ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1798.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1798/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. p. a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému statutárnímu městu B., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 21/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.1.2006, č.j. 38 Co 140/ 2003-209, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobci částku 5.075,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. K. Š. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2001, č.j. 33 C 21/2001-162 (s opravným usnesením na čl.170), kterým bylo určeno, že vlastníkem pozemků parc. č. 886 a násl., jak jsou identifikovány ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a zapsány u Katastrálního úřadu pro B. – m. na LV č. 10001 pro obec B. a katastrální území Z., je žalobce. V nákladovém výroku byl prvostupňový rozsudek změněn tak, že žalobci byly přisouzeny náklady řízení ve výši 14.325,- Kč; na nákladech odvolacího řízení pak byl opět žalobce zavázán nahradit 10.225,- Kč.
Odvolací soud konstatoval naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva k nemovitostem (§80 písm. c/ o. s. ř.), neboť jako jejich vlastník byl doposud zapsán žalovaný. Posoudil rozhodný právní aspekt věci jako přechod vlastnictví; stát nabyl mj. i sporné pozemky na základě dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., účinného dne 24. 10. 1945. K nabytí vlastnického práva nebyla nutná intabulace, tedy zápis vlastnictví do pozemkové knihy. Tehdejší postup podle §17 cit. dekretu nebyl vkladem vlastnického práva, nýbrž zápisem již existujícího vlastnického práva, které získal stát k datu 24. 10. 1945. Odvolací soud nepřijal námitku žalovaného, že nebyly zjištěny zákonné důvody pro znárodnění proto, že město nelze považovat za energetický podnik a u některých nemovitostí (stavba, zahrada) jejich charakter vylučoval užití pro energetické účely. Podle §4 odst. 2 dekretu č. 100/1945 Sb. mohly zákonné podmínky pro znárodnění dopadat i na majetek jiného subjektu než vlastníka energetického podniku; přitom pozemky pod znárodněnými objekty byly určeny a sloužily k provozu znárodněného podniku. Rozsah znárodnění poté vymezil výměr ministra průmyslu ze dne 12. 10. 1948, č.j. IV/1-24101/1948, což bylo patrno i z výpisu z pozemkové knihy (vložky č. 87 a 90, k. ú. Z.). U pozemků parc. č. 190/1 a 528/1 navíc žalovaný neprokázal, že by je před rokem 1950 vlastnil, a u pozemku parc. č. 254/2 platilo totéž od roku 1933. Jak již zmíněno, u ostatních parcel pozbyl žalovaný vlastnické právo znárodněním; k 31. 12. 1949 mu již nenáležely, a nemohly být tedy součástí tzv. historického majetku obce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, opřené o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; dovodil současně, že vzhledem k předchozí kasaci odvolacím soudem s jeho závazným právním názorem je dána přípustnost dovolání. Dovolatel tvrdil, že
1/ pozemky tvořily tzv. historický majetek obce, byly jeho vlastnictvím ke dni 31. 12. 1949, ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, byly vlastnictvím České republiky a příslušný p. p. k nim vykonával právo hospodaření - byly tedy splněny podmínky podle §2 uvedeného zákona a pozemky přešly ex lege do vlastnictví žalovaného;
2/ podle čl. 146, 149 Ústavy č. 150/1948 Sb. tvořilo komunální vlastnictví, tedy i vlastnictví obcí, součást národního majetku – majetek obce tedy nemohl být předmětem znárodnění podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb.;
3/ ohledně pozemků ve vložkách č. 87 a 90 pozemkové knihy pro k. ú. Z. trval na správnosti svých předchozích tvrzení o obecním vlastnictví s tím, že nebyl proveden důkaz vyhláškou ministra průmyslu ze dne 19. 7. 1949 a že pozemky svou povahou vyloučily užití pro energetické účely;
4/ odvolací soud zvýhodnil žalobce a porušil právo žalovaného na spravedlivý proces tím, že provedl důkaz výměrem ze dne 12. 10. 1948 v rozporu s §211a o. s. ř.
Dovolatel žádal, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil témuž soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání nesouhlasil s argumentací dovolatele, shrnul své stanovisko - v podstatě souladné se závěry odvolací instance - a navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a prostřednictvím advokátky, bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (Krajský soud v Brně v předchozím průběhu věci usnesením ze dne 22. 11. 2000 zrušil předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně se závazným právním názorem), a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. (vada řízení s následkem nesprávného rozhodnutí, nesprávné právní posouzení věci).
Dovolání není důvodné.
Jak již dříve vyložil Nejvyšší soud, při nabytí práv k nemovitostem podle rozhodnutí orgánů státu v období bezprostředně po roce 1945 nebyl podmínkou účinnosti rozhodnutí vklad resp. zápis rozhodné právní skutečnosti do pozemkové knihy (podrobněji viz R 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ke znárodnění podniků na základě dekretů presidenta republiky (včetně dekretu č. 100/1945 Sb.) docházelo ex lege dnem účinnosti dekretu, nikoli až konkretizujícím správním aktem (rozhodnutím), vydaným na základě tohoto dekretu; znárodnění tedy bylo originárním způsobem nabytí vlastnictví (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 2.10.1996, sp. zn. II. ÚS 275/95, publikovaný ve svazku č. 6 Sbírky nálezů a usnesení ÚS pod č. 90; dovolací soud dodává, že při vydání návazného správního aktu není oprávněn k jeho přezkumu – R 9/1999, 11/2000).
Podle §1 odst.1 zákona č. 172/1991 Sb. přešly do vlastnictví obcí dnem účinnosti zákona věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a obce či městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily. Podle §2 odst. 1 téhož zákona přešly na obce – shrnuto – také pozemky a stavby, jež obce vlastnily za podmínek zákonem stanovených ke dni 31. 12. 1949.
Aplikací především těchto relevantních ustanovení, jak se to ostatně stalo i předmětem výkladu odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku, nelze dospět k závěrům příznivým pro dovolatele. Zejména k tvrzením v první části dovolání (označeným shora jako bod 1) je třeba zdůraznit, že v řízení před nižšími instancemi byl prokázán jak fakt znárodnění nemovitostí (s účinky ke dni 24. 10. 1945), tak i již jen deklaratorní vydání výměru o rozsahu znárodnění ve prospěch Z. p. a Z. e. (oba n. p.) ze dne 12. 10. 1948. Intabulace nebyla právní skutečností spojenou s nabytím vlastnictví a předmětné pozemky tak nemohly být k rozhodnému datu 31. 12. 1949 ve vlastnictví (a tzv. historickém majetku) obce resp. města B. Podmínky obecní restituce podle zákona č. 172/1991 Sb. tedy v posuzované věci nebyly naplněny.
Došlo-li ke přechodu předmětných pozemků na stát s účinností k datu 24. 10. 1945, pak je z hlediska dovolacího přezkumu irelevantní námitka sub 2 (výše) o nezbytnosti aplikace označených článků tzv. Ústavy 9. května z roku 1948.
Ohledně bodu 3 shora dovolací soud konstatuje, že podkladem pro závěry odvolacího soudu týkající se pozemků parc. č. 190/1, 528/1 a 254/2 v k. ú. Z. byla skutková zjištění nižších instancí; do skutkového základu takto zjištěného přitom, jak se podává z §243a o. s. ř., není dovolací soud oprávněn zasahovat. Poukázal-li ve skutkových souvislostech dovolatel též na potřebnost čtení vyhlášky ze dne 19. 7. 1949, pak stran tohoto potenciálního důkazu nelze než uzavřít, že ve světle časově předchozích aktů aplikace práva se již nejeví jako podstatný pro právní posouzení věci.
Stran bodu 4 dovolacích námitek, jak je rozčlenil odvolací soud, lze připustit, že při jednání odvolacího soudu byl „konstatován“ výměr z 12. 10. 1948. Poněvadž se však – viz odůvodnění rozsudku – tento výměr stal již součástí skutkových zjištění první instance, nepokládá dovolací soud tuto vadu řízení za podstatnou pro rozhodnutí.
Odvolací soud tedy rozhodl ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. správně, a dovolací soud proto dovolání žalovaného zamítl.
Podle §243b odst. 5 věty první a §142 odst. 1 o. s. ř. vzniklo úspěšné straně žalující právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady vznikly z důvodu vyjádření se k dovolání; za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. základní sazba 10.000,- Kč, ovšem krácená na polovinu pro jediný úkon v dovolacím řízení (§5 písm. b/, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Tedy 5.000,- Kč s tím, že bylo nutno přičíst režijní paušál 75,- Kč podle §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu