ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1973.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1973/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobců A) J. B., a B) J. B., proti žalované M. č. P. 14, zastoupené advokátem, o zaplacení 106.343,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 7/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.3.2004, č. j. 55 Co 40/2004-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 29.11.2002 a doplněnou dne 23.12.2002 u Obvodního soudu pro Prahu 9, domáhali se žalobci uložení povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 106.343,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3.10.2003, č.j. 38 C 7/2003-49, v odstavci I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 74.171,- Kč s úrokem ve výši 3,5 % od 23.12.2002 do zaplacení. V odstavci II. výroku zamítl žalobu do částky 32.172,- Kč s příslušenstvím. Současně v odstavci III., pokud bylo žalováno na přiznaný úrok ve výši 3,5 %, žalobu zamítl.
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobci jsou nájemci nebytových prostor v domě č.p. 668 v P. 9, Kardašovské ulici, a to na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor č. 2808/ODS/97 a č. 2809/ODS/97, obou ze dne 22.4.1997 ve znění dodatku č. 1 ze dne 9.1.1999 a doplňku ze dne 4.1.1999. Vzal za prokázáno, že v důsledku finančních potíží souvisejících s rekonstrukcí předmětných prostor žalobci požádali žalovanou o pozastavení plateb nájemného s termínem zaplacení do konce roku 1999. Dále zjistil, že vzhledem k neplacení nájemného v období květen – září 1999 žalovaná dne 22.9.1999 vypověděla nájemní smlouvu a první žalobce byl vyzván dne 3.1.2000 k jejich předání. Dále vzal za prokázáno, že dne 15.12.1999 žalovaná vyčíslila prvnímu žalobci výši smluvní pokuty za pozdní úhradu nájemného částkou 106.343,- Kč. Žalobci vedli se žalovanou korespondenci ve věci prominutí smluvní pokuty či možnosti zaplacení pokuty ve splátkách na dobu tří let. Tato jednání skončila tím, že žalovaná povolila žalobcům zaplatit smluvní pokutu do tří měsíců a posléze opět vypověděla nájem nebytových prostor pro opakované prodlení s platbou sjednaného nájemného v průběhu roku 1999. Žalobci požádali o zrušení výpovědi z nájmu nebytových prostor, s čímž místní rada M. č. P. 14 nejprve nesouhlasila, dne 3.11.2000 vyzvala žalobce k vyklizení nebytových prostor a dne 20.6.2000 podala žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 106.343,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 9 dne 6.11.2000 ve věci vydal platební rozkaz, kterým žalobě vyhověl.
Žalobci byli dne 9.11.2000 opětovně vyzváni k vyklizení nebytových prostor a rada M. č. P. 14 poté svým usnesením ze dne 28.11.2000 souhlasila s odstoupením od výpovědi z nájmu nebytových prostor dané žalobcům za předpokladu uzavření dodatku k nájemní smlouvě z důvodu snížení nájmu a podepsání splátkového kalendáře na úhradu poplatku z prodlení. Dne 30.11.2000 oba žalobci uznali dluh vůči žalované ve výši 106.343,- Kč jako pohledávku, která vznikla prodlením s uhrazením plateb spojených s užíváním nebytového prostoru v objektu č.p. 68 v P. 9, Kardašovské ulici a zavázali se zaplatit dlužnou částku v měsíčních splátkách ve výši 5.908,- Kč počínaje lednem 2001 a téhož dne pak účastníci sjednali nové roční sazby za nájemné nebytových prostor. Řízení o zaplacení smluvní pokuty ve výši 106.343,- Kč s příslušenstvím vedené pod sp. zn. 19 C 173/2000 u Obvodního soudu pro Prahu 9, bylo zastaveno usnesením uvedeného soudu ze dne 25. dubna 2002, č.j. 19 C 173/2000-31, neboť M. č. P. 14 vzala podanou žalobu zpět.
Dne 25.7.1999 žalobci zaplatili polovinu smluvní pokuty ve výši 53.172,- Kč a požádali žalovanou o prominutí zbývající částky, jejich žádosti však vyhověno nebylo a dne 12.6.2002 pak žalobci doplatili celou smluvní pokutu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla žalovanou vypočtena nesprávně, neboť ji vypočetla z ročního nájmu, do něhož byly zahrnuty i poplatky za služby, což odporuje článku V. bodu 9 doplňku nájemních smluv ze dne 4.1.1999, přičemž podle tohoto ujednání je nesplnění povinnosti platit řádně a včas sankcionováno smluvní pokutou ve výši 0,1 % z ročního předpisu nájmu za každý započatý kalendářní den prodlení. Konstatoval, že je nutno vyčíslit smluvní pokutu tak, že vychází z částky ročního nájemného bez záloh na služby, které jsou spojeny s nájmem, tedy z částky 204.918,- Kč ročně, denní výše pokuty by tedy měla činit 2.049,18 Kč (správně 204,918,- Kč) a tato výše by měla být vynásobena dny prodlení, tedy celkem 157 dny, což představuje částku 32.172,- Kč. Zaujal názor, že tuto částku měli žalobci žalované zaplatit na smluvní pokutě a do této částky tedy byla žaloba zamítnuta.
Ve zbývající částce 74.171,- Kč bylo žalobě vyhověno s tím, že žalobcům byl přiznán úrok ve výši 3,5 % ode dne podání žaloby.
Věc posoudil podle §517 odst. 2 o.z. s tím, že pokud se žalobci domáhali vyššího úroku z prodlení nad 3,5 % byla žaloba rovněž zamítnuta s odkazem na výši diskontní sazby ČNB.
K odvolání žalobců i žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.3.2004, č.j. 55 Co 40/2004-69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům 74.171,- Kč s 3,5 % od 23.12.2002 do zaplacení.
Konstatoval, že soudu prvního stupně je nutno vytknout absenci posouzení zjištění skutkového stavu po stránce právní. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že smluvní pokuta představuje celkem částku 32.172,- Kč. Dospěl k závěru, že jestliže žalobci zaplatili na smluvní pokutě částku vyšší o 74.171,- Kč, došlo tak u žalované k bezdůvodnému obohacení bez právního důvodu, případně z neplatného právního důvodu ve smyslu §451 odst. 1,2 o.z. Podle odvolacího soudu pokud dne 30.11.2000 žalobci uznali, že mají vůči žalované dluh ve výši 106.343,- Kč, nelze toto jejich uznání dluhu považovat v částce 74.171,- Kč za platné, neboť uznání dluhu bylo ze strany žalované podmíněné odvoláním výpovědi z nájmu nebytových prostor, takže nešlo ze strany žalobců o projev jejich svobodné vůle, když z předchozí korespondence mezi účastníky bylo zřejmé, že s výší dluhu žalobci nesouhlasí a snížení nájemného v souvislosti s uznáním dluhu žalobci nelze dávat do souvislosti s tímto řízením.
Odvolací soud dospěl k závěru, že podání žaloby není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ani s dobrými mravy, když za nemravný lze označit způsob vymáhání nesprávně vypočtené smluvní pokuty žalovanou, čímž není míněna podaná žaloba na zaplacení 106.343,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že výše smluvní pokuty nevyplývá z úvahy soudu, ale ze smluvního ujednání účastníků nájemní smlouvy, proto v řízení před soudem prvního stupně bylo nutno aplikovat §142 odst. 2 o.s.ř.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala zřejmě z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vytýkala odvolacímu soudu pochybení, pokud uznání dluhu ve výši 106.343,- Kč neuznal za platné z důvodu, že je nelze ze strany žalobců považovat za projev jejich svobodné vůle, když tento úkon byl podmíněn odvoláním výpovědi z nájmu nebytových prostor. Nesouhlasila se závěry soudů obou stupňů, pokud za podstatu sporu považovaly způsob výpočtu smluvní pokuty a nikoli otázku, zda došlo na straně žalované skutečně k bezdůvodnému obohacení přijetím plnění z dohody o uznání dluhu za stavu, kdy sporná otázka výše smluvní pokuty byla řešena ve sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 7/2001. Tvrdila, že podání žaloby na vrácení 106.343,- Kč v době, kdy již byl nárok na nové uplatnění smluvní pokuty promlčen, je v rozporu s dobrými mravy. Podle dovolatelky žalující uzavřením smíru, jehož nedělitelnou součástí je uznání dluhu ve výši 106.343,- Kč, konvalidovali nesprávný výpočet smluvní pokuty. Dále namítala, že žalobci nebyli v prodlení pouhých 157 dní a v té souvislosti poukazovala na ustanovení §697 o.z. a §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Dále konstatovala, že žalobci podle ustanovení §2 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku jsou podnikateli. Poukazovala na skutečnost, že žalobci byli v prodlení s každou měsíční splátkou, a to od 6.6.1999 do 9.11.1999 (157 dnů), od 6.7.1999 do 9.11.1999 (127 dnů), od 6.8.1999 do 9.11.1999 (96 dnů), od 6.9.1999 do 9.11.1999 (65 dnů), od 6.10.1999 do 9.11.1999 (35 dnů) a od 6.11.1999 do 9.11.1999 (4 dny), přičemž sjednání smluvní pokuty podílem z ročního nájemného za každý den prodlení nemá pro existenci jednotlivých prodlení právní význam. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Dospěl však k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. O takový případ v projednávané věci nejde.
Jak je patrno z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tento posuzoval nárok žalobců opírající se podle vymezeného předmětu řízení o nárok na vrácení částky bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 o.z. Podle tohoto ustanovení kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. V projednávané věci přitom zřejmě přicházela do úvahy alternativa bezdůvodného obohacení uvedená v §451 odst. 2 o.z., jmenovitě případ plnění z neplatného právního úkonu. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dále vyplývá vcelku srozumitelný závěr, podle něhož tento soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně o tom, že právním důvodem plnění žalobců na účet žalované bylo uznání dluhu žalobci vůči M. č. P. 14 ve výši 106.343,- Kč, jak k tomu došlo dne 30. 11. 2000. Stejně tak odvolací soud vycházel z nesporného zjištění, že tuto smluvní pokutu v uvedené výši žalované uhradili. Soudy obou stupňů přitom přisvědčily tvrzením žalobců v tom, že propočet částky 106.343,- Kč byl nesprávný, neboť tato byla vypočtena z ročního nájmu, do něhož byly zahrnuty i poplatky za služby, což odporovalo článku V. bodu 9. doplňku nájemních smluv ze dne 4.11.1999.
S přihlédnutím ke shora uvedené rekapitulaci vzniku a úhrady částky smluvní pokuty 106.343,- Kč je tak zřejmé, že v řízení byla prokázána tvrzení žaloby o tom, že žalobci M. č. P. 14 uvedenou částku uhradili, a to z titulu uznání dluhu týkajícího se smluvní pokuty. V rozporu s pravdou proto dovolatelka tvrdí, že otázka výše smluvní pokuty byla již vyřešena v řízení vedeném ve věci 19 C 173/2000 obvodního soudu pro Prahu 9. V uvedeném spise však řízení nebylo skončeno meritorně, nýbrž zastavením řízení v důsledku zpětvzetí žaloby M. č. P. 14.
Pak ovšem nenastupují účinky vázanosti právní mocí rozsudku ve smyslu §159 o.s.ř. Z pouhé okolnosti, že účastníci uzavřeli v průběhu zmíněného sporu ujednání zahrnující jednak uznání dluhu se strany J. a J. B. spolu se závazkem M. č. P. 14 vzít poté žalobu ve věci 19 C 173/2000, nelze dovodit stav vázanosti právním posouzením, které strany do uvedené písemnosti zahrnuly. I na uznání dluhu se totiž vztahují ustanovení obecné části občanského zákoníku, včetně ustanovení §39 o.z. Tam uvedená neplatnost je neplatností absolutní, může však stíhat rovněž i jen část právního úkonu (srov. k tomu §41 o.z.). Tuto částečnou neplatnost shledal odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) ve způsobu výpočtu základu smluvní pokuty, jak bylo shora uvedeno.
K tomu považuje dovolací soud za nutné připomenout, že uvedený závěr odvolacího soudu sám o sobě odůvodňoval vyhovění žalobě (částečné) potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu. Za nepodstatné proto v této souvislosti dovolací soud považuje hodnocení odvolacího soudu o existenci vynuceného jednání na straně žalobců, které dovolací soud pokládá za nepřiléhavé. Bez ohledu na tuto skutečnost tak rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním posouzení věci podle příslušných ustanovení zákona (§451, odst. 1, odst. 2 o.z.), které si odvolací soud náležitým způsobem vyložil. To se týká i propočtu dní prodlení vzhledem k textu listinných důkazů, z nichž odvolací soud vycházel a jehož způsob srozumitelně a přesvědčivě zdůvodnil.
Otázky, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, však odpovídají běžné ustálené výkladové praxi k citovaným zákonným ustanovením. Z obsahu dovolání nelze dovodit závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na otázce, která představuje otázku zásadního právního významu. Tvrzený dovolací důvod (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.) tak není v této věci dán.
Dovolací soud proto přistoupil k odmítnutí dovolání ve smyslu ustanovení 243b odst. 5 o.s.ř. za použití §281 písm. c) o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, žalobcům však zřejmě v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu