ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1817.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1817/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobců a) C. V., b) J. V., a c) M. V., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o převod pozemků, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp.zn. 5 C 1033/2004, k dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23.11.2006, čj. 19 Co 319/2006-252, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu dne 26.7.2004, se žalobci domáhali převodu náhradních pozemků v Ch., v žalobě blíže specifikovaných (nesprávně formulovaného jako jejich vydání) podle §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 28.3.2006, čj. 5 C 1033/2004-220, žalobu zamítl mimo jiné s odůvodněním, že žalobci získali nárok na převod náhradních pozemků postoupením od oprávněných osob, a jejich právo zaniklo podle zákona
č. 253/2003 Sb. dnem 31.12.2005.
Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem v odvolacím řízení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako správný. Za správné považoval skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalobci nejsou v postavení původně oprávněných osob nebo jejich dědiců, nýbrž v postavení postupníků, protože nárok na převod náhradních pozemků získali postoupením nároků od jiných osob. Vyšel z úpravy, provedené ustanovením §13 odst. 6 zákona o půdě, který po novele uskutečněné zákonem
č. 253/2003 Sb., konstituoval zánik práva na převod náhradního pozemku uplynutím dvou let od účinnosti rozhodnutí pozemkového úřadu, z něhož se právo na náhradní pozemek odvíjí, a v případě, kdy k rozhodnutí došlo před 6.8.2003, dnem 31.12.2005. Následný nález Ústavního soudu ze dne 13.12.2005, sp.zn. Pl ÚS 6/05, pak vyjmul
z této právní úpravy pouze původně oprávněné osoby nebo jejich dědice, nikoli osoby, které jejich nárok získaly postoupením.
Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost dovodili z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že právo žalobců zaniklo, když nárok uplatnili u soudu před uplynutím lhůty stanovené zákonem. Vyslovili názor, že za situace mimořádného selhání žalovaného při plnění jeho povinností je třeba, aby stát, resp. soudní moc, razantně zakročil a poskytl ochranu porušenému právu. Žaloba byla podána v červenci 2004, byly podány dva návrhy na předběžné opatření, z nichž teprve druhému bylo vyhověno odvolacím soudem. První jednání se konalo 9.12.2005, tedy před uplynutím lhůty, dlužník se k jednání nedostavil, a žalobci se domnívají, že čekal úmyslně na ukončení lhůty. Domnívají se, že v právním státu není možné odmítnout žalobcům soudní ochranu v případě, kdy stát jako dlužník na jedné straně omezil dobu uspokojování svých vlastních závazků a na druhé straně není schopen do této lhůty všechny závazky, které byly řádně uplatněny, uspokojit. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem; dovolací soud však neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu měl zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o.s.ř., což by vedlo k závěru o přípustnosti dovolání. Problematikou, jíž se týká dovolání, se totiž již zabýval ve svém rozsudku ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž uzavřel:
Je nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. Právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31.12.2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f., jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u P. f., nebo i u soudu. Šlo nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo
u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 13.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.“
I v následné judikatuře neshledal dovolací soud důvod pro odklon od tohoto výkladu. I když postoj žalobců považuje za pochopitelný, nemůže zasahovat do moci zákonodárné a vykládat zákon proti jeho záměru.
Z uvedených důvodů neshledal dovolání za přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) nepřichází v úvahu, protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Dovolání proto odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který by podle výsledku dovolacího řízení měl nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu