ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2024.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2024/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně I. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převod pozemků, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.zn. 18 C 236/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006, čj. 28 Co 59/2006-55, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi zamítl rozsudkem ze dne 19. 10. 2005, čj. 18 C 236/2005-35, návrh žalobkyně, aby soud uložil žalovanému povinnost uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků č. 256/1 a 257/2 v B., s odůvodněním, že nárok na náhradní pozemek podle §11 odst. 2 a §16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), nelze vymáhat soudně.
K odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Praze svým shora uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil názor, že nárok na převod náhradního pozemku je soudně vymahatelný, žalobě však nelze vyhovět proto, že nárok, který žalobkyně získala postoupením od původní oprávněné osoby, zanikl podle §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě ke dni 31. 12. 2005. Odkázal na nález Ústavního soudu vyhlášený dne 20.12.2005, zn. Pl. ÚS 6/05, v němž Ústavní soud vyložil, proč zrušil tato ustanovení pouze ve vztahu k původně oprávněným osobám, nikoli ve vztahu k postupníkům. Rozsudek soudu prvního stupně proto shledal věcně správným, protože nárok žalobkyně ke dni 31. 12. 2005 zanikl.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné a formálně správné dovolání, v němž se domáhala přezkumu rozsudku odvolacího soudu z důvodu uvedeného v §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., tj. proto, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Ten spatřuje v tom, že soud řešil otázku, která dosud nebyla v rozhodnutí dovolacího soudu řešena, resp. která je dovolacím soudem řešena rozdílně. Právní otázku spatřuje v tom, zda oprávněná osoba má nárok na převod konkrétního pozemku, a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu zastává názor, že tento nárok má. Uplatňuje zřejmě dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm.b) o.s.ř., protože se v dovolání zabývá rozporem právních vztahů podle §11 odst. 2 zákona o půdě v souvislosti se zákony č. 284/1991 Sb. a č. 95/1999 Sb., a dovozuje, že procedura při převodech náhradních pozemků nebyla v zákoně upravena, ani podmíněna veřejnou nabídkou. Uvádí tak argumenty směřující proti právnímu názoru soudu prvního stupně. Problematikou tzv. restituční tečky se dovolatelka zabývá v tom směru, že zákonodárce jí popřel jeden ze základních principů zákona o půdě, tj. snahu o maximální restituce v naturální podobě. Žaloba pak byla podávána za situace, kdy u uplatněných nároků hrozilo, že 31. 12. 2006 (správně zřejmě 2005) nebudou způsobilé pro vydání náhradního pozemku. Žalobkyně chtěla zabránit tomu, aby marně uplynula lhůta pro naturální restituci. Uplatněním nároku byla splněna hmotněprávní podmínka pro převod i za situace, kdy dle Ústavního soudu osoba s postoupeným nárokem ztratila právo na naturální restituci. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud při zvažování přípustnosti dovolání dospěl k závěru, že není splněna podmínka pro jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., protože rozsudek odvolacího soudu neshledal po právní stránce zásadně významným. Dovolatelka brojí v prvé řadě proti právním závěrům soudu prvního stupně, které však odvolací soud nesdílel a potvrdil jeho rozsudek z jiného důvodu, totiž že nárok žalobkyně na převod náhradního pozemku zanikl dnem 31. 12. 2005 podle §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, když nárok na převod náhradního pozemku jí nevznikl jako původní oprávněné osobě, ale získala jej postoupením. V tomto směru dovolatelka vyslovuje názor, že zákonodárce popřel jeden z hlavních smyslů zákona o půdě; rovněž je přesvědčena, že včasným podáním žaloby vznikla situace, kdy její nárok nezanikl.
Uvedenými otázkami se však dovolací soud již vícekrát zabýval. Věcně rozhodoval ve věci sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, a rozsudkem ze dne 8.11.2006 potvrdil rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, přičemž své rozhodnutí odůvodnil takto: “Právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31. 12. 2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu, jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u Pozemkového fondu, nebo i u soudu. Šlo nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. - Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.“
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu pak na zániku práv postupníků na převod náhradních pozemků dnem 31. 12. 2005 došlo ze zákona, takže nárok, byť řádně uplatněný u soudu, nelze po tomto dni uspokojit.
Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s uvedenou judikaturou, která nedoznala změny, a dovolací soud proto dovolání zamítl podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který měl v dovolacím řízení úspěch (§142 odst. 1 o.s.ř., a 243b odst. 5, §224 odst. 1 o.s.ř.), prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu