ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2232.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2232/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: a) Ing. V. M., a b) Ing. P. M., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze 14. 11. 2006, sp. zn. 49 Co 935/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 238/2003 (žalobců Ing. V. M. a Ing. P. M., zastoupených advokátem, proti žalovanému S. m. O., o určení vlastnického práva), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 27. 6. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 18. 5. 2006, čj. 20 C 238/2003-104 (ve znění opravného usnesení z 2. 1. 2007, čj. 26 C 238/2003-138). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby rozsudkem soudu bylo určeno, že žalobci Ing. V. M. a Ing. P. M. jsou vlastníky pozemků parc. č. 531/1 (ostatní plocha o výměře 8.588 m2 se způsobem využití jako sportoviště a rekreační plocha) a parc. č. 531/2 (zastavěná plocha a nádvoří o výměře 747 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 284 pro katastrální území S. K. (obec O.) u Katastrálního úřadu pro O. k., katastrální pracoviště O.c. Bylo také rozhodnuto, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému městu na náhradu nákladů řízení 12.167,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalobcům se vrací přeplatek soudního poplatku 3.000,- Kč.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze 14. 11. 2006, sp. zn. 40 Co 935/2006. Tímto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadené části výroku (označeného I.) ve věci samé a ve výroku (označeném II) o nákladech řízení. Žalobcům bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalovanému městu na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.346,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným, když skutková zjištění soudu prvního stupně nebyla ani odvolateli zpochybněna a s právními závěry tohoto soudu se odvolací soud ztotožnil.
Odvolací soud poukazoval na to, že žaloba v této právní věci byla podána původní žalobkyní B. P., která uváděla, že je od roku 1940 vlastnicí v její žalobě označených nemovitostí; v roce 1956 byl pozemek parc. č. 98 (o výměře 1.805 m2) v katastrálním území S. K. přikázán rozhodnutím rady Městského národního výboru S. K. z 22. 3. 1956, čj. 9/56 Gr. do užívání státního statku v D. podle §6 odst. 2 vládního nařízení č. 50/1956 Sb.; v roce 1970 podepsala žalobkyně ve špatné psychické situaci (po tragické smrti syna a po trestním odsouzení bratra i po přestěhování do B.) písemné prohlášení, datované 10. 9. 1970, že „uznává, že pozemek parc. č. 98 v katastrálním území K. u O. (o výměře 9.905 m2) prodala v letech 1957 a 1958 Čs. státu – MNV K. u O. a že jí byla kupní cena zaplacena“. V žalobě bylo dále uvedeno, že pozemky žalobkyně B. P. v katastrálním území S. K. nebyly nikdy vyvlastněny a pokud jde
o její písemné prohlášení z 10. 9. 1970, považovala je žalobkyně za neurčité a neplatné, které nemohlo založit převod pozemků na stát, takže má za to, že nepřestala být vlastnicí v žalobě uvedených pozemků. Žalobkyně B. P. v průběhu řízení dne 1. 7. 2003 zemřela a žalobci Ing. V. M. a Ing. P. M. se pokládají za její právní nástupce. K vypořádání dědictví po zůstavitelce B. P. ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto sporu mezi žalobci a žalovaným městem, nedošlo a odvolací soud byl toho názoru, že dědici jsou vlastníky věcí náležejících do dědictví“.
Odvolací soud měl dále za to (shodně se soudem prvního stupně), že „v případě, kdy je dán důvod k vydání věci podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), nelze se domáhat ochrany vlastnického práva k věci podle obecných právních předpisů“. Odvolací soud pak dovozoval, že tam, kde zákon k vrácení majetku prostřednictvím restitučních předpisů nepřistoupil, anebo se k vrácení takového majetku vyjádřil negativně, nelze to nahrazovat nebo obcházet jiným postupem. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že žalobci nemají na požadovaném určení svého vlastnictví k pozemkům naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu; odvolací soud zdůrazňoval s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu i na právní názory z nálezů Ústavního soudu ČR, že „žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučních předpisů“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 12. 1. 2007 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 12. 3. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Olomouci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 14. 11. 2006 (sp. zn. 40 Co 935/2006 Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci) a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé jsou toho názoru, že je nesprávný a v rozporu s ústavním pořádkem ČR (ve smyslu Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod) názor odvolacího soudu, že pokud neuplatnili žalobci svůj restituční nárok, respektive jej uplatnili neúspěšně, zaniklo jejich vlastnické právo marným uplynutím lhůty k uplatnění vlastnického práva (případě, že jejich vlastnické zaniklo právní moci rozhodnutí, kterým nebylo uplatňované vlastnické právo přiznáno). Takový názor je v rozporu s ústavními zásadami, že vlastnické právo je nezadatelné, nezcizitelné, nezrušitelné
a nepromlčitelné. Nesprávný je také názor odvolacího soudu, že tu na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu; podle názoru dovolatelů „naléhavý právní zájem žalobců vychází z potřeby být po dlouhých desetiletí represí ze strany komunistického režimu opět výlučnými vlastníky předmětných nemovitostí a za tímto účelem být také zapsáni v katastru nemovitostí“. Dovolatelé jsou toho názoru, že vůle státu k vrácení majetku a její limitace restitučními předpisy znamená v tomto případě de facto legalizaci stavu, že nelze obnovit stav, který předcházel nezákonnému odnětí vlastnického práva; nepřistoupení k vrácení majetku se tu jeví být nepřípustné v porovnání s ústavními principy nezrušitelnosti základních práv a svobod fyzické osoby.
Ve vyjádření žalovaného města k dovolání dovolatelů bylo uvedeno zejména, že žalovaným jsou rozsudky soudů obou stupňů v této právní věci považovány „za zcela správné, jakož i v souladu se zákonem a s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ČR v podstatně shodných věcech“.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání
i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 26 C 238/2003 Okresního soudu v Olomouci), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování odvolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly základní právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 229/1991 Sb. (v zákoně o půdě), tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce /především dědice/) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy (a případně i takový nárok bezúspěšně uplatnila).
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jeho zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když právní úprava podle restitučních přepisů je speciální úpravou k předpisům obecným.
K otázce naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu byl v citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05, zaujat právní názor: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
Ústavní soud ČR ve svém stanovisku z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05, byl i toho názoru, že poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety by tak byla narušena právní jistota obou, které v průběhu této doby nabyly od státu věc (nebo od předchozího vlastníka) a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž odvolací soud vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným a podle ustanovení §237 odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu a proto přikročil dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání žalobců použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a také k obsahu zmíněného vyjádření žalované k dovolání žalobců, obsahující v podstatě údaje a stanoviska, uplatněná žalovaným již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. července 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu