ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2152.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2152/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce S. v. d. čp. 597 v B., zastoupeného advokátem, proti žalované P. c. v č. z., zastoupené advokátem, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 146/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005, č.j. 16 Co 508/2005-86, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005, č. j. 16 Co 508/2005-86, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 5. 2005, č. j. 18 C 146/2003-73, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem shora označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 5. 2005, č.j. 18 C 146/2003-73, ve správném znění petitu, že se zamítá žaloba, aby byla žalovaná povinna vyklidit společnou část domu užívanou jako modlitebna a nacházející se v suterénu domu čp. 597 v Rooseveltově ulici v P. 6 (o výměře 96,4 m2). Žalobce byl zavázán, aby nahradil žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1.975,- Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že je dána aktivní věcná legitimace žalobce jako právnické osoby podle §9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. a že žalovaná se v předmětných prostorách (modlitebně) zdržuje bez právního důvodu. Nebyla totiž zpochybněna výpověď z nájmu prostor, která byla dána žalobcem žalované dne 22. 1. 2003 a na jejímž základě skončil nájemní poměr dne 30. 6. 2003. V prostorách však zůstal mobiliář ve vlastnictví žalované, a ten podřídily soudy nižších instancí právnímu režimu §18 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, a to i s důsledky pro otázku vyklizení prostor. Modlitebnu je podle odvolacího soudu nutno posuzovat jako místo veřejně přístupné, neboť „je třeba ji zpřístupnit neurčitému kruhu věřících“. Souhlas správního orgánu podle citovaného ustanovení zákona č. 20/1987 Sb. s přemístěním mobiliáře je nutné mít k dispozici již při rozhodování soudu; má-li být žalobě na vyklizení vyhověno, „musí být již v nalézacím řízení ujasněno, že vyklizení nic nebrání“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež opíral o podle něj dosud neřešenou otázku zásadního právního významu, kterou spatřoval v tom, zda je možné movitou kulturní památku trvale přemístit z veřejně přístupného místa jen s předchozím souhlasem krajského úřadu po vyjádření odborné organizace státní památkové péče. Z logiky §18 citovaného zákona je přitom podle dovolatele zřejmé, že příslušný úřad bude zkoumat, na jaké nové místo má být movitá kulturní památka přemístěna, a nedá souhlas, jestliže by na věcech mohla vzniknout škoda. Zákon však neukládá žalobci jako správci domu získání souhlasu s přemístěním movité kulturní památky; tuto i návazné povinnosti (přemístění věcí do vhodných prostor) má žalovaná. Dovolatel zpochybnil právní kvalifikaci prostor jako veřejně přístupného místa, jako společnou část domu je označil za soukromé vlastnictví a dovozoval, že k vyklizení prostor není zapotřebí souhlasu správního orgánu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/., odst. 3 o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod opíral o nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání je přípustné a důvodné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že platnost nájemní smlouvy mezi účastníky skončila dnem 30. 6. 2003.
Podle §18 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb. lze movitou kulturní památku trvale přemístit z veřejně přístupného místa jen s předchozím souhlasem krajského úřadu po vyjádření odborné organizace státní památkové péče.
Toto ustanovení má veřejnoprávní povahu. V posuzované věci nemá bezprostřední dopad na vztah mezi účastníky, který je – resp. byl – soukromoprávní.
Povinnosti, jež vyplývají z citovaného ustanovení, zavazují především vlastníka chráněného mobiliáře, jímž je žalovaná.
Žalovaná již užívá předmětné prostory bez právního důvodu, a má tedy povinnost je vyklidit. K přemístění movité kulturní památky je povinna najít vhodné místo a požádat o souhlas a vyjádření příslušných institucí podle shora citovaného ustanovení. Žalobce jako právní subjekt vykonávající úkoly spojené se správou domu musí zajisté v souvislosti s přemístěním mobiliáře vyvinout nezbytnou součinnost, zejména zpřístupnit potřebné domovní prostory za účelem přemístění a poskytnout k tomuto účelu žalované přiměřenou dobu.
V dovolacím řízení tedy byla řešena právní otázka, jež je v daných skutkových souvislostech nová, a odvolací soud – jakož i soud prvního stupně – vyřešily tuto právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí tedy byly podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. splněny; totéž obdobně platí o opodstatněnosti dovolacího důvodu, uplatněného podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud proto zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž jsou nižší instance vázány právním názorem dovolacího soudu, se rozhodne též o nákladech řízení o dovolání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu