ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1952.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1952/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce S. O., státní podnik „v likvidaci“, zastoupeného advokátem, proti žalovaném M. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení kupní ceny, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 97/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2006, č. j. 15 Co 677/2005-371, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 5. 2005, č. j. 16 C 97/97-327 (vydaným poté, co byl jeho předchozí rozsudek ve věci ze dne 24. 11. 1998, č. j. 16 C 97/97-56, zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2000, č. j. 15 Co 469/99-94), ve výroku pod bodem I. uložil žalovanému uhradit žalobci částku 3.612.162,30 Kč, ve výroku pod bodem II. zamítl návrh, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 600.017,10 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že žalovaný byl vybrán jako vítěz obchodní veřejné soutěže na koupi hospodářského střediska žalobce ve S. Účastníci následně uzavřeli smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy a smlouvu o nájmu střediska S., jehož řízení se žalovaný ujal dne 1. 7. 1992. Mezi účastníky nebyla uzavřena jedna kupní smlouva ohledně celého střediska S., namísto toho byly uzavírány dílčí kupní smlouvy na jeho jednotlivé části. V posuzovaném případě šlo o kupní smlouvu ze dne 18. 9. 1993 na živý inventář ve stavu a složení podle přílohy č. 3 kupní smlouvy, která je její nedílnou součástí (dále jen „kupní smlouva“ nebo „předmětná kupní smlouva“). Ohledně této smlouvy soud prvního stupně, vycházeje ze skutečnosti, že žalovaný ve středisku S. hospodařil od 1. 7. 1992 na základě nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou do 30. 6. 1993 a dodatkem prodlouženou do 16. 7. 1993, z uznání závazku z předmětné kupní smlouvy co do důvodu provedeného žalovaným dne 18. 8. 1994 a z dohody o narovnání uzavřené mezi účastníky dne 14. 1. 1998, uzavřel, že byla uzavřena platně, není neurčitá pro neznalost stavu a počtu živého inventáře, ani neplatná pro tíseň. Dále se soud prvního stupně zabýval zápisem z jednání účastníků ze dne 17. 1. 1994, který podle obsahu posoudil jako dohodu o odstoupení od dříve uzavřených kupních smluv, tedy i od předmětné kupní smlouvy, neboť účastníci se dohodli, že v termínu do 31. 1. 1994 bude vypracována „definitivní“ kupní smlouva respektující podmínky obchodní veřejné soutěže z roku 1992. Jelikož však ve sjednaném termínu, ani později, k uzavření takovéto smlouvy nedošlo, dovodil soud prvního stupně, že převzetím živého inventáře došlo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení z právního důvodu, který odpadl, ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Výši bezdůvodného obohacení určil na základě znaleckého posudku Ing. V. Š. a po odpočtu částky 217.091,70 Kč, jež byla žalovaným prokazatelně uhrazena, zavázal žalovaného k úhradě částky 3.612.162,30 Kč. Uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty soud prvního stupně zamítl s tím, že pokud došlo k odstoupení od předmětné kupní smlouvy, vztahují se účinky odstoupení i na tu část kupní smlouvy, v níž byla sjednána smluvní pokuta. Námitku promlčení vznesenou žalovaným shledal soud prvního stupně nedůvodnou, neboť žaloba byla podána ve dvouleté promlčecí lhůtě ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. Námitkami týkajícími se platnosti obchodní veřejné soutěže a platnosti kupní smlouvy v souvislosti se způsobem provedení likvidace střediska S. se soud prvního stupně nezabýval, neboť takové dokazování by s ohledem na prokázané odstoupení od kupní smlouvy bylo nadbytečné.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 10. 2006, č. j. 15 Co 677/2005-371, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku potvrdil, změnil jej ohledně části výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k České republice, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud zčásti vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jež shledal správnými, některé důkazy zopakoval a dokazování doplnil o důkazy listinami, které byly provedeny v rámci nalézacího řízení, soud prvního stupně k nim však pro nadbytečnost nepřihlížel. V této souvislosti odvolací soud konstatoval, že nemohl „v odvolacím řízení přihlédnout k těm důkazním návrhům žalovaného, jež byly uplatněny v rozporu se zásadami neúplné apelace“. Na základě doplněného dokazování pak odvolací soud dospěl k závěru, že likvidátor žalobce byl oprávněn provést likvidaci střediska S. formou obchodní veřejné soutěže ve smyslu ustanovení §281 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době vyhlášení obchodní veřejné soutěže (dále jen „obchodní zákoník“). S ohledem na obsah smlouvy o smlouvě budoucí, kterou žalobce dne 30. 6. 1992 uzavřel se žalovaným jako vítězem obchodní veřejné soutěže, dovodil odvolací soud, že v důsledku nedodržení kogentních ustanovení obchodního zákoníku upravujících obchodní veřejnou soutěž smlouva v obchodní veřejné soutěži nevznikla, neboť obsah budoucí smlouvy se co do rozsahu převáděného majetku a jeho ceny lišil od návrhu, s nímž se žalovaný do obchodní veřejné soutěže přihlásil a žalobce jako vyhlašovatel obchodní veřejné soutěže navíc žalovanému oznámil přijetí jeho návrhu až po uplynutí lhůty stanovené v podmínkách této obchodní veřejné soutěže. S odkazem na ustanovení §47b odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném od 28. 2. 1992, z něhož vyplývá, že likvidátor byl oprávněn při likvidaci podniku prodávat věci pouze ve veřejné dražbě nebo schváleným způsobem, v posuzovaném případě tedy v obchodní veřejné soutěži, odvolací soud uzavřel, že „veškeré jiné právní úkony, zejména kupní smlouvy, jimiž likvidátor disponoval jednotlivými částmi státního podniku, je třeba považovat za absolutně neplatné pro rozpor se zákonem“.
Žalovaný tedy nenabyl vlastnictví k živému inventáři v obchodní veřejné soutěži, neboť zde smlouva nevznikla a nemohl jej nabýt ani na základě předmětné kupní smlouvy, která je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Odvolací soud se proto ztotožnil s právním posouzením žalobcova nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, i když k tomuto závěru dospěl na základě odlišného právního názoru. Co se týče námitky promlčení vznesené žalovaným, dospěl odvolací soud rovněž k závěru o její nedůvodnosti, ačkoli počátek a běh promlčecí doby posuzoval podle ustanovení §387 a násl. obchodního zákoníku, neboť v dané věci jde o právní vztahy mezi podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zásadní právní význam dovolatel shledává v otázce, zda nároky na vrácení či vypořádání majetku, který byl předmětem nájmu a následně ohledně něj byla uzavřena neplatná kupní smlouva, aniž by tento majetek byl s odvoláním na jeho dřívější užívání na základě nájemní smlouvy fakticky předán, jsou nároky z titulu neplatné kupní smlouvy nebo nároky ze smlouvy nájemní. Podle dovolatele je napadený rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění jednoznačně nevyplývá, jestli bezdůvodné obohacení vzniklo z důvodu nevrácení předmětu nájmu nebo z titulu neplatné kupní smlouvy, ačkoli ze skutkového závěru soudů obou stupňů se dle dovolatele podává, že k bezdůvodnému obohacení mohlo dojít toliko v souvislosti se smlouvou o nájmu. Pokud tedy odvolací soud dovodil, že bezdůvodné obohacení na straně žalovaného vzniklo v důsledku toho, že žalovaný převzal od žalobce živý inventář na základě kupní smlouvy, která byla později označena za neplatnou, je jeho závěr v rozporu s provedeným dokazováním. Dovolatel brojí rovněž proti procesnímu postupu soudů obou stupňů, které žalobci „umožnily“, aby v průběhu řízení měnil důvody existence své pohledávky, když nejprve uplatňoval nárok na zaplacení kupní ceny a až po poučení o možnosti posouzení kupní smlouvy jako neplatné, změnil svůj požadavek na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné kupní smlouvy. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobce nejsou v dané věci dány předpoklady pro přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, že uplatněný nárok je bezdůvodným obohacením z titulu absolutně neplatné kupní smlouvy, považuje žalobce za správný a poukazuje na důkazy, jimiž bylo prokázáno, že žalovaný (dovolatel) měl a má v držení živý inventář v počtu odpovídajícím příloze č. 3 dohody o vypořádání nájemní smlouvy ze dne 17. 8. 1993. Dále žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že v souladu s ustálenou judikaturou není soud vázán právním hodnocením skutku obsaženém v žalobním návrhu. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, popř. zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). K doplnění dovolání doručenému soudu prvního stupně dne 31. 1. 2007 dovolací soud přihlédnout nemohl, neboť bylo podáno po lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř.
Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je upravena ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné, neboť zde není splněna podmínka jiného (odlišného) rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem soudu odvolacího vysloveném v jeho zrušujícím rozhodnutí.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Předpoklad přípustnosti dovolání založený na řešení otázky zásadního právního významu nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce – žalovaný) nezměněno (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2001).
Spatřuje-li tedy dovolatel zásadní právní význam v otázce, zda nároky na vrácení či vypořádání majetku, který byl předmětem nájmu a následně ohledně něj byla uzavřena neplatná kupní smlouva, aniž by tento majetek byl s odvoláním na jeho dřívější užívání na základě nájemní smlouvy fakticky předán, jsou nároky z titulu neplatné kupní smlouvy nebo nároky ze smlouvy nájemní, nelze tím přípustnost dovolání založit, neboť samotná otázka přesného právního důvodu uplatněného nároku nemá vliv na závěr o důvodnosti žaloby, a tedy ani na správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Námitkou, že závěr o tom, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení tím, že od žalobce na základě uzavřené kupní smlouvy převzal živý inventář, je v rozporu s provedeným dokazováním, dovolatel ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému posouzení věci po stránce právní, nýbrž (nepřípustně) napadá skutková zjištění odvolacího soudu. Skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemohou být v dovolání uplatněné námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají, i kdyby jimi bylo řízení skutečně postiženo, a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud se proto nemohl zabývat námitkou nesprávného procesního postupu v řízení před soudy obou stupňů a námitkou nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud nad rámec uvedeného odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (strana 12, odstavec 4), z něhož jednoznačně vyplývá, že odvolací soud svůj závěr o bezdůvodném obohacení žalovaného opřel o skutková zjištění týkající se předmětné kupní smlouvy, jíž shledal neplatnou pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 obč. zák.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a částky 1.957,- Kč odpovídající 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. září 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu