ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1807.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1807/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. J. S., a 2. D. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 5. 1. 2006, sp.zn. 56 Co 299/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 55/98 (žalobců J. S. a D. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným: a) K. K., a b) A. K., zastoupeným advokátkou, o vydání nemovitostí, takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení
o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 17. 2. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku z 11. 2. 2005, čj. 18 C 55/95-463. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovaným uloženo vydat žalobcům objekt bydlení č. 639, postavený na pozemku parc. č. 950, s garáží na pozemku parc. č. 1316/6 v katastrálním území O., zapsané na listu vlastnictví č. 1031 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště T., a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byla však zamítnuta žaloba žalobců, aby bylo žalovaným uloženo vydat žalobcům také oplocení u garáže, dále oplocení pravé strany pozemku parc. č. 1316/6 v katastrálním území O., jakož i vodovodní přípojku, venkovní dlažbu, porosty a septik na tomto pozemku, dále oplocení levé strany objektu bydlení čp. 639 a pozemku parc. č. 1316/7 v katastrálním území O. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení 29.409 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku 510 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Na náhradu soudního poplatku bylo žalovaným uloženo zaplatit na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku 15.830 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 6. 1. 2006, sp. zn. 56 Co 299/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců i pokud jím bylo uloženo žalovaným vydat žalobcům objekt bydlení čp. 639 s garáží, postavené na pozemcích parc. č. 950
a parc. č. 1316/6 v Katastrálním území O. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným 34.527,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na náhradu placených nákladů tohoto řízení 549,70 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo dále uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným 7.113 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání odvoláním žalovaných napadnutého výroku rozsudku soudu prvního stupně o vyhovění žalobě žalobců a výroků o nákladech řízení dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalovaných je důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci uváděný dům čp. 639 a žalobci uváděné pozemky parc. č. 950 a parc. č. 1316/6 v katastrálním území O.
byly postiženy výrokem rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku z 10. 8. 1988, sp. zn. 1 T 21/88, o propadnutí majetku žalobců po jejich postižení pro tehdy trestný čin opuštění republiky. Před datem vydání tohoto odsuzujícího rozsudku žalovaní podali dne 4. 1. 1988 žádost o odkoupení rodinného domku, propadlého ve prospěch státu; žádost žalovaných byla dne 17. 5. 1988 na Městském národním výboru v T. projednána a schválena a žalovaní kupní smlouvou ze 6. 12. 1988 (registrovanou bývalým Státním notářstvím ve F.-M. dne 20. 12. 1988 pod sp. zn. R I 2972/88) nabyli nemovitosti uvedené v žalobě žalobců.
Uvedený rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 1 T 21/88
o propadnutí majetku žalovaných byl usnesením téhož soudu sp. zn. 1 Rt 68/90 zrušen včetně výroku o propadnutí majetku.
U Okresního soudu ve Frýdku-Místku bylo pod sp. zn. 18 C 55/95 zahájeno řízení o žalobě žalobců proti žalovaným o vydání nemovitostí. V tomto řízení byl vydán rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku z 10. 9. 1995, čj. 18 C 55/95-92, jímž bylo žalobě žalobců vyhověno, ale rozsudek soudu prvního stupně byl změněn rozsudkem Krajského soudu v Ostravě 13. 11. 1997, sp. zn. 13 Co 55/97, a to tak, že žaloba byla zamítnuta. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze 14. 1. 1999, 23 Cdo 734/98, bylo zamítnuto dovolání, které směřovalo proti zamítavému výroku o vydání stavební parcely č. 950 a zahrady parc. č. 1316/6 v Katastrálním území O., a byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, pokud se týkal zamítavého výroku o vydání domu čp. 639 na stavební parcele č. 950 se všemi součástmi a příslušenstvím a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud ve Frýdku-Místku potom rozhodl rozsudkem z 8. 3. 2001, čj. 18 C 55/95-272; zavázal opět žalované vydat žalobcům rodinný dům čp. 639 na zastavěné ploše parc. č. 950 v katastrálním území O. spolu s garáží, oplocením, vodovodní přípojkou, dlažbou, porosty a žumpou. Krajský soud v Ostravě usnesením z 30. 4. 2002, sp. zn. 13 Co 851/2001, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ze 6. 1. 2006, sp. zn. 56 Co 299/2005, jímž rozhodl o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu
ve Frýdku-Místku z 11. 2. 2005, čj. 18 C 53/95-463, připomínal, že touto právní věcí se z podnětu žalovaných zabýval i Ústavní soud ČR ve svém usnesení IV. ÚS 196/04, který sice odmítl ústavní stížnost žalovaných, ale (jak připomínal odvolací soud) Ústavní soud „nad rámec obsahu ústavní stížnosti konstatoval, že dosud v tomto řízení nebyla řešena otázka protiprávního zvýhodnění osob nabyvatelů“ nemovitostí, o něž jde v tomto řízení.
Odvolací soud byl také toho názoru, že pro tuto právní věc je rozhodující posouzení otázky, zda žalovaní mají postavení povinných osob ve smyslu ustanovení
§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože nemovitosti nabyli od státu buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele,
a stát před převodem vlastnictví k nemovitostem na žalované získal oprávnění s nimi disponovat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud při posuzování uvedené otázky se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní nenabyli nemovitosti na základě jejich protiprávního zvýhodnění, a to ani z důvodu zvýhodnění žalovaných na úkor dalších žadatelů (když bylo zjištěno, že žalovaní posléze zůstali jedinými zájemci o koupi domu čp. 639 v katastrálním území O.), ani z toho důvodu, že při koupi nemovitostí smlouvou
ze 6. 12. 1988 byla kupní cena sjednána ve dvou splátkách a jednoročním odstupem a ani proto, že by žalovaní byli protiprávně zvýhodněni stanovením výše kupní ceny, za niž nemovitosti nabyli.
Při posuzování otázky, zda žalovaní nabyli nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, se pak odvolací soud neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že tu k takovému rozporu došlo. Odvolací soud byl naproti tomu toho názoru, že pro závěr, zda žalovaní nabyli nemovitosti kupní smlouvou ze 6. 12. 1988
od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, není podstatné, zda stát si nemovitosti přivlastnil (oprávněně či neoprávněně), ale zda je převedl na žalované kupní smlouvou, která by odporovala tehdejším právním předpisům. Jestliže však žalovaní nenabyli nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, není tu, podle názoru odvolacího soudu, naplněn zákonný předpoklad podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož by žalovaní nabyli v této právní věci postavení povinných osob ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud měl tedy za to, že soud prvního stupně pochybil, když svým rozsudkem zavázal žalované vydat žalobcům dům čp. 639, postavený na parcele č. 950, spolu s garáží na pozemku parc. č. 1316/6 v katastrálním území O. Za uvedených okolností nebylo toto rozhodnutí soudu prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, „v souladu se smyslem a účelem restitučního předpisu, jímž je zjednání nápravy jen některých majetkových křivd.“ Odvolací soud zároveň zdůrazňoval, že „nárok na finanční náhradu za nemovitosti, o něž stát žalované připravil v rozhodném období (25.2.1948 - 1.1.1990), které však nelze vydat, žalobci již u příslušného orgánu uplatnili.“
Z uvedených důvodů odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu v tom smyslu, že žalobu žalobců zamítl v celém rozsahu. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem
na ustanovení §224 odst. 2 ve spojení s ustanovením §142 odst. 1 i §148 odst. 1 občanského soudního řádu a s poukazem i na ustanovení vyhlášek č. 270/1990 Sb.
a č. 484/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 2. 3. 2006 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 27. 4. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatelé zdůrazňovali, že skutková podstata protiprávního zvýhodnění žalovaných při uzavírání kupní smlouvy ze 6. 12. 1988 byla „ze strany soudců posuzována a vyhodnocena naprosto nedostatečně, kdy soud prvního stupně se touto otázkou zabýval pouze okrajově, neboť svůj žalobě vyhovující výrok opřel pouze o další skutkovou podstatu, tedy o rozpor s právními předpisy“ a „u odvolacího soudu byl proveden pouze jediný důkaz, a to spisem někdejšího Městského národního výboru v T., když zbývající skutkové zjištění převzal odvolací soud z prvoinstančního rozhodnutí.“ Bylo tu však na místě „podrobit podrobnějšímu zkoumání všechny ostatní okolnosti,
na které žalobci v průběhu celého řízení poukazovali.“ Nebylo možné se spokojit např. se zcela nedoloženým závěrem soudu, že lze v daném případě usuzovat na to, že nabídka na odkoupení domu čp. 639 v katastrálním území O. sice byla zveřejněna, když v řízení provedené důkazy svědčí o opaku, a „vše nasvědčuje tomu, že žádná nabídka jiným třetím osobám učiněna nebyla.“ Podle názoru dovolatelů „otázku protiprávního zvýhodnění žalovaných bylo tu třeba zkoumat komplexně, celistvě a nikoli zabývat se pouze jednotlivými okolnostmi celého procesu, který v konečném důsledku vedl k převodu nemovitostí na žalované, a z těchto izolovaně zkoumaných částí pak tvořit závěr o celku,“ a to i v případě, kdy „sice nedošlo přímo k porušení obecně závazných právních norem, nicméně nabyvatelé byli zvýhodnění tak, že nebyla dodržena podmínka rovnosti při přístupu k nabývání nemovitostí.“ Podle názoru dovolatelů „z výsledků důkazního řízení i z námitek žalobců vyplývala celá řada indicií, které osvědčovaly, že podmínka protiprávního zvýhodnění na straně žalovaných splněna byla, avšak odvolací soud se jimi nezabýval.“
Z hlediska žalobci tvrzeného protiprávního zvýhodnění žalovaných šlo zejména o takové skutečnosti, že žádost žalovaných o odprodej nemovitostí byla podána již
4. 1. 1988, takže hospodářská smlouva, na jejímž základě byla správa nemovitostí převedena na Městský národní výbor v T. až 1. 5. 1988, se uskutečnila později
a také již 17. 5. 1988 byla žádost žalovaných schválena radou Městského národního výboru v T., aniž před tím bylo vypsáno nějaké výběrové řízení, přičemž jednáno bylo pouze s jedním dalším žadatelem o koupi nemovitostí Ing. D. a výsledkem jednání jednoho pracovníka Městského národního výboru v T. (k němuž tu ze strany žalovaných existoval doložený blízký příbuzenský vztah) s tímto žadatelem bylo zrušení jeho žádosti o odkoupení nemovitosti ze strany tohoto žadatele - Ing. D. Došlo tu dále k sepsání první smlouvy se žalovanými ze 6. 6. 1988, která však nebyla registrována bývalým Státním notářstvím v T.; sepsána byla proto další kupní smlouva
ze 6. 12. 1988. V této smlouvě ze 6. 12. 1988 (na rozdíl od smlouvy ze 6. 6. 1988) byla sjednána možnost splátek kupní ceny, přičemž dojednání splátek nebylo schváleno radou Městského národního výboru v T. Kupní cena byla stanovena znaleckým posudkem ke dni 6. 9. 1987, tedy ke dni dřívějšímu o více než rok před faktickým převodem nemovitostí na žalované.
Podle názoru dovolatelů tu došlo také k rozporu uzavřené kupní smlouvy
ze 6. 12. 1988 s platnými právními předpisy, když ohledně nemovitostí, jež byly prodány žalovaným, „nebylo vydáno opatření finančního odboru okresního národního výboru o jejich realizaci pro stát podle tehdy platného ustanovení §453a občanského zákoníku, což bylo předpokladem pro stanovení toho, zda vůbec a kdy tu přešlo vlastnické právo k majetku na stát.“ Převod vlastnictví podle hospodářské smlouvy, uzavřené mezi Městským národním výborem v T. a nadřízeným okresním národním výborem, proto nemohl být, podle názoru dovolatelů, platným ani podle tehdy platných právních předpisů. Dovolatelé měli za to, že ze strany Městského národního výboru v T. nebyla respektována a dodržena ustanovení vyhlášky č. 90/1984 Sb. (platné do 30. 6. 1988), ani vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, která platila od 1. 7. 1988; nedošlo tu zejména k vyhláškou stanovené povinnosti uskutečnit nabídku prodeje nemovitosti z národního majetku občanům, takže tu nebylo provedeno vyhláškou předpokládané výběrové řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání žalobců měli za to, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním žalobců, „vychází ze skutkových zjištění, která jsou plně podložena dokazováním a věc byla také správně právně posouzena.“ Sami dovolatelé uvádějí
ve svém dovolání takové námitky, o kterých prohlašují, že jde o indicie, které jen nasvědčují údajnému protiprávnímu zvýhodnění žalovaných při koupi nemovitostí
od státu. Některé námitky dovolatelů neodpovídají ani skutečnosti; např. žádost žalovaných o odkoupení nemovitostí nebyla podána už 4. 1. 1988, ale až 18. 2. 1988, když již před tím byla podána stejná žádost ze strany žadatele Ing. D. Žalovaní pak zejména poukazují i na to, že v daném případě by „vyhovění žalobě žalobců
na vydání domu bez pozemků a příslušenství způsobilo neřešitelné situace mezi žalobci a žalovanými.“
Dovolání dovolatelů je tu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé ve svém přípustném dovolání uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Při posouzení opodstatněnosti prvního z těchto dovolacích důvodů v dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud i v daném případě z právních závěrů vyjádřených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: „Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co
ve spise vůbec není, ale také, jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.“ V tomto uveřejněném rozhodnutí byl zaujat také právní závěr, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených v občanském soudním řádu jako taxativně uvedené dovolací důvody. Připojen tu byl i výkladový závěr, že dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů, které podle ustanovení §132 občanského soudního řádu soudům náleží jako realizace procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem.
Z citovaných právních závěrů z uveřejněné soudní judikatury bylo třeba vycházet i v daném případě při posuzování aplikace a výkladu ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu odvolacím soudem, když v řízení o dovolání nepostačí
k úspěšnosti dovolání poukázat pouze (jako je tomu v řízení o odvolání) na to, že „soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci“ (srov. §205 odst. 2 písm. d/ občanského soudního řádu), nebo že „soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním“ (srov. §205 odst. 2 písm. e/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Toto ustanovení se nepochybně projednávané právní věci týkalo a účastníci řízení na ně v průběhu řízení také poukazovali. I soudy obou stupňů toto ustanovení v tomto soudním řízení aplikovaly, k jeho aplikaci prováděly dokazování (které také odvolací soud i sám ještě doplňoval) a provedené důkazy soudy zhodnotily podle ustanovení §132 občanského soudního řádu a na základě tohoto zjištěného skutkového stavu a jeho zhodnocení dospěly i k právnímu posouzení projednávané právní věci.
Za těchto uvedených okolností nebylo možné přisvědčit názoru dovolatelů, že tu odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebo že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci co do aplikace a výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., který by byl v rozporu s obsahem, slovním zněním a účelem tohoto ustanovení, popřípadě s výkladem tohoto ustanovení v uveřejněné judikatuře soudů. Námitky dovolatelů svým obsahem převážně mají povahu výtek neúplného zjištění skutkového stavu nebo nesprávného hodnocení provedených důkazů, jež nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud však nemá za to, že tu odvolací soud v daném případě nevzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ani že by odvolací soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která by naopak bez dalšího z obsahu spisu vyplývala (srov. již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Nemohl tedy dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že tu je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné (ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu), aby bylo na místě jeho zrušení podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů, které nebylo možné posoudit jako důvodné (srov. §243b odst. 2 občanského soudního řádu).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud
ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu nákladů řízení o dovolání žalovaným nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci
i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě přednesy a vyjádření učiněná již žalovanými v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu