ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2074.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2074/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. František Ištvánek a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a) L. B., a b) V. B., zastoupených advokátem, za účasti 1) Č. r., zastoupené úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, a 2) P. f. Č. r., o určení vlastnictví k nemovitostem podle páté části o. s. ř., vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 C 169/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2006, čj. 28 Co 635/2006-239, takto:
I. Dovolání se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení podle páté části občanského soudního řádu (o. s. ř.) se žalobci domáhali zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Příbrami - Okresního pozemkového úřadu ze dne 27.5.2004, sp. zn. 6260/92 R IV 23/4, a určení, že jsou vlastníky, každý jednou polovinou, blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území K. Svůj nárok opírali o ustanovení §6 odst. 1 písm. o) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), a odůvodnili jej tím, že při zestátnění nemovitostí jejich právních předchůdců L. a A. B. pro účely zřízení vojenského újezdu B., nebyla poskytnuta plná náhrada.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 5. 6. 2006, čj. 15 C 169/2004-205, žalobu zamítl, protože rozhodnutí správního orgánu shledal správným. Na základě provedených důkazů, včetně znaleckého posudku o ceně předmětných nemovitostí v době jejich přechodu na stát, dospěl k závěru, že částka 104.000,- Kčs, která byla vlastníkům proplacena, odpovídala plné náhradě za předmětné zestátněné nemovitosti.
Na základě odvolání žalobců rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem shora uvedeným, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že žalobci netvrdili, že by k přechodu na stát zestátněním došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy, přesto se i tímto hlediskem zabýval a dospěl k závěru, že k takovému rozporu nedošlo; k aktu zestátnění došlo v souladu se zákonem č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech (dále jen “zákon č. 169/1949 Sb.“) ke dni 1. 1. 1951. Spornou otázkou bylo, zda za zestátněné nemovitosti byla poskytnuta náhrada ve výši obecné ceny podle jejich stavu ke dni zestátnění, jak ukládalo ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že náhrada ve výši 104.000 Kčs odpovídala obecné ceně předmětných nemovitostí, která přihlížela i k nařízení vlády č. 175/1939 Sb., podle něhož cena nemovitostí nadále neměla být zvyšována oproti ceně stanovené k 20. 6. 1939. V souladu se závěry znaleckého posudku odvolací soud chápe obecnou cenu jako cenu, za kterou je možné konkrétní věc, jako předmět prodeje a koupě v rozhodné době a místě, dosáhnout. Jde v podstatě o cenu tržní, jejíž výše je odvislá od stavu nabídky a poptávky. Nařízení vlády č. 175/1939 Sb. nepředstavovalo žádný konkrétní oceňovací předpis, ve skutečnosti ovšem ovlivňovalo výši obecných cen nemovitostí na trhu. Při oceňování nemovitostí se používalo cenových map, které byly pro dané obce zpracované a zachycovaly stav obecných cen k cenové úrovni roku 1939. Obecná cena tak oscilovala vždy kolem „stopceny“ a podstatným způsobem se od ní neodchylovala. Vyplacená náhrada ve výši obecné ceny 104.000,- Kčs tedy odpovídala ustanovení §10 zákona č. 169/1949 Sb. a restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě dán není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jež nesplňovalo zákonné požadavky, zejména nebylo sepsáno advokátem. Na základě žádosti žalobců jim soud ustanovil pro dovolací řízení zástupce z řad advokátů, který následně dovolání žalobců doplnil. Přípustnost dovolání dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., konkrétně tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam „v interpretaci pojmu ceny, zákonné úplatnosti a kolizi ustanovení §10 zákona č. 169/1949 a nařízení č. 175/1939 Sb.“ Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení uvedených pojmů. Žalobci opírají svůj nárok o ustanovení §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě, podle něhož mají nárok na vydání věcí, pokud došlo k jejich zestátnění a nebyla za ně poskytnuta náhrada. „Zákonnou odměnou“ není však jakákoliv cena - o zákonné úplatnosti lze hovořit pouze tehdy, jestliže odpovídá výši a způsobu stanovenému v §10 zákona č. 169/1949 Sb., podle něhož je nutno vypořádat zestátněné nemovitosti v cenách obecných. Žalobci nesouhlasí se závěry obou soudů a se znaleckým posudkem, pokud vycházely z tzv. stopceny podle nařízení vlády č. 175/1939 Sb., neboť tento závěr byl podle nich v přímém rozporu se smyslem §10 zákona č. 169/1949 Sb. Dovolatelé poukazují na vyšší sílu zákona nad nařízením vlády, na pozdější účinnost zákona č. 169/1994 Sb. oproti nařízení vlády, a dále na to, že v daném případě šlo o specifické zestátnění pro účely obrany státu. Jsou přesvědčení, že vyplacená cena se neshoduje s cenou obecnou v době vyvlastnění a sporné nemovitosti měly cenu cca 2,5 mil. Kčs staré měny, tedy 450.000,- Kčs v nové měně. Tuto cenu považují za odpovídající náhradu a navrhují, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Oba další účastníci řízení se ztotožnili s právními závěry odvolacího soudu a účastník ad 1/ navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud shledal, že doplněné dovolání splňuje formální náležitosti stanovené občanským soudním řádem. Vzhledem k tomu, že problematikou obecné ceny při zestátnění zemědělských nemovitostí z hlediska restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě se dosud nezabýval, dovolání shledal přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu přezkoumal věcně z hlediska jeho právních závěrů. Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
S dovolatelem lze jistě souhlasit v názoru, že náhradou za zestátnění podle §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě není míněna jakákoli náhrada, ale jen taková, která odpovídá příslušné právní normě, podle níž se zestátnění řídilo. Touto normou je bezesporu zákon č. 169/1949 Sb., který v §10 stanovil povinnost poskytnout za zestátněné nemovitosti náhradu ve výši obecné ceny. Není však oprávněné tvrzení, že odvolací soud se tímto ustanovením neřídil - naopak výslovně tento právní závěr konstatoval. Ve věci bylo tedy třeba zjistit obecnou cenu nemovitostí v době jejich vyvlastnění. Odvolací soud vycházel ze znaleckého posudku znalkyně ing. Novákové, která v posudku dospěla v podstatě k ceně, která byla rodičům žalobců vyplacena. Přitom vycházela z ceny v té době a v místě dosažitelné, srovnávala ceny podle cenových map v obdobných lokalitách a konstatovala, že ceny nemovitostí byly v té době obecně ovlivněny vládním nařízením č. 175/1939 Sb. a oscilovaly kolem cen z roku 1939. Odvolací soud shledal její závěry odpovídajícími a výslovně vyložil, že uvedené vládní nařízení nebylo cenovým předpisem, a význam mělo z hlediska vlivu na obecné ceny.
Dovolací soud se se závěrem odvolacího soudu ztotožnil, protože jako obecnou cenu považuje rovněž cenu, které bylo možno v uvedené době a lokalitě dosáhnout s přihlédnutím ke všem faktorům v té době působícím. Tyto faktory byly odpovídajícím způsobem vzaty v úvahu v závěrech znaleckého posudku a odvolací soud proto nepochybil, pokud z něj při posouzení náhrady za zestátněné pozemky, rovnající se obecné ceně, vycházel.
Dovolací soud proto shledal rozsudek odvolacího soudu správným a podle §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že účastníkům, kteří by podle výsledku dovolacího řízení měli nárok na jejich náhradu (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu