ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1770.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1770/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) Mgr. M. F., a b) P. F., zastoupených advokátem, proti žalovanému ZP O., a. s., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 106.177,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C 104/2004, o společném dovolání obou žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2006, č. j. 57 Co 329/2006-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se jako podíloví spoluvlastníci pozemků v k. ú. O. domáhali, aby soud žalovanému uložil zaplatit každému ze žalobců částku 53.088,75 Kč jako nájemné za předmětné pozemky. Svůj nárok opřeli o nájemní smlouvu uzavřenou dne 5. 3. 1998 mezi jejich právním předchůdcem, H. F., zemř., a žalovaným (dále jen „smlouvu“), podle níž nájemné činilo 2 % z ceny pozemků. Žalobci zastávali názor, že žalovaný po celou dobu účinnosti smlouvy plnil platby nájemného jen v poloviční výši, odvozené od základní ceny pozemků podle §24 odst. 1 vyhlášky č. 279/1997 Sb. (dále jen „vyhlášky“), a nezohlednil, že tato cena měla být vzhledem k poloze pozemku zvýšena o 100 % dle §24 odst. 2 vyhlášky ve spojení s položkou 1.4.2. její přílohy č. 17.
Okresní soud v Opavě žalobu rozsudkem ze dne 25. 1. 2006, č. j. 11 C 104/2004-26, zamítl. Uvedl, že k pozemkům existovalo k 24. 6. 1991 některé z užívacích práv uvedených v §22 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen „zákon o půdě“) a proto se výše nájemného řídí §22 odst. 10 (správně odst. 9) zákona o půdě. Právní předchůdce žalobců a žalovaný však využili možnosti výslovně dané tímto ustanovením dohodnout se jinak, když uzavřeli nájemní smlouvu podle §663 an. obč. zák. a v ní sjednali smluvní nájemné. Podkladem pro výpočet byly dle čl. II smlouvy základní ceny zemědělských pozemků a i příloha smlouvy (obsahující výpočet nájemného pro jednotlivé pronajaté pozemky) vycházela ze základních (nezvýšených) cen pozemků podle §24 odst. 1 vyhlášky, přičemž právní předchůdce žalobců takto určenou výši nájemného nezpochybnil. Vzhledem k těmto skutečnostem soud prvního stupně odmítl výklad, že by se pro účely výpočtu nájemného měla základní cena pozemku podle §24 odst. 1 vyhlášky dále upravit na základě druhého odstavce tohoto ustanovení. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 10. 2006, č. j. 57 Co 329/2006-50, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a nájemní smlouvu i správně vyložil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, které shledávají ve způsobu výkladu smlouvy, kdy soudy náležitě nepřihlédly k okolnostem uzavírání smlouvy a vlastnostem jejích účastníků, zejména pak k tomu, že: (1) právní předchůdce žalobců byl uveden v omyl; (2) důkazní hodnota nedílné přílohy je významně oslabena absencí podpisu a data na příloze a způsobu její výroby a distribuce; (3) autorem textu nájemní smlouvy je žalovaný a sporná ustanovení je třeba vyložit k jeho tíži; (4) žalovaný jako právnická osoba s širokým odborný aparátem je povinen předejít spornosti ustanovení smlouvy; (5) právní předchůdce žalobců byl ke dni uzavření smlouvy stár 86 let; (6) právní předchůdce žalobců „nebrojil proti vnucenému způsobu výkonu práv z nájemní smlouvy, protože měl špatné zkušenosti se státní mocí…“; a (7) text nájemní smlouvy několikrát odkazuje na vyhlášku a přebírá její pojmy „základní cena zemědělských pozemků“ a „cena zemědělských pozemků“, které nutno vyložit v kontextu oceňovací vyhlášky. Závěrem žalobci vyjádřili přesvědčení, že použití těchto hledisek by vedlo k výkladu smlouvy v jejich prospěch, poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, uveřejněný pod č. 188 ve Sbírce nálezů a usnesení, ročník 2001, svazek 24, a položili důraz na nutnost „použít každé interpretační pravidlo či princip, který soud přiblíží spravedlivému výkladu právního úkonu vzhledem ke všem souvislostem a okolnostem.“
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, a proto navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. a opírající se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně, může přípustnost dovolání založit jen §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže být založen ani skutkovými zjištěními (námitka č. 1), ani případně nesprávným zhodnocením či vzájemným poměřením jednotlivých konkrétních okolností při výkladu právního úkonu (námitky č. 2, 5, 6 a 7), ledaže při něm soudy nižšího stupně byly vedeny nesprávným hmotněprávním názorem (nadto vykazujícím judikatorní přesah). Dovolací soud rovněž nepovažuje za případné ani námitky č. 3 a 4, totiž že soudy nižšího stupně měly smlouvu vyložit k tíži žalovaného jako profesionála a původce smlouvy. Zásada, že se pojem vykládá k tíži toho, kdo jej použil, může nalézt uplatnění jen, je-li pojem skutečně nejednoznačný. Navíc při výkladu právního úkonu nelze „použít každé interpretační pravidlo,“ ale jen takové, jež je za daných okolností relevantní. Pokud soudy nižšího stupně nejednoznačnost použitého pojmu neshledaly, když přihlédly k jasným smluvním ustanovením, podepřeným následnou praxí stran a výpočty v textu smluvní přílohy, pak své rozhodnutí ani nezatížily nadměrným formalismem, ani jinak nevybočily z mezí náležitého výkladu právního úkonů. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že Ústavní soud ve výše citovaném nálezu IV. ÚS 182/01 sice zdůraznil význam výkladu smluvního ustanovení k tíži jeho původce a zřejmě zohlednil i skutečnost, že tímto původcem byl profesionál (dodavatel dle §52 odst. 2 obč. zák.), nicméně nelze přehlédnout odlišnost skutkového základu (vedoucí i k odlišným právním závěrům) spočívající v tom, že Ústavním soudem posuzovaná smlouva obsahovala řadu „matoucích“ ustanovení, včetně konfliktních výrazů „zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího“ a „žádosti o zrušení kupní smlouvy,“ jakož i „protimluv“ v ujednání o smluvní pokutě.
Za této situace dovoláním napadené rozhodnutí není vzhledem k nedostatku judikatorního přesahu zásadního právního významu, a proto bylo dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Přes úspěch žalovaného v dovolacím řízení mu dovolací soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť přihlédl ke skutečnosti, že jeho vyjádření k dovolání mělo toliko formulářovou povahu (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §150 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. června 2007
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu