že v daném případě nebylo třeba vydání územního rozhodnutí, protože chatová osada, jejíž existenci měl za prokázanou, vznikla na předmětných pozemcích před 1. 10. 1976.
Proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu podaly oprávněné osoby dovolání, v němž uplatnily dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Vytýkají mu, že se nezabýval věcnou legitimací žalobců k podání žaloby podle části páté o. s. ř. Tu podle dovolatelů žalobci nemají, protože rozhodnutím pozemkového úřadu nemohli být dotčeni na svých právech, a jejich práva a povinnosti jím také nebyly změněny, jak se předpokládá v §246 odst. 1 o. s. ř. Sami žalobci tvrdí, že byli a jsou i nadále nájemci předmětných pozemků a vlastníky chat na nich postavených. Změnou vlastníka ze státu na fyzické osoby se jejich nájemní práva nezměnila, nebyla zrušena ani založena. Poukazují na odlišnou judikaturu a vyslovují názor, že žaloba měla být odmítnuta podle §250 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Navrhují, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalobci a Pozemkový fond České republiky.
Žalobci uvedli, že již ve správním řízení jim byla dána možnost jako účastníkům řízení podat řádný opravný prostředek proti rozhodnutím správního orgánu z 19. 4. 1995, čj. PÚ 23828/95 a PÚ 23623/95, a že nemůže být pochyb o tom, že rozhodnutím správního orgánu bylo zasaženo do jejich práv vydáním pozemků pod jejich stavbami, a to pozemků nacházejících se v území, na němž byla zřízena z důvodu veřejného zájmu chatová osada jako náhrada za zatopené chatové osady v rekreační oblasti Ř. Poukazují na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který usnesením z 13. 2. 2003 v jejich věci rozhodl o odmítnutí žaloby a poučil je o možnosti obrátit se na obecný soud, který podle nové procesní úpravy rozhoduje o soukromých právech, a za nepatřičné v dané věci považují odkaz na dovolateli uváděnou judikaturu Nejvyššího soudu. Dovolání proto považují ze zjevně bezdůvodné a navrhují aby je odvolací soud odmítl.
Pozemkový fond České republiky sdělil, že dovolání považuje za zjevně nedůvodné a navrhuje proto jeho odmítnutí.
Dovolání, které směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok soudu prvního stupně, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a opírá se o přípustný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř., tj. z hlediska důvodu uplatněného v dovolání. Jím je výtka, že odvolací soud se nezabýval věcnou legitimací žalobců k podání žaloby, tj. okolností, zda jsou naplněny právní skutečnosti vymezené v §246 odst. 1 o. s. ř., na jejichž základě mohou být v řízení úspěšní.
Dovolací soud z obsahu spisu shledal, že účastníci J. V., Lesy České republiky a Pozemkový fond České republiky námitku, obsaženou v dovolání, vznesli v průběhu řízení před prvým stupněm, který dokonce svým prvním rozhodnutím na ni reagoval. Usnesením z 21. 5. 2004 žalobu odmítl s odůvodněním, že práva žalobců nebyla založena, změněna, zrušena, určena či zamítnuta, a dále že s ohledem na taxativní určení okruhu účastníků podle §9 zákona o půdě nemohli být účastníky správního řízení. Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo toto usnesení soudu prvního stupně zrušeno, se zabývalo okruhem účastníků správního řízení, mezi nimiž měl být podle §9 odst. 8 zákona o půdě i Pozemkový fond; na základě toho byl pak Pozemkový fond přibrán do řízení usnesením soudu prvního stupně ze dne 13. 1. 2005.
Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu, napadeného dovoláním, vyplývá, že odvolací soud se otázkou aktivní věcné legitimace z hlediska námitky uplatněné některými účastníky řízení nezabýval, a dovolací soud proto nemohl jeho rozhodnutí z tohoto hlediska (které je jediným dovolacím důvodem) přezkoumat. Nezbylo proto než jeho rozsudek zrušit pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž se s touto námitkou oprávněných osob vypořádá. Ze stejného důvodu byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně, který uvedl ve svém rozsudku ne zcela jednoznačné skutečnosti, např. citování rozhodnutí jiných orgánů učiněných v jiných řízeních, z nichž měl vyplývat závěr o věcné legitimaci žalobců, tento závěr však neučinil a žalobu zamítl z jiného důvodu.
Dovolací soud proto rozhodl podle §243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 a §243d odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm bude nově rozhodnuto o nákladech, řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu