ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1809.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1809/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce ing. T. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému U. ř. B., s. p., zastoupenému advokátem, o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 7 C 1082/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2004, č. j. 16 Co 68/2004-250, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 1.625,- Kč k rukám jeho zástupce a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně svým rozsudkem shora uvedeným potvrdil ve výroku I. rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 8. 2003, č.j. 7 C 1082/91-236, v napadeném výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba o stanovení povinnosti žalovanému uzavřít dohodu o vydání stolařské dílny a strojního vybavení na pozemku parc. č. 616 v k. ú. Újezd u Brna, jak podrobně specifikováno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud dále změnil ve svém výroku II. rozsudek soudu prvního stupně tak, že státu ani žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku III. nepřiznal odvolací soud žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud považoval žalobce J. R. za oprávněnou osobu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jako dědice původního vlastníka T. R. Výzvou ze dne 30. 4. 1991 vyzval žalobce právního předchůdce žalovaného jako osobu povinnou k vydání předmětných nemovitostí. K vydání věcí nedošlo, proto J. R. podal žalobu (§5 odst. 1, 4 cit. zák.). Neprokázal však, že by kupní smlouvy ze dnů 20. 11. 1965 na strojní zařízení provozovny a 1. 3. 1966 na stolařskou dílnu byly uzavřeny v tísni. Také žalobcem tvrzené nápadně nevýhodné podmínky prodeje byly vyvráceny znaleckým posudkem, zpracovaným v průběhu řízení u soudu prvního stupně. Kupní cena, sjednaná mezi právními předchůdci stran, byla v souladu s tehdy platnou oceňovací vyhláškou č. 73/1964 Sb. Žalobce neuspěl ani s tvrzením, že kromě uplatněného restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. byl dán také důvod podle písm. j) téhož ustanovení, totiž vyvlastnění bez vyplacení náhrady. Kromě věcné odlišnosti obou restitučních důvodů samotný žalobce tvrdil, že by zaplacenou kupní cenu ve výši 23.328,- Kč (tedy nikoli náhradu, a částka byla vyplacena) vrátil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání; rozsudek byl jeho tehdejšímu zástupci doručen 3. 9. 2004 a dovolání podáno 1. 11. 2004, tedy v zákonné lhůtě. V tomto dovolání spatřoval J. R. dovolací důvod „v těchto skutečnostech:“ a dále popisuje okolnosti údajného uzavření kupní smlouvy o dílně se zařízením. V dalším textu dovolání žalobce „považuje za věc zásadního právního významu posoudit, zda jedno tvrzení žalobce může samo o sobě vyvrátit pravdivost jiného jeho tvrzení“. Žalobce žádal, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce J. R. v průběhu dovolacího řízení dne 16. 12. 2004 zemřel a na jeho místo nastoupil podle §243c odst. 1 a §107 odst. 2 o. s. ř. ing. T. R. jako dědic. Ten podal dne 31. 1. 2006 „doplnění dovolání“, které též zpochybňuje postup dokazování při uzavírání kupní smlouvy (smluv) v roce 1965. Došlo-li ke kontraktu, pak v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, případně též v omylu prodávajícího. Právní nástupce žalobce navrhoval zrušit rozsudky obou nižších instancí a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k vyjádřil prostřednictvím advokáta tak, že podle něj dovolání nesplňuje zákonné náležitosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - napadený rozsudek nemá zásadní právní význam. Navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto či zamítnuto.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, a jeho přípustnost mohla být dána pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam napadeného rozsudku.
Účelem této přípustnosti dovolání je však sjednocování judikatury, tedy v intencích §237 odst. 3 o. s. ř. řešení právní otázky, ohledně níž došlo ke kontradikci vyšších soudů, k jejímu nesprávnému hmotněprávnímu posouzení či dosud nebyla řešena.
Dovolání však takový přezkum přípustnosti dovolání vůbec neumožňuje. Směřuje proti skutkovým závěrům odvolací instance, ač tyto závěry není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat (srov. §243a o. s. ř.). Žádná právní otázka není v dovolání nastolena.
Podání ing. T. R., označené jako doplnění dovolání, pak – nehledě na velmi podobný obsah – nebylo možné učinit předmětem dovolacího přezkumu. Dovolací lhůta uplynula v celém časovém rozsahu jeho právnímu předchůdci (§242 odst. 4 o. s. ř.). V případě sukcese do postavení účastníka se právnímu nástupci nová dovolací lhůta (a tedy ani lhůta soudu pro vázanost dovolacími důvody) neotevírá.
Dovolání žalobce tedy nebylo ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. odmítl.
Žalovanému vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Tyto náklady spočívaly v odměně za vyjádření se k dovolání, za které náležela ještě podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění k datu zahájení dovolacího řízení výchozí sazba za úkon 6.200,- Kč (§7 písm. e/ cit. vyhl.). Tuto částku však bylo nutné krátit dvakrát o polovinu, a to za odmítnutí dovolání a jediný úkon v dovolacím řízení (§14 odst.1, §15, §18 odst. 1 téže vyhl.). Tedy krácení na 1.550, Kč plus 75,- Kč režijního paušálu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. července 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu