ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1968.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1968/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce C. o. V. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) L. Č. r., 2) České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 55/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. října 2006, č. j. 22 Co 2229/2006 – 116, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž prvoinstanční soud zamítl žalobu, prostřednictvím které se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí blíže identifikovaných ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí soudu prvního stupně považoval odvolací soud za správné s tím, že nebyla splněna jedna z podmínek potřebných pro podání žaloby dle §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.) ve spojení s §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), a to existence naléhavého právního zájmu na straně žalobce. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je obecně dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kdyby se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Určovací žaloba má preventivní povahu, a proto není opodstatněná v případech, kdy došlo k porušení právního vztahu nebo práva a kde tedy lze žalovat na splnění povinnosti. Není možné shledat naléhavý právní zájem na straně žalobce ani proto, že se domáhá určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, když současný zápis v katastru nemovitostí je v rozporu se stavem právním, protože odvolací soud se plně ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že na danou věc beze zbytku dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ČR, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005. Ačkoliv nebyl vydán restituční předpis předpokládaný v ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), nelze se ve smyslu shora citovaného sjednocujícího stanoviska Ústavního soudu ČR domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných právních předpisů, a to ani za situace, že by k zániku takového práva mělo dojít před 25. 2. 1948. Uplatněný nárok je taktéž nárokem restitučním, byť zákon o restituci původního majetku církví nebyl dosud vydán. Proto nepřichází v úvahu tzv. vlastnická žaloba, když v tomto ohledu lze zároveň odkázat i na závěry v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Proti všem výrokům tohoto rozhodnutí podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soudy obou stupňů pochybily, když dospěly k závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu dovolatele ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., přičemž ve svých rozhodnutích dochází k nesprávnému právnímu závěru o tom, že na danou věc je možné aplikovat právní názory uvedené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR publikovaném pod č. 477/2005 Sb. Nesprávný je také právní názor obou soudů, že předmětný nárok je nárokem restitučním, přičemž – jak soudy obou stupňů potvrdily – restituční předpis, který by se na předmětnou věc vztahoval, dosud nebyl vydán. Žádný ze soudů nepřihlédl k námitce dovolatele, že ochrana jeho vlastnického práva byla v období protiprávního komunistického režimu znemožněna. Je nemyslitelné, že by úmyslem zákonodárce a výkladovou praxí soudů současného demokratického právního státu mělo být chránit důsledky jednání protiprávního režimu. Aplikace právních závěrů sjednocujícího stanoviska Ústavního soudu ČR na předmětnou věc je nesprávná a ve svém důsledku znamená odepření spravedlivého rozhodnutí, tedy odepření spravedlnosti. V demokratickém právním státě není možné, aby vlastníkovi byla odňata možnost domáhat se ochrany vlastnického práva, které je zpochybněno stavem zápisu v katastru nemovitostí a pouze určovací žaloba může být účinným prostředkem ochrany jeho práva. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný 1) s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správná. Není dán na straně žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Ve své podstatě se jedná o restituční nárok, ačkoliv zvláštní právní předpis o navracení původního majetku církví nebyl doposud vydán. Dále žalovaný 1) poukazuje na své vyjádření a důkazy předložené soudům obou stupňů. Předmětné nemovitosti byly Ř. c. v. V. B. zkonfiskovány účinností D. P. r. č. 12/1945 Sb. a tyto nemovitosti stát - resp. žalovaný 1) – v dobré víře drží od konce čtyřicátých let minulého století. Zákon o půdě předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Na tento majetek je proto třeba vztáhnout režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud podané dovolání svým rozhodnutím zamítl.
K dovolání se vyjádřila i žalovaná 2) s tím, že jen odkázala na své písemné vyjádření k žalobě a dále pak na ústně přednesená vyjádření do protokolu před soudy prvního i druhé stupně.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dospěl však k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Námitky uplatněné dovolatelem však právě uvedené podmínky nesplňují, protože závěry odvolacího soudu soud dovolací pokládá za souladné s hmotným právem i s ustálenou judikaturou a navíc nastíněné právní otázky byly již mnohokrát dovolacím soudem rozhodovány.
Předně je třeba upozornit, že v souzeném sporu se dle názoru dovolacího soudu nejedná o restituční spor ve speciálním slova smyslu. I když na předmětný majetek zřejmě dopadá ustanovení §29 zákona o půdě, nelze pohlížet na nárok žalobce automaticky jako na nárok restituční. V tomto ohledu je třeba přisvědčit dovolateli, neboť k předmětným nemovitostem nemohl dle dosud platných právních předpisů uplatňovat restituční nárok z toho prostého důvodu, že se na něj žádný z nich nevztahoval. To platí jak pro zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, v jehož výčtových přílohách (1 – 3) nejsou předmětné nemovitosti uvedeny, tak i pro zákon o půdě, neboť ten umožňoval uplatnění nároku toliko fyzickým osobám (viz. ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona), a stejně tak i pro další tzv. restituční zákony. Ustanovení §29 zákona o půdě toliko předpokládá vydání zvláštního právního předpisu, jenž by případně upravoval navrácení původního majetku církví, řeholních řádů a kongregací původním vlastníkům; nejedná se tedy o založení restitučního nároku. Není proto možné aplikovat na daný spor ustálený výklad týkající se speciality restitučních předpisů k předpisům obecným a z tohoto dovozovat absenci naléhavého právního zájmu na straně žalobce.
Dále je však třeba se ztotožnit s jinak správným názorem odvolacího soudu, že na straně dovolatele není dán naléhavý právní zájem z toho důvodu, že to nedovoluje ryze preventivní charakter žalobního instrumentu, prostřednictví něhož se dovolatel domáhá určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí [ve smyslu ustanovení §126 o. z. ve spojení s §80 písm. c) o. s. ř.]. V tomto ohledu odvolací soud zcela správně použil k podpoře svého rozhodnutí stanovisko pléna Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005, se kterým se Nejvyšší soud ve své judikatuře ztotožnil (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3318/2006). Dovolací soud tak plně odkazuje na odůvodnění citovaného stanoviska Ústavního soudu, které se týká preventivního charakteru tzv. určovací žaloby - žaloba na určení práva (§126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c/ o. s. ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 – 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád – komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) – jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický – nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř. zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout, nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že „o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě“ (nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné. Ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci.
V souvislosti s dalšími námitkami dovolatele považuje dovolací soud za důležité vyzvednout i jiné závěry plynoucí z již několikráte citovaného sjednocujícího stanoviska Ústavního soudu. Zejména to, že „zákonodárce při konstituování tzv. restitučních právních předpisů vycházel z faktického stavu v roce v 1990 nebo o málo později, vědom si nejen v té době ještě se z paměti nevytrácejících důvodů, které jej k takovému zásahu do vlastnických práv vedly, ale rovněž nutnosti limitovat změnu ve vlastnických vztazích tak, aby zůstala přiměřená účelu, který jí byl sledován a který je nejlépe vyjádřen v ustanovení §1 zákona o půdě a v preambuli zákona č. 87/1991 Sb., tedy k cílené a přesně vymezené změně v rozdělení majetku, které v té době panovalo. Takto jasně vyjádřená vůle má o to závažnější obsah, neboť k tomuto kroku nebyl stát povinován. Byť k majetkovým křivdám, které mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, které v mezidobí tento majetek nabyly, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Uvedený postoj potvrdil svými rozhodnutími i Evropský soud pro lidská práva (např. rozhodnutí ze dne 7. března 2003 J. proti S., rozhodnutí ze dne 22. června 2004 B. proti P.), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva, \"nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze majetek vrátit osobám, které ho byly zbaveny\" (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. proti S., shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci K. proti S.). Právo na obnovení vlastnického práva jím tedy nadále garantováno není“. Pokud tedy zákonodárce v České republice dosud nepřijal právní předpis, který by upravoval podmínky pro vydání majetku, pod který by spadaly i předmětné nemovitosti, pak lze jen konstatovat, že tím není porušena žádná právní norma, a to ani ústavní ani mezinárodní. Závisí toliko na vůli zákonodárce, zda takovou úpravu v budoucnu přijme a v jaké podobě, a to i přesto, že sám v ustanovení §29 zákona o půdě tuto právní úpravu ve vztahu k církvím, náboženským řádům a kongregacím předpokládá. Orgány soudní moci pak nemohou tuto jeho vůli nahrazovat rozhodnutími v konkrétních případech, protože by tak jednaly v rozporu s principem dělby moci, který je právě v demokratickém a právním státě důsledně prováděn a proveden.
I když nárok dovolatele není a nemůže být nárokem restitučním ve speciálním slova smyslu, nebylo dovolateli možno soudně - pro absenci jeho oprávněného očekávání, které by mohlo být důvodně spojováno s představou, že soud k jeho žalobě preventivně ochrání jeho ohrožené právo - přiznat naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení vlastnictví k nemovitostem, jichž se nepochybně – a v tuto chvíli lhostejno, zda zneužitím legislativních nástrojů, za pomoci správních aktů nebo právně nepodloženou faktickou okupací – zmocnil ve čtyřicátých či padesátých letech dvacátého století stát. Takové události a z ní vyplývajícímu stavu nebylo možno čelit v době zahájení řízení a ani v době rozhodování odvolacího soudu cestou určovací žaloby u soudu ani v právním státě. Určovací žaloba jako preventivní procesně právní institut je pro svůj tradiční účel příliš křehkým prostředkem na ochranu takového vlastnického práva, jež bylo již před desítkami let fakticky (případně i právně) odňato původním vlastníkům státní, zde žalovanou mocí. Stát aspirující na základ na vládě práva musí napravovat své protiústavní a protiprávní akty vlastní mocensky neblahé minulosti legislativním prostředkem procesu nápravy – restitucemi. Vychází-li mimo prostor takové potřeby ze zásady právní kontinuity (viz §2 zák. č. 480/1991 Sb., o době nesvobody), nelze se u jeho soudů domáhat individuálního zvratu skutečnosti nástrojem, jenž má mít podle svého tradičního pojetí jen deklaratorní, a nikoliv konstitutivní, tedy nové poměry zakládající, povahu (viz. i již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3318/20056).
Výše uvedené právní závěry tak vedou dovolací soud k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za souladné s ustálenou judikaturou soudů. Protože tedy nebylo možno založit přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., a protože další možnosti založení přípustnosti byly vyloučeny již výše, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným (zastoupeným svými zaměstnanci) zřejmě v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu