ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2191.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2191/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 6. 2005, sp. zn. 19 Co 256/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 2/2002 (žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. r. – P. f. Č. r. o určení vlastnictví, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 14. 1. 2002, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 19. 2. 2004, čj. 8 C 2/2002-187. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. 226/39 díl 1, parc. č. 226/39 díl 2, parc. č. 226/51, parc. č. 226/54, parc. č. 226/65 v katastrálním území B. u Ch. (zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 u Katastrálního úřadu v Ú.), dále pozemků parc. č. 472/3, parc. č. 483/3, parc. č. 291/6, parc. č. 492, parc. č. 293/2, parc. č. 294/1, parc. č. 299/1, parc. č. 632/1, parc. č. 632/2, parc. č. 715/2, parc. č. 528/25, parc. č. 714/1 a parc. č. 298 v katastrálním území P. (zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 u Katastrálního úřadu v Ú.), dále také pozemků parc. č. 1492/24, parc. č. 2260/1, parc. č. 607/2 a parc. č. 607/3 v katastrálním území v Ú.), dále pozemků parc. č. 555/3, parc. č. 555/9, parc. č. 560/1, parc. č. 560/9, parc. č. 560/13 a parc. č. 560/14 v katastrálním území S. (zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 u Katastrálního úřadu v Ú.), rovněž také pozemků parc. č. 818/1, parc. č. 818/2, parc. č. 819/1, parc. č. 919/2, parc. č. 908/1, parc. č. 728/2, parc. č. 728/46, parc. č. 728/53, parc. č. 863/1, parc. č. 904, parc. č. 905 a parc. č. 625/2 v katastrálním území S. (zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 v Katastrálního úřadu v Ú.), jakož i pozemků parc. č. 223/9, parc. č. 266/6, parc. č. 424/9, parc. č. 223/1, parc. č. 430/3, parc. č. 431, parc. č. 432 a parc. č. 436 v katastrálním území Ú. (zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 u Katastrálního úřadu v Ú.) a posléze pozemků parc. č. 397/4 (část o výměře 21 m2), a parc. č. 397/5 (část o výměře 670 m2) v katastrálním území Slatina ve V. zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 u Katastrálního úřadu v Ú.). Výrokem tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo také zastaveno řízení o žalobním návrhu, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 2260/3, parc. č. 2260/4 a parc. č. 2263 v katastrálním území Ch., jakož i vlastníkem pozemku parc. č. 266/3 v katastrálním území Ú. Žalobci bylo uloženo nahradit žalované Č. r. – P. f. Č. R. náhradu nákladů řízení 5.706,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 6. 2005, sp. zn. 19 Co 254/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; ve výroku (označeném II), týkajícím se zastavení řízení o části žalobního návrhu žalobce, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Pozemkovému fondu České republiky na náhradu nákladů odvolacího řízení 155,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu včetně výroku o nákladech řízení; výrok, který nebyl odvoláním napaden, nabyl samostatně právní moci ve smyslu ustanovení §206 odst. 2 občanského soudního řádu.
Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení u soudu prvního stupně bylo na základě provedených důkazů prokázáno, že žalobce byl vlastníkem pozemků (jež byly uvedeny ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, označeném I.), a to na základě odevzdací listiny, vydané někdejším německým obvodním soudem v P. dne 20. 10. 1944, čj. 3 V 3/39, a toto jeho vlastnické právo bylo zapsáno i v Zemských deskách. Na základě dekretu č. 12/1945 Sb. pak byla vydána správní rozhodnutí – vyhláška bývalého Okresního národního výboru v Ch. z 11. 8. 1945, čj. 11 399, v níž byl s odkazem na ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. označen žalobce za osobu německé národnosti (s použitím označení „O. F. K.“) a v této vyhlášce byly uvedeny jako konfiskované pozemky v obcích ležících v tehdejším soudním okrese Ch. – N., dále byla vydána vyhláška Okresního národního výboru v Ch. ze 7. 9. 1945, čj. 148/2, v níž byl za osobu německé národnosti označen opět O. F. K., dále byla vydána i vyhláška Okresního národního výboru ve V. ze 7. 9. 1945, čj. 11.180/45, v níž byl za osobu německé národnosti také označen O. F. K. s tím, že se mu konfiskuje majetek v obci P., a vydána byla i vyhláška Okresního národního výboru ve V. z 26. 10. 1945, čj. 1351/45, v níž byl za osobu německé národnosti, podléhající dekretu č. 12/1945 Sb. označen O. F. K. s tím, že je mu konfiskován majetek v obci Ú. Byl vydán i výměr Okresního národního výboru ve V. ze 6. 5. 1947, čj. 35.616/46, v níž byla osoba žalobce plně označena s tím, že se na žalobce vztahuje dekret č. 108/1945 Sb., uveden byl i majetek, na nějž se konfiskace vztahuje (přičemž tam rovněž uvedený dům čp. 285 v Ch. není předmětem tohoto soudního řízení). Z těchto rozhodnutí soud prvního stupně dovozoval, že k 25. 2. 1948 začal stát držet nemovitosti, patřící původně žalobci, jež byly pak uvedeny v rozsudku soudu prvního stupně v odstavci označeném II, přičemž k převzetí tu došlo, podle názoru žalobce, převážně bez právního důvodu, když totiž uvedená správní rozhodnutí (s výjimkou rozhodnutí ONV ve V. ze 6. 5. 1947) je třeba opažovat za správní akty nicotné pro vady těchto rozhodnutí (když v nich není dostatečně identifikována osoba, jíž je majetek konfiskován, ani majetek, na který se konfiskace vztahuje. Soud prvního stupně byl tu také toho názoru, že žalobce se mohl domáhat vydání pozemků ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., tohoto práva však nevyužil, takže nyní po uplynutí tímto zákonem stanovené restituční lhůty „nelze ho již považovat za vlastníka uvedených nemovitostí“ a nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů nerestituční povahy. Proto soud prvního stupně žalobcem uplatňovanou žalobu o určení vlastnického práva zamítl, s čímž se odvolací soud ztotožnil.
Odvolací soud z uvedených zjištění soudu prvního stupně vycházel, ale neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v tomto případě „stát k 25. 2. 1948 začal bez právního důvodu držet nemovitosti, které jsou předmětem sporu a vzhledem k tomu se mohl žalobce domáhat jejich vydání podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. a tedy se nyní již nemůže domáhat ochrany práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou“. Odvolací soud byl toho názoru, že „podmínka pro uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., a to podmínka tzv. rozhodného období, tu nebyla splněna a žalobci nelze odepřít možnost domáhat se určení svého vlastnického práva“.
Odvolací soud pokládal za stěžejní otázku, zda žalobce pozbyl vlastnického práva k nemovitostem uvedeným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně z 19. 2. 2004 (čj. 8 C 2/2002-187 Okresního soudu v Ústí nad Orlicí) podle dekretu č. 12/1945 Sb. V tomto smyslu odvolací soud zdůrazňoval, že rozhodnutí příslušného správního orgánu o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla sice rozhodnutími jen deklaratorními, ale bez jejich vydání nebylo možné s majetkem v rozhodnutí uvedených subjektů nakládat jako s majetkem státu. V této souvislosti byl odvolací soud toho názoru, že i když v daném případě mohly být údaje v rozhodnutí soudu prvního stupně uvedené vyhlášky správních orgánů přesnější v určení osoby, jíž je majetek konfiskován (např. datem narození této osoby) i v určení předmětu konfiskace (např. označením nemovitostí parcelními čísly), nelze se ztotožnit se závěrem, že tu jde o vady, které způsobily nulitu vydaných správních rozhodnutí; je tu nutno vycházet z presumpce správnosti uváděných rozhodnutí, jimiž bylo deklarováno, že osoba O. F. K. je osobou německé národnosti a že se jí konfiskuje zemědělský majetek, když totiž jiná osoba a příjmením K. než žalobce v označeném katastrálním území v okamžiku účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. takový majetek nevlastnila. Není tu rozhodné, uváděl odvolací soud, že správní rozhodnutí o konfiskaci bylo označeno jako vyhláška a nikoli jako výměr. Nulita správního rozhodnutí tu nemůže být dovozována ani z toho, že v rozhodnutí označené osobě O. F. K. bylo vydané správní rozhodnutí doručeno jako osobě neznámého pobytu způsobem uvedeným v ustanovení §33 vládního nařízení č. 8/1928 Sb., upravujícího tehdy správní řízení.
Odvolací soud byl i toho názoru, že i když se ve vztahu k určité části majetku, uváděného žalobcem, některá správní rozhodnutí nedochovala (ohledně pozemků v katastrálním území B., S., S. a S. u V.), „bylo tu smyslem dekretu č. 12/1945 Sb. označení osoby, na niž se dekret vztahoval, a v důsledku toho pak podléhal konfiskaci veškerý majetek uvedené osoby na celém území státu, ačkoli v rozhodnutí ve vztahu k určité části jejího majetku nebylo vydáno nebo se nedochovalo; smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. by se příčilo, aby konfiskaci nepodléhal veškerý majetek uvedené osoby na celém území státu.
Odvolací soud byl rovněž toho názoru, že soudu nenáleží v tomto soudním řízení o určení vlastnictví prezkoumávat věcnou správnost správního rozhodnutí, a to ani předběžně v tom smyslu, zda tu předpoklady konfiskace byly či nebyly splněny.
Odvolací soud dospěl i k názoru, že tu stát v každém případě nabyl vlastnické právo ke sporným nemovitostem, uváděným žalobcem, vydržením, protože se ujal držby nemovitostí na základě oprávněné držby podle dekretu č. 12/1945 Sb., který měl ustanovení o tom, že tu vlastnictví přechází na stát již na základě tohoto dekretu. Držby se tu ujal stát v roce 1945 a byly splněny zákonné předpoklady vydržení, jak byly stanoveny v tehdy platných ustanoveních §1452 a násl. obecného zákoníku občanského z roku 1811 (vydaného císařským patentem z 1. 6. 1811); vydržecí doba u této nepřetržité držby uplynula dne 1. 1. 1961.
Odvolací soud posléze uváděl, že nesdílí názor žalobce, „že se stát v tomto případě nepřípustným způsobem vměšoval do výkonu soudnictví v neprospěch žalobce a že proto v této atmosféře nemůže žádný soud v České republice o nárocích žalobce nestranně rozhodnout“. Proto odvolací soud neshledal opodstatněným názor žalobce, že tu má být předložena Evropskému soudnímu dvoru k vyřešení právní otázka, zda spory, které vede žalobce mají být rozhodovány soudy jiného státu Evropské unie“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 16. 8. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno dne 17. 10. 2005 (v pondělí) na poště k doručení Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, tedy včas ve lhůtě vyplývající z ustanovení §240 odst. 1 a §57 odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 21. 6. 2005 (sp. zn. 19 Co 254/2004 Krajského soudu v Hradci Králové) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že toto řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Dovolatel má za to, že jeho dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutí zásadního významu, a to pro způsob, „jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou zastoupení nezletilé osoby ve správním řízení o vydání rozhodnutí o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., respektive s otázkou důsledků opomenutí zajištění řádného zastoupení nezletilého ve správním řízení, jakož i s otázkou nezajištění řádného doručení správního rozhodnutí takové osobě; dovolateli nejsou známa žádná rozhodnutí dovolacího soudu, která by tuto otázku řešila. Dovolatel od počátku tohoto soudního řízení tvrdil, že konfiskační vyhlášky, vydané v daném případě dle dekretu č. 12/1945 Sb., byly vydány v řízení (pokud vůbec nějaké proběhlo), v němž nebyl žalobce jako nezletilá osoba řádně zastoupen. Podle názoru dovolatel je absolutně nepřijatelně, aby nezletilec mohl ve správním řízení sám přímo jednat bez zastoupení až že by mu mohlo být správní rozhodnutí přímo doručováno.
Dovolatel ve svém rozhodnutí uváděl, že „vada řízení (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) tu spočívá v tom, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky“. Odvolací soud se totiž neztotožnil se skutkovými zjištěními a ani s právními závěry soudu prvního stupně; přesto však jeho rozhodnutí potvrdil jako věcně správné, zatím co soud prvního stupně dospěl k závěru, že dovolatel přestal být vlastníkem sporných nemovitostí v důsledku marného uplynutí lhůty k uplatnění restitučních nároků, ale dovolací soud zaujal názor, že dovolatel pozbyl vlastnické právo k předmětnému majetku v důsledku konfiskace, případně vydržení. Nebylo tu tedy možné potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.
Skutečnost, že v daném případě nedošlo k řádnému vydání byť i deklaratorního rozhodnutí správního orgánu o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., znamenalo to, že tu „nešlo s majetkem v rozhodnutí uvedených subjektů nakládat jako s majetkem státu“. Vyhlášky, které byly v daném případě vydány správními orgány, trpí závažnými vadami, které způsobují jejich nicotnost a jednak jsou zde důvody, pro které nemohly tyto vyhlášky nabýt právní moci; presumpce správnosti individuálního správního aktu tu neměla být, podle názoru dovolatele, vůbec aplikována. opačný postup soudu tu vedl ke zjevnému porušení článku 6 odst. 1 mezinárodní Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pokud tu byla vydána správní rozhodnutí o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., poukazoval dovolatel na tyto jejich zásadní vady:
Již samotné označení vydaných rozhodnutí správních orgánů tu bylo nesprávné ve smyslu tehdy platného vládního nařízení č. 8/1928 Sb.; neměly tu být vydávány vyhlášky, nýbrž měly být vydávány výměry.Vydané vyhlášky tu byly adresována nesprávně označenému subjektu – O. F. K. v H. či v H. anebo s označením, že adresát je „neznámého pobytu“. Žalobce, který je narozen 7. 10. 1936, však již v roce 1940 odjel spolu s matkou do A. (s vědomím a povolením tehdejších úřadů Protektorátu Čechy a Morava) a odtud se během války a po ní do Čech již nevrátil. Zkratkou „O. F.“ nebyl žalobce v žádném matričním zápise či v jiném úředním zápise označován; bylo tu tedy v konfiskačních vyhláškách použito jméno žalobce právními předpisy nedovolené. Dovolatel poukazoval na to, že ani v jedné listině tehdejších správních orgánů nebylo uvedeno jméno žalobce ve správném znění – F. O. K. Podle názoru dovolatele správní orgány tu považovaly za vlastníka velkostatku Choceň a tedy i za vlastníka nemovitostí v katastrálním území P. a Ú., kterému byl tento nemovitý majetek konfiskován, otce žalobce, tj. O. F. K., který však již dne 18. 12. 1938 zemřel ve V.
Žalobci bylo v době vydání zmíněných konfiskačních rozhodnutí podle dekretu č. 12/1945 Sb. jen 9 roků; musel být tedy v konfiskačním řízení bezpodmínečně zastoupen; matka žalobce tu byla tzv. mateřskou poručnicí a vzhledem k rozsahu majetku patřícímu tehdy nezletilému žalobci byl mu ustanoven vedle matky ještě spoluporučník – Ing. F. K. K. z H.. S žádným z těchto zástupců nezletilce nebylo v konfiskačním řízení jednáno; nebyl mu také ustanoven opatrovník podle ustanovení §16 vládního nařízení č. 8/1928 Sb., upravujícího tehdy správní řízení. Opačný postup správních orgánů v konfiskačním řízení byl v rozporu jak s ustanovením §21 tehdy platného obecného zákoníku občanského z toku 1811, tak i s článkem 25 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 16. 12. 1948; tyto právní úpravy měly na zřeteli práva matky dítěte i samotného dítěte na zvláštní pomoc a podporu. Dovolatel proto dovozoval, že „řízení, jehož jediným účastníkem měl být nezletilec, ve správním řízení nikým nezastoupený, bylo tedy řízením zmatečným“.
Dovolatel také poukazoval na vadnost postupu správních orgánů v konfiskačním řízení při doručování rozhodnutí, které se mělo správně uskutečňovat prostřednictvím zákonného zástupce nezletilého účastníka řízení. Pokud správní orgán zvolil způsob doručování vyvěšením vyhlášky na úřední desce, opomenul, že hlavní podmínkou pro možnost doručovat správní akt tímto způsobem byla skutečnost, že pobyt osoby, jíž se mělo takto doručovat, nebyl přes výsledky konaného šetření znám; v daném případě však nebyla tato podmínka splněna; šlo tu ostatně o nezletilého účastníka správního řízení, kterému mělo být doručováno k rukám ustanoveného zástupce.
Pokud se odvolací soud zabýval otázkou vydržení vlastnického práva k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, dovolatel oproti názoru odvolacího soudu má za to, že existence konfiskačního dekretu sama o sobě nemůže založit dobrou víru státu, že je vlastníkem konfiskovaných nemovitostí. V konfiskačním řízení nemohlo být bez jeho zakončení správním aktem, deklarujícím konfiskaci majetku konkrétní osoby, postaveno na jisto, zda tato osoba splňovala podmínky konfiskace.
Dovolatel ještě k podmínkám konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. uváděl, že žalobce F. K. se při žádném sčítání lidí po svém narození nepřihlásil k německé národnosti a nikdy se nestal členem nějaké německé národní skupiny nebo národnostního útvaru či politické strany, sdružující osoby německé národnosti. Na nesplnění podmínek konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. byly v daném případě čs. orgány upozorněny přípisem, sepsaným notářem a zaslaným do Československa příslušnému ministrovi, obsahujícím sdělení o nárocích žalobce na nemovitosti, o něž jde nyní v tomto soudním řízení; podle názoru dovolatele“ v důsledku tohoto dopisu stát nutně ztratil dobrou víru o tom, že je vlastníkem předmětného majetku, neboť musel mít důvodné pochybnosti o oprávněnosti své držby nemovitostí. V době, kdy dovolatel nabyl zletilosti (tj. 7. 10. 1964) a vydržecí doba tu teprve mohla začít běžet, platil na území Československa zákon č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník), který vydržení jako způsob nabytí vlastnického práva neupravoval.
Ve svém dovolání dovolatel ještě navrhoval, aby Nejvyšší soud, jako dovolací soud, předložil Soudnímu dvoru v Luxemburgu podle článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství tuto předběžnou otázku: „lze vykládat článek 6 odst. 1 Smlouvy o evropské unii, prohlašující, že je založena na zásadách právního státu, tak, že dojde-li k situaci, kdy soudy, respektive soudci, určitého členského státu v jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci, v důsledku nepřípustných zásahů ze strany orgánů státu, ztratily svoji nezávislost a nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu unie?“. Do vyřešení této předběžné otázky by mělo být dovolací řízení přerušeno. Dovolatel je totiž přesvědčen, že od poloviny roku 2003, kdy uspěl v několika kauzách u českých soudů, došlo tu v dalších soudních řízeních, týkajících se jeho osoby, k podstatnému ovlivňování rozhodovací činnosti soudů ze strany představitelů moci výkonné i zákonodárné. O této tvrzené okolnosti předložil dovolatel jako přílohu ke svému dovolání „Analýzu mediální prezentace kauzy K.“, která podle názoru dovolatele dokládala dovolatelem uváděná tvrzení o ovlivňování rozhodovací činnosti soudů. Dovolateli se jeví jako jednoznačné, že s jeho právními věcmi již nemůže na území České republiky uspět, neboť zde již není pro něj v České republice nezávislý soudce. Podle názoru dovolatele i přijetí zákona č. 120/2004 (tzv. lex K.), umožňujícího vstup státu do soudního řízení prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, bylo prostředkem k znesnadnění sporů dovolatele a k ovlivnění řízení před soudy v těchto sporech.
Dovolatel měl i za to, že o tomto jeho dovolání měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu ČR rozhodoval senát 22 Cdo, rozhodující o dovoláních ve věcech vlastnických, a nikoli senát 28 Cdo, rozhodující o dovoláních ve věcech restitučních.
Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 2/2002 Okresního soudu v Ústí nad Orlicí), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která by byla v současné době rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývali i zásadní právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) Ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisem o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo /1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věc od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatel, a v němž dospěl ve svém výsledném žalobu zamítajícím právním závěru v podstatě k týmž právním názorům, řešil některou základní právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledal dovolání dovolatele přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale a ni podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil. proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občannského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Pokud dovolatel ve svém dovolání zahrnul i podnět dovolacímu soudu k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v Luxemburgu, a to ve znění otázky dovolatelem formulované (jehož základem byly přenesení rozhodovací pravomoci českého soudu v konkrétní věci na soud jiného členského státu Evropské unie), neodpovídá, podle názoru dovolacího soudu, tento podnět žádné dvoustranné ani mnohostranné smlouvě, již je Česká republiky vázána (srov. §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procením), ani některému ustanovení vnitrostátních předpisů České republiky. Dovolací soud však nesdílí ani názor dovolatele, že by jím navrhovaný postup odpovídal článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství a článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské Unii.
Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že „Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práva a základních svobod a zásadách, které jsou společné členským státům unie“. Článek 234 Smlouvy o založení Evropského společenství stanoví obecný rámec procedury řízení o předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských států obrací na Soudní dvůr s otázkami výkladu či platnosti práva Evropských společenství. Ze žádného dovolatelem uváděných ustanovení práva Evropských společenství neplyne možnost přenesení pravomoci příslušného členského státu na soud jiného státu. Proto také nelze dojít k závěru, že by byla dána možnost přenesení pravomoci k projednání právní věci soudu jiného členského státu, a to na základě práva Evropských společenství, ani na základě jiné takové možnosti dané výslovným ustanovením mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána (viz §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním).
Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu. Řízení o předběžné otázce v daném případě není nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu na Soudní dvůr Evropských společenství a už vůbec ne ze soudu členského státu na soud jiných členských států. Předložení předběžné právní otázky soudu členského státu předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu a platnosti práva Evropského společenství. Tak tomu však není dáno v případě tohoto dovolání dovolatele. Dovolatelem namítané okolnosti postrádají aspekt práva Evropských společenství. Soudní dvůr podle své ustálené judikatury odmítá předběžné otázky, které jsou mimo rámec práva Evropských společenství (srov. např. věc C 291/46 Trestní stíhání proti M. G. a S. B. (1977) ECR I – 5331, bod 12, dále věc 299/95 K. versus R. (1977) ECR I – 2269, bod 19, či věc C 144/95 M. (1996) ECR I – 2969, bod 13). Stejně tak z ustálené judikatury Soudního dvora plyne, že řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi soudy Evropských společenství a nikoli prostředkem prodlužování řízení před soudem členského státu vznášením hypotetických či irelevantních otázek ze strany procesních účastníků. Podání předběžné otázky v podobném případě by znamenalo zneužití řízení o předběžné otázce s následkem nepřípustnosti předložení otázky (srov. např. věc 244/80 P. v. N. B. (1981) ECR 1563, bod 6).
Jako opodstatněný nebylo možné shledat ani podnět dovolatele k tomu, aby jeho dovolání bylo předáno k rozhodnutí o něm jinému senátu dovolacího soudu, který by ji měl řešit (podle názoru dovolatele) jako věc vlastnickou a nikoli jako věc restituční. Lze poukázat na to, že tu šlo o dovolání týkající se právní věci, kterou bylo nutno pro její skutkovou a právní povahu řešit jako právní věc posuzovanou podle předpisů restituční povahy, takže plně odpovídalo rozvrhu práce dovolacího soudu, aby byla projednávána senátem, jemuž náleží rozhodovat o dovoláních ve věcech restitučních.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované Č. r. – P. f. Č. R. v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. července 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu