ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1785.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1785/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a) M. Ch., a b) M. N., zastoupených advokátem, za účasti I. P., R. J., a A. Š., v řízení o určení vlastnictví podle páté části o.s.ř., vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 69/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2005, čj. 57 Co 265/2005-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou podle páté části občanského soudního řádu (o.s.ř.) se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku č. 205/20 v katastrálním území K. Učinili tak v návaznosti na rozhodnutí Pozemkového úřadu v K. z 2. 10. 2000 čj. PÚ 376/R-408.1/92-Pa, s nímž nesouhlasili. Pozemkový úřad tímto rozhodnutím nevyhověl jejich návrhu na vydání uvedeného pozemku, uplatněný podle druhé části zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), a to v rozsahu jedné ideální poloviny pozemku. Důvodem jeho zamítavého rozhodnutí byl závěr, že na uvedený pozemek se nevztahuje zákon o půdě, protože vlastníci tuto ideální polovinu pozemku prodali státu poté, co byl již vyňat ze zemědělského půdního fondu.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 10. 11. 2004, čj. 25 C 69/2003-37, žalobu zamítl, jednak pro nedostatek věcné legitimace žalobců, jednak proto, že shledal rozhodnutí pozemkového úřadu správným. I podle jeho závěru se na předmětný pozemek nevztahuje zákon o půdě, protože nejde o pozemek podřaditelný pod pojem daný v §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, a tento pojem nesplňoval ani ke dni přechodu na stát. Jím byl den, kdy vlastníci ideální poloviny pozemku (k níž se rozhodnutí pozemkového úřadu vztahovalo), ji kupní smlouvou z 22. 2. 1980 prodali státu. Přitom k vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu došlo již 1. 7. 1962.
Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně svým shora uvedeným rozsudkem. Shledal správnými jeho skutková zjištění i právní závěry, které se týkaly poloviny předmětného pozemku, jehož původní vlastnicí byla A. N. Rovněž dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět proto, že předmětný pozemek nespadá pod režim zákona o půdě z důvodů uvedených soudem prvního stupně. Námitku žalobců, že soud prvního stupně se nezabýval tím, že žalobou se žalobci domáhali určení vlastnictví k celému pozemku, nikoli jen k jeho ideální polovině, která byla prodána státu, neshledal odvolací soud důvodnou. Soud prvního stupně se totiž zabýval vyhodnocením všech tvrzení žalobců, která uplatnili jako důvod pro určení jejich vlastnického práva k předmětnému pozemku. V odvolacím řízení, které probíhá v systému tzv. neúplné apelace, je proto takové tvrzení nepřípustné podle §205a odst. 1 o.s.ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují zřejmě z toho, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud se nevypořádal podle jejich názoru s celým rozhodnutím správního orgánu, nebyly řádným způsobem zhodnoceny důkazy a nebyla zjednána náprava, jak požadovali. Tato tvrzení odůvodňují tím, že soud nevzal v úvahu, že původnímu spoluvlastníkovi pozemku J. N. byl zkonfiskován jeho majetek výměrem z roku 1946, jím však byl zneužit dekret presidenta republiky č. 108/1945 Sb. Následně byl nezákonně odsouzen a posléze v roce 1990 rehabilitován. Tuto skutečnost odvolací soud nevzal v úvahu. Navrhovatelé se tedy domáhali určení vlastnictví k celé nemovitosti, nikoli jen k polovině po A. N. Dovolatelé navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen v celém rozsahu.
Přípustnost dovolání není dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř., protože rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání by tak bylo přípustné jen v případě, že by rozsudek odvolacího soudu shledal dovolací soud zásadně významným po právní stránce, zejména že by obsahoval právní závěry odlišné od judikatury, nebo byl v rozporu s hmotným právem. Přitom dovolání lze projednat jen v rámci uplatněných dovolacích důvodů (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Závěr o tom, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud nemohl učinit, protože dovolatelé nesprávnost jeho právního závěru. tj. že na danou věc se nevztahuje zákon o půdě, neuplatňují. Vytýkají soudu pouze to, že se nezabýval restitučními nároky ve vztahu k polovině předmětného pozemku, která byla konfiskována J. N.
Dovolací soud zvažoval možnost přezkumu právních závěrů rozsudku odvolacího soudu z hlediska určení vlastnictví k polovině předmětného pozemku, jež byla konfiskována J. N., protože důvod zamítnutí žaloby se zřejmě nemůže na tuto polovinu, jež byla dle obsahu spisu konfiskována v roce 1946, (přičemž o odvolání proti konfiskačnímu výměru bylo rozhodnuto až v roce 1950), vztahovat – ke konfiskaci evidentně došlo v době před vynětím pozemku ze zemědělského půdního fondu. Dovolací soud se však přiklonil k právnímu závěru odvolacího soudu, že žalobci – ač jejich návrh zněl na určení vlastnictví k celému pozemku č. 205/20 v K. – v žalobě ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně neuplatnili okolnosti, které by se vztahovaly ke konfiskovanému ideálnímu podílu původního vlastníka J. N. Žalobu podle páté části o.s.ř. vázali k rozhodnutí pozemkového úřadu, které se týkalo pouze druhé ideální poloviny pozemku, jež byla prodána vlastníky až po vynětí ze zemědělského půdního fondu. O polovině konfiskované rozhodl pozemkový úřad již 10. 2. 1994, rozhodnutím sp. zn. PÚ 376/R-402,408/92, tedy jiným než je rozhodnutí, napadené žalobou. Právní moc tohoto rozhodnutí nastala 15. 3. 1995, tedy v době před účinnosti úpravy umožňující podat žalobu podle §244 o.s.ř. ve znění platném v době podání žaloby.
Z uvedených důvodů dovolací soud neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam, a neučinil proto závěr o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V důsledku toho se věcí nezabýval z hlediska možné vady řízení, spočívající v okruhu účastníků řízení, do nějž nebyly zahrnuty osoby povinné. Dovolání proto byl nucen odmítnout podle §243b odst. 5 a §218 písm. a) o.s.ř.
V důsledku odmítnutí dovolání rozhodl soud o nákladech dovolacího řízení podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, jak je ve výroku uvedeno, když jiným účastníkům než žalobcům náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. května 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu