ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1858.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1858/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně: Česká republika – S. a ú. s. P. k., zastoupené advokátkou, proti žalovanému JUDr. Ing. M. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení 850.034,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 283/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, č. j. 13 Co 339/2005-171, takto:
I. Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2005, č. j. 21 C 283/2001-150 a Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, č. j. 13 Co 339/2005-171 se zrušují.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný na základě §14 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě zemědělských vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákona o půdě“) zaplatil 850.034,- Kč jako rozdíl mezi cenou nemovitostí vydaných žalovanému, určenou podle jejich stavu ke dni 24. 6. 1991 (kdy nabyl zákon o půdě účinnosti), a mezi cenou těchto nemovitostí, určenou podle stavu ke dni 12. 1. 1955 (kdy žalobkyně nemovitosti převzala) s tím, že ocenění k oběma datům se provede na základě cenových předpisů platných ke dni 24. 6. 1991 (§14 odst. 8 zákona o půdě).
Jak zjistily soudy obou stupňů, žalovaný se stal vlastníkem nemovitostí na základě rozhodnutí Okresního p. ú. v Ú. n. O., 1 PÚ/ROZ č. 5774/4153/01, vydaného podle §9 odst. 4 zákona o půdě, které nabylo právní moci dne 20. 6. 2001. Žalobkyně nemovitosti převzala dne 12. 1. 1955, kdy byly odňaty původnímu vlastníkovi, a vlastnila je až do 20. 6. 2001. Protože na těchto nemovitostech provedla v letech 1956 až 1984 rozsáhlé stavební práce, splnila předpoklad jejich podstatného zhodnocení uvedený v §14 odst. 2 zákona o půdě.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté, co ze znaleckého posudku zjistil cenu nemovitostí ke dni 24. 6 1991 ve výši 1.071.143,- Kč, ke dni 12. 1. 1955 ve výši 658.017,- Kč a znehodnocení nemovitostí podle §23 zákona o půdě ve výši 210.955,- Kč zavázal žalovaného k zaplacení částky 202.170,- Kč, k niž dospěl výpočtem rozdílu cen podle §14 odst. 2 zákona o půdě (1.071.142,- Kč – 658.017,- Kč = 413.125,- Kč) a odpočtem znehodnocení podle §23 zákona o půdě (413.125,- Kč – 210.955,- Kč = 202.170,- Kč). Ve zbývající částce 647.864,- Kč žalobu zamítl. Žalovaný odvoláním napadl rozsudek co do částky 117.920,40 Kč s odůvodněním, že v důsledku aplikace §3 odst. 1 obč. zák. měla být pohledávka podle §14 odst. 2 zákona o půdě o tuto částku omezena. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 9. 11. 2005, č. j. 13 Co 339/2005-171, rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 117.920,40 Kč potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a věc správně posoudil i po právní stránce, neboť datum stanovené zákonem o půdě je pro soud závazné a nelze se od něj odchylovat ani poukazem na ust. §3 obč. zák., podle kterého nelze zakládat právo nad rámec zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V něm setrval na právním názoru, že výkon práva žalobce, pokud po žalovaném požaduje částku podle §14 odst. 2 zákona o půdě v rozdílu mezi cenou nemovitostí k 24. 6. 1991 a cenou nemovitostí k 12. 1. 1955, je v rozporu s dobrými mravy, a tudíž podle §3 odst. 1 obč. zák. nepřípustný. Žalovaný zejména namítal, že mezi dnem 24. 6. 1991, ke kterému se podle zákona o půdě určuje cena nemovitostí, a dnem 20. 6. 2001, kdy byly nemovitosti vydány žalovanému, uplynulo téměř deset let, přičemž v této době vlastnila nemovitosti žalobkyně, a tudíž by měla nést následky poklesu jejich ceny v důsledku „opotřebení“. Současně žalovaný brojil proti právnímu názoru soudů nižšího stupně, kterým se pouhým odkazem na zákonnou úpravu vyhnuly posouzení, zda žalobce uplatnil právo v souladu s dobrými mravy. Dále žalovaný namítal, že se odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. nedomáhal založení práva nad rámec zákona, nýbrž částečného odepření ochrany výkonu práva v částce odpovídající poklesu cenu v důsledku opotřebení odpovídající rozdílu mezi cenou nemovitostí k 20. 6. 2001 a k 24. 6. 1991, což judikatura připouští. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, jakož i odložil vykonatelnost tohoto rozsudku podle §243 o. s. ř.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud nejprve zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poté dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil právní otázku v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Tyto nedostatky se vztahují k aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. obecně, a nikoli jen k podřazení konkrétních skutkových okolností pod hypotézu tohoto ustanovení, a tudíž vyvolávají nezbytný judikatorní přesah. (Srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1360/2006, a další tam citovaná rozhodnutí).
Předmětem dovolacího přezkumu je v hranicích právních otázek určených dovoláním přezkoumání správnosti právního závěru odvolacího soudu o tom, že pro stanovení ceny, která má být v případě podstatného zhodnocení nemovitosti uhrazena oprávněnou osobou povinné osobě, je určující znění zákona, konkrétně §14 odst. 8 zákona o půdě a nelze se od něj odchylovat poukazem na §3 obč. zák.
Smyslem §3 odst. 1 obč. zák. jako obecné ekvitní klauzule soukromého práva je vyloučit případy, kdy by (široce chápané) uplatnění právní normy na některé skutkové podstaty naplňující její hypotézu vedlo k porušení základní a relativně neměnné společenské, kulturní nebo mravní normy sdílené rozhodující částí veřejnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 899/99, publikované pod č. 11 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002), popřípadě až k nespravedlnosti či bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Z uvedeného důvodu by §3 odst. 1 obč. zák. pozbyl svého smyslu, pokud by měl platit argument, že se na základě tohoto ustanovení nelze „odchýlit“ od zákona. Shodně dovolací soud již ve svém rozhodnutí ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaném na straně 174 časopisu Soudní judikatura, ročník 1997, číslo 8, vyložil, že otázku aplikace §3 odst. 1 obč. zák „nelze odbýt úvahou, že ... je v souladu s dobrými mravy, aby každý vykonával práva v souladu se zákonem“, (vnitřní uvozovky vypuštěny) a především, že „rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je nutno učinit (zejména v případě že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze“. Dále dovolací soud například ve svém rozhodnutí ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1360/2006 opakovaně zdůraznil, že „aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. nelze zobecnit, má význam právě a jen pro projednávanou věc, neboť je v každém konkrétním případě podložena zcela konkrétními skutkovými zjištěními“.
S ohledem na uvedené dovolací soud přisvědčuje žalovanému, že soudy nižšího stupně pochybily, když svůj závěr o nepoužitelnosti §3 odst. 1 obč. zák. založily nikoli na pečlivé úvaze o způsobilosti konkrétních skutkových zjištění založit aplikaci tohoto ustanovení, nýbrž na znění zákona o půdě a nemožnosti se od něj odchýlit poukazem na §3 odst. 1 obč. zák. Přehlédly totiž, že žalovaný uvedl den 20. 6. 2001 nikoli za účelem „přepsání“ zákonem stanoveného data 24. 6. 1991, nýbrž jako podklad pro úvahy o tom, z jak velké části se má odepřít ochrana pohledávce žalobkyně.
Odvolací soud veden nesprávným právním názorem á priorí vyloučil aplikovatelnost §3 odst. 1 obč. zák., aniž by se blíže zabýval konkrétními skutkovými zjištěními, která by v tomto konkrétním případě mohla odůvodnit závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. Za této situace nezbylo dovolacímu soudu než rozsudek odvolacího soudu zrušit. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Bylo-li rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, první věta za středníkem a §226 o. s. ř.).
Rozhodovat o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku podle §243 o. s. ř. považoval dovolací soud za nadbytečné vzhledem ke lhůtě, v níž rozhodl o dovolání.
V dalším řízení bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. června 2007
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu