ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2030.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2030/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně Z. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) I., i. a r. k. P. a 2) P. f. Č. r., o určení vlastnického práva k pozemku podle páté části o. s. ř., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 198/2004, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2005, č. j. 24 Co 150/2005-62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení podle páté částí občanského soudního řádu (o. s. ř.) Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29. 11. 2004, č. j. 28 C 198/2004-36, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva, jakož i vlastnického práva M. B., k pozemku č. 1285 v katastrálním území J., když jejímu návrhu na vydání tohoto pozemku podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), pozemkový úřad nevyhověl. Soud prvního stupně shledal rozhodnutí pozemkového úřadu, konkrétně Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu P. ze dne 18. 5. 2004, správným. Zjistil, že pozemek byl vyvlastněn za účelem výstavby sídliště N. B. původním vlastníkům – právním předchůdcům žalobkyně, a to s poskytnutím náhrady, že účel vyvlastnění byl naplněn, protože sídliště bylo postaveno před účinností zákona o půdě, a nešlo proto o přechod do vlastnictví státu bez právního důvodu. Vedle toho vyslovil názor, že pozemek tvoří součást jedné stavby, kterou je stavba sídliště, a není proto rozhodující, zda je či není reálně zastavěn.
Na základě odvolání žalobkyně rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal jeho skutková zjištění, opírající se o provedené důkazy a jejich zhodnocení. Ztotožnil se tak se zjištěním soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že náhrada za vyvlastnění pozemku nebyla tehdejšímu vlastníkovi poskytnuta. Rovněž tak neshledal, že by nedošlo platně k vyvlastnění pozemku jen proto, že na rozhodnutí, jež bylo k dispozici (řada archivovaných dokladů byla totiž zničena v důsledku povodně v roce 2002), nebyla vyznačena doložka právní moci. Tyto skutečnosti zvažoval i z hlediska tehdejšího jednání vlastníka – matky žalobkyně – o výši náhrady, která jí příslušela. Uzavřel proto, že nebyl naplněn restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, který je dán pouze v případě, že náhrada za vyvlastnění nebyla vyplacena. Jestliže tedy došlo k vyvlastnění pozemku, nešlo o jeho přechod na stát bez právního důvodu podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Okolnost, že sídliště, v jehož prospěch byl pozemek vystavěn, bylo vybudováno ještě před účinností zákona o půdě považoval za zjevně prokázanou, bez zjišťování, kdy byla stavba zahájena, a neshledal proto ani restituční důvod pro vydání pozemku podle §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. V této souvislosti souhlasil i s právním názorem, že stavbu sídliště je nutno chápat jako jeden celek a není proto rozhodující, zda na konkrétním pozemku je postavena obytná budova, nebo jde o jinou součást sídliště jako komunikaci, veřejnou zeleň, parkoviště apod.
Rozsudek odvolacího soudu napadla jako celek žalobkyně dovoláním, jež bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě, obsahuje formální náležitosti dané občanským soudním řádem, a je zdůvodněno možným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b), totiž nesprávným právním posouzením věci. Přípustnost dovolání opírá – bez bližšího odůvodnění – o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka argumentuje tím, že soud učinil nesprávná skutková zjištění, když žalobkyni neuvěřil, že náhrada za vyvlastnění nebyla zaplacena, rozhodnutí o vyvlastnění nebylo doručeno, nebyl proveden důkaz stavebními deníky o dni zahájení stavby sídliště a kolaudaci jednotlivých staveb, jakož i tím, že soud nejednal s M. B., jenž žalobkyni zmocnil k vyřízení žádosti o Pozemkového úřadu, který na základě toho s ním jednal o vyřízení návrhu na vydání dalších pozemků. Dovolatelka navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání za situace, kdy napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval pouze jedenkrát. Dovolání proto není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by bylo dovolání přípustné jen v případě, kdyby soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; takový závěr dovolací soud v dané věci neučinil. Dovolatelka sice uvádí, že dovolání podává pro nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti však napadá skutková zjištění soudu. V případě, že dovolání je přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., se dovolací soud nemůže skutkovými zjištěními zabývat (§241a odst. 3 o. s. ř. a contr.). Pokud odvolací soud shledal správnými skutková zjištění soudu, že předmětný pozemek byl vyvlastněn s poskytnutím náhrady a sloužil účelu vyvlastnění, přičemž provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti včetně obsahu spisu pozemkového fondu, pak právní závěr soudu o tom, že není dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. n) nebo m) zákona o půdě, je jednoznačný, a nejde o právní závěr zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud také neshledal zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že ve správním řízení nebylo jednáno s M. B. jako s účastníkem řízení. Ze spisu správního orgánu je zřejmé, že žalobkyně, ač byla vybavena jeho plnou mocí, návrh na vydání pozemku č. 1285 v Jinonicích u pozemkového úřadu za M. B. neuplatnila. Navíc by rozhodnutí správního orgánu nemohlo být jiné i kdyby s žalobkyní jednal jako se zmocněnkyní M. B.
Dovolání není proto přípustné a muselo být odmítnuto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Nad rámec důvodů uplatněných v dovolání považuje dovolací soud za potřebné zmínit zdůvodnění, obsažené v druhém odstavci na straně 5 rozsudku odvolacího soudu, jež se týká pojetí sídliště jako jedné stavby, a připomíná, že toto pojetí nelze aplikovat v případě rozhodování podle §11 odst. 2 zákona o půdě, tj. tam, kde restituční důvod je dán, a pozemek byť situovaný uvnitř sídliště, sám reálně zastavěn není. Naproti tomu je tato úvaha správní při posouzení, zda je dán restituční důvod, protože nejde o posuzování zastavěnosti pozemku ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě, ale o to, zda byl naplněn účel vyvlastnění při posuzování restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě.
Výrok o nákladech vyplývá z toho, že žalovaným, kteří by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měli nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §136 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu