ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1883.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1883/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému Š. s. H, zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 291.298,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 155/2000, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2006, čj. 25 Co 546/2005-361, takto:
I. Dovolání se z a m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Jičíně dne 30. 10. 2000, žalobkyně požadovala uzavření dodatku k dohodě, kterou uzavřela s žalovaným o uznání restitučního nároku, a na základě podpisu této dohody uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 265.328,- Kč s úroky od 1. 3. 1993 do zaplacení. Později se souhlasem soudu změnila petit tak, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit jí 244.232,- Kč s úrokem z prodlení od 1. 11. 1997 do zaplacení. Návrh odůvodnila tím, že jde o náhradu živého a mrtvého inventáře, který byl odňat jejím rodičům, a žalovaný poskytl náhradu pouze v části, kterou shledal jako oprávněnou, tj. 169.968,- Kč.
Okresní soud v Jičíně rozhodoval o žalobě celkem čtyřikrát. Poprvé žalobu zamítl proto, že vyhověl námitce promlčení, vznesené žalovaným, po zrušení tohoto rozsudku znovu rozsudkem z 24. 3. 2003, kdy žalobě vyhověl do částky 81.330,70 Kč s úrokem z prodlení, co do částky 132.901,30 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Tento rozsudek zrušil odvolací soud pro neúplnost skutkových zjištění, a soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 27. 9. 2004 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 242.661,30 Kč s úrokem z prodlení, a ohledně částky 1.570,70 s příslušenstvím ji zamítl. Odvolací soud nato rozsudkem ze dne 11. 5. 2005 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 121.330,65 Kč s 26 % úrokem z prodlení ročně od 28.10.1997 do zaplacení, ve zbývající části rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku nebylo podáno dovolání, takže výrok o náhradě v penězích ve výši 121.330,65 Kč včetně úroků z prodlení nabyl právní moci.
Následně žalobkyně rozšířila žalobu se souhlasem soudu o částku 169.968,- Kč. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 5. 10. 2005, čj. 7 C 155/2000-320, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni dalších 121.330,65 Kč s 26 % úrokem od 28. 10. 1997 do 15. 12. 2004, ve zbytku tj. ohledně částky 169.968,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
Soud vyšel ze zjištění, že nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře a zásob (dále též jen „inventář“), uplatnily u žalovaného dvě oprávněné osoby, tj. žalobkyně a její sestra paní E. Žalovaný jim poskytl náhradu každé 169.968,- Kč za inventář odňatý jejich rodičům, a to podle seznamu, a dále částku vypočtenou podle vládního nařízení č. 20/1992 Sb., odpovídající výměře půdy, kterou měli rodiče žalobkyně ve vlastnictví. Žalobkyně se pak sama domáhala další náhrady za dva koně, kteří nebyli v seznamu uvedeni, dle zjištění soudu však byli rovněž odebráni, a za náhradu vypočtenou z výměry půdy, kterou rodiče žalobkyně měli pronajatou a na níž rovněž hospodařili. Žalobkyni byla tato náhrada pravomocně přisouzena do výše jedné poloviny, tj. částky 121.330,65 Kč, dle názoru soudu jí však příslušela i druhá polovina, kterou druhá oprávněná osoba výslovně neuplatnila, a učinila tak až v průběhu řízení po uplynutí propadné lhůty k uplatnění nároku. Nárok žalobkyně na tuto polovinu dovodil soud z ustanovení §21 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). O náhradě ve výši 169.968,- Kč, která byla poskytnuta druhé oprávněné osobě, rozhodl soud prvního stupně zamítavě nikoli z důvodu promlčení (ač žalovaný námitku promlčení po rozšíření žaloby ohledně této částky rovněž vznesl), ale pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného, který poskytl restituční náhradu. Vyslovil názor, že pokud žalobkyně tuto náhradu hodlá vymáhat, musí tak učinit proti tomu, kdo byl podle ní neoprávněně zvýhodněn, tj. druhé oprávněné osobě.
Proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolali oba účastníci, přičemž odvolací soud shledal oprávněným pouze odvolání žalovaného. Dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok pouze na jednu polovinu požadované náhrady zemědělského inventáře, i když na daný případ aplikoval ustanovení §21 zákona o půdě. Spolu s ní totiž uplatnila nárok na náhradu inventáře i další oprávněná osoba, její sestra, přičemž není rozhodující, že tato oprávněná osoba nepodala žalobu na vyšší náhradu, než jakou jí žalovaný poskytl. Neshledal důvodnými ani námitky žalované, že její sestra nárok neuplatnila písemně, protože nárok mohl být uplatněn i ústně, a o uplatnění nároku svědčí i to, že náhradu žalovaný poskytl. Uplatnění nároku na náhradu inventáře se týká veškeré náhrady, a oprávněná osoba - sestra žalobkyně - se náhrady nevzdala. Nárok podle §20 zákona o půdě, který náležel J. E., a po její smrti přešel na její dědice, v žádném případě nezískala žalobkyně, protože „přirůstání podílu“ podle §21 zákona o půdě, podle kterého je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některá z nich, vydá se jim věc celá, je totiž nutno vykládat pouze ve vztahu k uplatnění u povinné osoby. I když by oprávněná osoba, jíž náhrada přes podání žádosti nebyla poskytnuta, nepodala u soudu žalobu, k přirůstání podílu dalším oprávněným osobám nedojde. Žalobkyně proto dle závěru odvolacího soudu nemá vyšší nárok než k jedné polovině veškeré náhrady, a ta jí byla již poskytnuta jednak dobrovolným plněním se strany žalovaného do výše 169.968,- Kč, jednak pravomocným přisouzením částky 121.330,65 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné blanketní dovolání, jež bylo následně obsahově naplněno písemným podáním právního zástupce, jemuž v dovolacím řízení udělila plnou moc k zastupování. Podle takto doplněného dovolání, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, se uplatňuje přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve vztahu k výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve vztahu k potvrzujícímu výroku. Dovolatelka vytýká soudu nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř. a to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Toto tvrzení konkretizuje následovně:
Paní E., kterou soud považuje za oprávněnou osobu, jíž náležela polovina náhrady za inventář, osobně nepodepsala žádost o jeho náhradu, sepsanou její dcerou paní J. V. Podpis na písemné žádosti nebyl jejím podpisem, soud však odmítl v tomto směru provést důkaz znalcem - grafologem. Podle §20 zákona o půdě má nárok na náhradu původní vlastník, který inventář potřebuje k zajištění zemědělské výroby, a nežije-li, pak tento nárok mají osoby podle pořadí dle ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě. Oprávněna k podání žádosti o náhradu inventáře byla paní E., nikoli její dcera. Není tedy prokázáno, že osoba oprávněná, tj. paní E., vůbec projevila vůli dožadovat se vydání náhrady. Dovolatelka souhlasí, že žádost o náhradu nemusí mít písemnou formu, musí však být jednoznačné, že oprávněná osoba ve stanovené lhůtě o náhradu za zemědělský inventář požádala. Za nesprávný považuje dovolatelka také závěr odvolacího soudu, že i když paní E. v žádosti neuvedla, že požaduje náhradu i za pozemky, které měli její rodiče pronajaty, a za dva další koně, náleželo jí právo na polovinu této náhrady, protože se jí nevzdala. Dle dovolatelky byla náhrada za zemědělský inventář vyšší, než paní E. požadovala. Výrok, kterým odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně částky 169.968,- Kč, vyplacených dceři paní E. J. V., považuje dovolatelka po právní stránce za zásadně významný, protože je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně jeho nálezem zn. II. ÚS 357/98 z 9. 6. 1999, podle něhož právo na vydání nemovitostí a právo na náhradu za živý a mrtvý inventář nevytvářejí samostatné právní instituty, jsou vzájemně propojeny, neboť právo na náhradu inventáře nelze oddělit od osob, kterým byla nemovitost vydána. V daném případě byly nemovitosti, původně patřící manželům V., vydány pouze dovolatelce, nikoli paní E., resp. V. Dovolatelka navrhla odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, ve věci pak zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení tomuto soudu.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pokud směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba byla zamítnuta. Dovolací soud dospěl k závěru, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. i v části, kterou byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, protože právní závěry, týkající se obou těchto výroků, spolu souvisejí a odvolací soud oba výroky také stejně odůvodnil. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z hlediska důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že dovolání nelze vyhovět.
Dovolací soud předně neshledal, že by bylo odůvodněné tvrzení, že soud vycházel ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka své tvrzení v tomto směru odůvodňuje tím, že soud neprovedl důkaz znalcem z oboru grafologie o tom, že písemná žádost o náhradu inventáře, kterou uplatnila svůj nárok u žalovaného J. E., nebyla podepsána její rukou. Nejde tedy o rozpor se zjištěním soudu, ale o provedení nového důkazu, který soud nepovažoval potřebný s ohledem na svůj právní názor, že návrh bylo možno uplatnit i jinou formou než písemným podáním. Tento právní závěr sdílí i dovolací soud, a ostatně jej za správný považuje i dovolatelka. Tomu, že návrh byl uplatněn, pak nasvědčuje i další průběh jednání J. E., resp. její dcery, s žalovaným, které vyústilo v poskytnutí náhrady.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu i v tom, že vpřípadě, že nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře má více oprávněných osob, náleží každé z nich jí odpovídající podíl. Je správný i právní závěr, že pokud nárok jedné z oprávněných osob nepokryla osoba povinná k poskytnutí náhrady zcela, nepřirůstá tato část podílu jiné oprávněné osobě. Je totiž na vůli každé z oprávněných osob, zda nárok uplatní a v jakém rozsahu, případně, zda bude či nebude trvat na plnění, které jí náleží.
Dovolací soud ostatně nesdílí právní názor odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), že nárok podle §20 zákona o půdě se řídí rovněž ustanovením §21 téhož zákona.
I když systematické zařazení těchto ustanovení za sebou by napovídalo tomu, že §21 lze aplikovat na nárok upravený v §20 zákona o půdě, ve skutečnosti jde v §21 o úpravu jiného práva a to práva na vydání nemovitosti původnímu vlastníkovi. To zcela jednoznačně vyplývá z gramatického výkladu tohoto ustanovení, jež navazuje na institut vydání věci; obdobná úprava ve vztahu k vydání nemovitostí je i v §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, z něhož byla do zákona o půdě přejata.
Nároky na náhradu živého a mrtvého inventáře jsou upraveny zvláštním ustanovením §20 zákona o půdě, jež je nutno přednostně použít před jinými předpisy. Zákonodárce byl veden snahou zajistit obnovu soukromého hospodaření na zemědělské a lesní půdě, jehož obnova vyžaduje inventář nutný k jejímu obhospodařování. Vysloveně proto stanovil, že náhrada původního inventáře náleží pro účely zajištění zemědělské výroby, a to v rozsahu, v jakém osoba oprávněná z tohoto nároku zemědělskou výrobu zajišťuje. Judikatura dospěla k závěru, že za zajištění zemědělské výroby se považuje i pronájem zemědělské půdy, případně i zemědělská výroba na jiné půdě, než byla půda, jejímuž obhospodařování původní inventář sloužil. To se týká na př. případů, kdy původní inventář sloužil obhospodařování pronajaté půdy (jako je tomu ostatně i v tomto případu), nebo původní pozemky nemohly být vydány na př. pro překážky vydání věci uvedené v §11 zákona o půdě. Poskytnutí náhrady není proto vždy vázáno na vrácení zemědělské půdy, jak bylo vysloveno např. ve stanovisku Nejvyššího soudu z 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, publikovaném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
S tímto výkladem je v souladu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998 sp. zn. 26 Cdo 377/98, který se zabýval nároky oprávněných osob z toho hlediska, jak zajišťují zemědělskou výrobu. Uvedený rozsudek byl z hlediska ústavnosti přezkoumán v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. II ÚS 357/98, na nějž dovolatelka poukazuje. Dovolací soud sdílí i nadále právní závěry obsažené v uvedené judikatuře, a vychází proto i nadále ze zvláštního ustanovení §20 odst. 3 zákona o půdě, podle kterého se náhrada poskytuje ... v množství přiměřeném převzaté nemovitosti k zajištění zemědělské nebo lesní výroby, s upřesněním vyplývajícím ze shora uvedené judikatury.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně v průběhu řízení nevznesla žádné námitky v tom směru, že je jedinou oprávněnou osobou k náhradě inventáře, a svou sestru Exnerovou naopak uváděla jako další oprávněnou osobu. Uplatňovala pouze námitky v tom směru, že druhá oprávněná osoba nárok na náhradu inventáře neuplatnila. V tomto směru odvolací soud vyslovil správné právní závěry. Teprve v dovolání žalobkyně uvedla, že oprávněnou osobou je jen ona sama, protože jí byly vydány veškeré zemědělské pozemky původně patřící jejím rodičům. Jde o nové tvrzení, kterým se dovolací soud nemohl zabývat, protože v dovolání nelze podle §241a odst. 4 o. s. ř uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Protože tedy rozsudek odvolacího soudu byl za situace, kdy vycházel z toho, že nárok na náhradu inventáře vedle žalobkyně uplatnila i druhá oprávněná osoba, shledán správným, dovolání bylo podle §243b odst. 2 věta před středníkem zamítnuto.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nerozhodoval dovolací soud zvlášť o návrhu dovolatelky na odložení výkonu rozsudku odvolacího soudu.
Výrok o nákladech řízení vychází z toho, že žalovanému, který by podle výsledku dovolacího řízení měl nárok na náhradu jeho nákladů (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu