ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2033.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2033/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně GERMA, spol. s r. o. , IČ: 616 77 779, se sídlem Praha 3, Roháčova 18, zastoupené JUDr. Tomášem Richtrem, advokátem, se sídlem Praha 1, Komenského nám. 37, pobočka Slaný, Žižkova 611, proti žalované Středočeská obchodní společnost GROUP, a. s. , IČ: 257 83 327, se sídlem Kyšice, Nová 101, zastoupené Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem, se sídlem Praha 2, Lublaňská 40, o určení, že se smlouva automaticky prodlužuje na základě ustanovení §676 odst. 2 občanského zákoníku, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 32/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2006, č. j. 28 Co 691/2006-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 12. 2006, č. j. 28 Co 691/2006-61, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně (soud prvního stupně) ze dne 22. 6. 2006, č.j. 23 C 32/2005-37, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou na dobu od 1. 3. 2003 do 29. 2. 2004 se na základě ustanovení §676 odst. 2 občanského zákoníku automaticky prodlužuje do 1. 3. 2005 a poté za stejných podmínek do 1. 3. 2006, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou od 1. 3. 2003 do 29. 2. 2004, jíž žalobkyně přenechala žalované do užívání pozemek, na němž byla postavena výrobní a skladová hala žalované. Účelem nájemní smlouvy bylo umožnit žalované přístup k tomuto objektu. Dále bylo zjištěno, že Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 8. 3. 2004, č. j. 12 C 109/2001-75, vyhověl návrhu žalované na vydání předběžného opatření a uložil žalobkyni povinnost umožnit žalované přístup k objektu postavenému na pozemku žalobkyně, a usnesením ze dne 9. 3. 2004, č. j. 7 Nc 7503/2004-6, zamítl návrh žalobkyně, jímž se tato domáhala vydání předběžného opatření o vyslovení zákazu vstupu a užívání předmětného pozemku ze strany žalované.
Žalobkyně spatřovala naléhavost právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že žalobou na určení má v úmyslu prokázat, že předběžné opatření nebylo vydáno po právu, neboť v jeho důsledku je žalobkyně omezována ve svém právu volného pohybu po pozemku, a současně „ve snaze vyhnout se podávání dalších žalob ve výkonu předběžného opatření“ . Soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1772/2000, podle něhož zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, není důvodu, aby žalobu současně přezkoumal po věcné stránce, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť určovací žaloba má preventivní povahu a jejím účelem je poskytnutí ochrany dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, není proto opodstatněna tam, kde již k porušení právního vztahu nebo práva došlo, a je tedy třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění.
Odvolací soud nejprve zkonstatoval, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo shledáno porušení procesních předpisů, a že předmětná žaloba tak, jak byla zformulována, je projednatelná. Následně se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a odkázal na odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku, které zhodnotil jako správné. Odvolací soud pouze dodal, že naléhavý právní zájem na určení, jehož se žalobkyně domáhá dán rozhodně není, o čemž svědčí také fakt, že byl-li by návrh žalobkyně shledán důvodným, nemohl by takový výrok v žádném případě sloužit ke zrušení předběžného opatření vydaného v jiném řízení; procesní nástroje ke zrušení předběžného opatření tak, jak jsou upraveny občanským soudním řádem, leží zcela v rozsahu řízení, v němž bylo předběžné opatření vydáno.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka, aniž by uvedla konkrétní dovolací důvod a specifikovala, v čem shledává zásadní právní význam napadeného rozsudku po stránce právní, odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 630/2002, podle něhož nelze odepřít určovací žalobu tam, kde žalobce prokáže naléhavý právní zájem na určení, zda určité právo či právní poměr je či není, přestože by mohlo být žalováno přímo na splnění povinnosti. Prokáže-li se, že připuštěním určovací žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. se vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků, je tato žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud s ohledem na uvedené zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzené napadeným rozsudkem bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Právní otázka se dá pokládat za správně nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ročník 2001, pod C 203).
Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle ust. §80 písm. c) o. s. ř. je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující nebo o takovou procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný pod pořadovým číslem 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 3, ročník 1995 – I. díl).
V rozhodovací praxi soudů se ustálil právní názor, vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 630/2002, na nějž dovolatelka odkazuje, že určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Za nedovolenou lze považovat určovací žalobu tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3 ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21).
Odvolací soud ve svém rozsudku z uvedeného právního názoru vycházel a nijak se od něj neodchýlil. Napadený rozsudek totiž nestojí na závěru, že žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. je v daném případě nepřípustná proto, že je možné domáhat se ochrany žalobou podle §80 písm. b) o. s. ř., nýbrž že nebyl shledán naléhavý právní zájem jako nezbytná podmínka přípustnosti určovací žaloby, tak jak byl výše vyložen. Otázka, zda s ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci jsou splněny obecné předpoklady pro přiznání naléhavého právní zájmu žalobce na určení, zda zde právní vztah nebo právo je či není, postrádá potřebný judikatorní přesah (způsobilost ovlivnit rozhodovací praxi soudů v obdobných věcech), a proto jí nelze přiznat zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Ostatně dovolatelka ani neuvádí žádné konkrétní argumenty ve prospěch závěru, že požadované určení má pro ni konkrétní praktický význam, je způsobilé stanovit právní rámec pro vztahy účastníků, který je zárukou odvrácení budoucích neshod, a neslouží jen zbytečnému rozmnožování soudních sporů.
Vzhledem k tomu, že nebyl shledán zásadní význam napadeného rozsudku po stránce právní, Nejvyšší soud, vycházeje z uvedených závěrů, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Robert W a l t r
předseda senátu