ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1802.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1802/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele M. K., zastoupeného advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze z 27. 10. 2005, sp. zn. 16 Co 288/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 203/2001 (žalobce M. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. v. j. H. 3/491, zastoupenému advokátem, o oprávnění žalobců osadit schodiště a o zaplacení 38.283 Kč), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci 30. 11. 2001, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z 28. 2. 2002, čj. 26 C 203/2001-29. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalobci M. K. a J. K. jsou oprávněni provést na základě příslušných správních povolení a prostřednictvím vybraného odborného zhotovitele osazení schodišťového dřevěného madla, ukotveného v ocelové konstrukci v domě čp. 491 v P. 7, Havanská 3. Byl však zamítnut žalobní návrh, aby žalovanému společenství bylo uloženo uhradit žalobcům skutečné náklady spojené s osazením schodišťového madla až do výše 38.283 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí soudu. Bylo také rozhodnuto, že účastníkům tohoto řízení se vzájemně nepřiznává náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobců i žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze z 27. 10. 2005, sp. zn. 16 Co 288/2005. Tímto usnesením odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 z 28. 2. 2002, čj. 26 C 203/2001-29, zrušen a řízení v této právní věci bylo zataveno. Žalobci M. K. bylo uloženo zaplatit žalovanému S. v. j. H. 3/491, na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 42.085 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo především uvedeno, že v průběhu tohoto řízení zemřela žalobkyně J. K. a celé dědictví po ní nabyl jako dědic ze zákona pozůstalý manžel Ing. M. K.; v tomto soudním řízení bylo pak dále pokračováno se žalobcem M. K.
Dále bylo v odůvodnění usnesení odvolacího soudu uvedeno, že žalobce M. K. vzal dne 14. 10. 2005 žalobu v této právní věci v celém rozsahu zpět, ale požadoval, aby žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady tohoto řízení.
Odvolací soud poukazoval i na to, že žalované společenství podáním z 25. 10. 2005 vyslovilo se zpětvzetím žaloby souhlas, ale uplatňovalo nárok na náhradu nákladů řízení v této právní věci.
Odvolací soud postupoval v odvolacím řízení podle ustanovení §222a občanského soudního řádu, zrušil odvoláními napadené usnesení soudu prvního stupně a řízení v této právní věci zastavil.
Pokud šlo o náhradu nákladů řízení uváděl odvolací soud, že při svém rozhodování vyšel z ustanovení §146 odst. 2, věta první, občanského soudního řádu. Odvolací soud byl tedy toho názoru, že vzal-li žalobce svou žalobu zpět, potom je třeba mít za to, že zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a je proto povinen náklady řízení žalovanému nahradit. Odvolací soud tu neshledával důvod pro aplikaci ustanovení §146 odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu, tedy že by tu ke zpětvzetí žaloby došlo „pro chování žalovaného“. Rozhodl proto odvolací soud o nákladech řízení podle ustanovení §146 odst. 2, věta první, občanského soudního řádu, pokud šlo o žalobní návrh na zaplacení částky 38.283 Kč.
Ohledně žalobního návrhu na „osazení schodišťového madla“, dovodil pak odvolací soud, že je tu na místě aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu, podle něhož soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat; odvolací soud měl za to, že tu bylo třeba přihlížet k tomu, že důvodem uplatnění nároku na osazení schodišťového madla byl vážný zdravotní stav původní žalobkyně J. K. a že skutečností vedoucí ke zpětvzetí tohoto žalobního návrhu bylo úmrtí této žalobkyně.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 12. 12. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 25. 1. 2006 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 7, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu ve výroku o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 42.085 Kč. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, jak to také uváděl odvolací soud v poučení, obsaženém v závěru jeho usnesení z 27. 10. 2005. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel měl především za to, že s výjimkou soudu prvního stupně, který žalobě žalobce zčásti vyhověl, se soudy obou stupňů nezabývaly naléhavostí posuzované právní věci v souvislosti se zdravotním stavem původní žalobkyně J. K. (zemřelé manželky žalobce M. K.), tedy se skutečností, která podle názoru dovolatele měla význam pro rozhodování soudů o nákladech tohoto řízení. Pokud měly soudy pochybnosti o uvedené zdravotní otázce, měly si vyžádat o ní znalecké posouzení podle ustanovení §127 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel považuje za zcela nepodstatnou námitku žalovaného, že žalobce M. K. podal ohledně této právní věci ústavní stížnost (jež byla pak řešena Ústavním soudem ČR nálezem z 8. 3. 2005, I. ÚS 646/04) až po smrti původní žalobkyně J. K. Tuto ústavní stížnost, totiž podal žalobce 30. 10. 2004 až tehdy, kdy to bylo možné po vyčerpání opravných prostředků v řízení u obecných soudů.
Dovolatel má za to, že nemůže obstát úvaha odvolacího soudu, že žalobce zavinil stav, když řízení muselo být zastaveno po úmrtí spolužalobkyně, které mělo být především přiznáno právo na osazení schodištního madla vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu. V této souvislosti nelze zpětvzetí žaloby považovat za učiněné pro „ryze subjektivní důvody na straně žalující“, jak měl za to odvolací soud.
Dovolatel byl také toho názoru, že pro rozhodování o nákladech řízení měl odvolací soud posuzovat zejména důvody pro podání žaloby, jednání všech účastníků řízení před zahájením řízení a v jeho průběhu, případně jejich podíly zavinění na délce řízení.
Dovolatel vyslovoval i svůj názor, že tu nebylo možné vydání rozhodnutí o nákladech řízení v tom smyslu, že náklady řízení účastníků řízení na obou stranách ponese stát. Zároveň byl dovolatel toho názoru, že je pro něho nepatřičné a nehospodárné domáhat se v novém řízení náhrady škody, utrpěné v souvislosti s tímto soudním řízením, samostatnou žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb.; má proto za to, že je tu na místě postup podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Dovolatel je přesvědčen i o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu ani s ustanoveními §6 odst. 1 a §8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 a §239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, když tu jde o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení bylo zastaveno.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovením §237 až §239 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) vyloženo: „Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 přípustné“. V odůvodnění tohoto uveřejněného rozhodnutí bylo poukázáno na to, že podle ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, nikoli tedy proti rozhodnutí o nákladech řízení. Ani ustanovení §238, §238a a §239 občanského soudního řádu nezakládají přípustnost dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení odvolacím soudem, neboť takové rozhodnutí není v uvedených ustanoveních občanského soudního řádu vyjmenováno.
Z tohoto právního závěru z uveřejněného judikátu vycházel dovolací soud i v daném případě a nemohl tedy přisvědčit názoru, obsaženému v dovolání dovolatele, že je tu dána možnost napadnout dovoláním i výrok usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, i když jde o výrok obsažený v usnesení o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o zastavení řízení.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu