ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2265.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2265/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele prof. Ing. P. H., CSc., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 20 Co 392/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 19/2003 žalobce prof. Ing. P. H., CSc., zastoupeného advokátem, proti žalovanému H. m. v P., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 24. 2. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 25. 4. 2006, č.j. 27 C 19/2003-105. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že M. N., zemřelá /na jejíž majetek si činí dědické nároky žalobce prof. Ing. P. H., CSc./ byla ke dni svého úmrtí spoluvlastnicí jedné ideální třetiny domu čp. 477 na pozemku parc. č. 528 v katastrálním území S. M.o /obec P./. Dalším výrokem téhož rozsudku bylo také určeno, že O. N. /na jejíž majetek si činí uvedený žalobce rovněž dědické nároky/, zemřelá 15. 10. 1942, byla ke dni svého úmrtí spoluvlastnicí jedné ideální třetiny domu čp. 477 na pozemku parc. č. 528 v katastrálním území S. M. /obec P./. Následujícím výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně bylo také určeno, že V. N. (na jejíž majetek si činí uváděný žalobce rovněž dědické nároky), zemřelá 15. 10. 1942, byla ke dni svého úmrtí spoluvlastnicí jedné ideální třetiny domu čp. 477 na pozemku parc. č. 528 v katastrálním území S. M.o /obec P./. Žalovanému H. m. P. bylo uloženo zaplatit žalobci prof. Ing. P. H., CSc., na náhradu nákladů řízení 40.162,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného H. m. P. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 20 Co 392/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce na určení, že M. N., O. N. a V. N. byly každá ke dni jejich úmrtí /15. 10. 1942/ spoluvlastnicemi jedné ideální třetiny domu čp. 477 na pozemku parc. č. 528 v katastrálním území S. M. (obec P.). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 51.844,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného města bylo shledáno opodstatněným.
Odvolací soud poukazoval na to, že vyhověním žalobě o určení, že právní předchůdce žalobce byl ke dni smrti vlastníkem určité věci, není určeno, kdo je jejím současným vlastníkem. Význam soudního rozhodnutí o určení, že právní předchůdce žalobce byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, je jen v tom, že věc, o kterou šlo, bude projednána v řízení o dědictví; takové rozhodnutí se nedotýká práv třetích osob, které nebyly účastníky tohoto řízení. Proto byl odvolací soud toho názoru, že v uvedeném případě se žalobce musí, i po případném vyhovění žalobě o určení, že právní předchůdce žalobce byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, domáhat ještě určení svého vlastnického práva v samostatném řízení, v němž může dojít k tomu, že žalobě o určení vlastnictví žalobce nelze vyhovět z jiného právního důvodu.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že v daném případě žalobcem uváděné M. N., O. N. a V. N. „převedly své majetkové podíly ke sporné nemovitosti za okupace Československa /1939-1944/ na tzv. Vystěhovalecký fond a tento majetek byl po jejich smrti konfiskován ve prospěch státu dekretem č. 108/1945 Sb.; v poválečném období byly uvedené majetkové převody prohlášeny za neplatné, ale k obnovení původního vlastnického práva nedošlo automaticky, nýbrž jen za splnění podmínek, které byly uvedeny v zákoně č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Jestliže k uplatnění nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. nedošlo /a to ve lhůtě v tomto zákoně stanovené/, potom vlastnictví původních vlastníků ke dni jejich smrti tu nelze bez dalšího dovodit.
Z uvedených důvodů odvolací soud změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ust. §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 1 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 25. 1. 2007 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 16. 3. 2007 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 7. 12. 2006 /sp. zn. 20 Co 392/2006 Městského soudu v Praze/ včetně výroku o nákladech řízení a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel uváděl, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jako dovolací důvody uváděl, že je řízení v této právní věci postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel spatřoval vadu, kterou je řízení postiženo, v tom, že odvolací soud vyhlásil svůj rozsudek ze 7. 12. 2006 s jiným odůvodněním, než které je uvedeno nyní v písemném vyhotovení tohoto rozsudku. Ústně odůvodnil odvolací soud své rozhodnutí tím, že žalobce, ač měl, nežaloval všechny spoluvlastníky nemovitostí, zapsané v katastru nemovitostí v den vyhlášení rozsudku, a jen podpůrně tu argumentoval zákonem č. 128/1946 Sb. Podle názoru dovolatele tedy odvolací soud porušil procesní normu o vázanosti soudů vyhlášených rozsudkem, a to tím, že měnil odůvodnění vyhlášeného rozsudku.
Dovolatel vytýkal dále odvolacímu soudu, že ve dvou svých rozhodnutích /a to v usnesení z 9. 9. 2005, sp. zn. 14 Co 283/2005 Městského soudu v Praze a v rozsudku ze 7. 12. 2006, sp. zn. 20 Co 392/2006 Městského soudu v Praze, vydaných v této právní věci/ vyslovil na základě stejného skutkového základu protichůdné a rozporné právní názory. V prvním z uváděných rozhodnutí vyslovil, že „žalobce se může domáhat určení, že jeho právní předchůdce byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovitosti, že však takovým určením není deklarováno, že i on, jako právní nástupce, je vlastníkem téže nemovitosti. V druhém z těchto rozhodnutí však dospěl /v ústním odůvodnění rozhodnutí/, že naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) občanského soudního řádu v takovém případě není dán, jestliže žaloba žalobce nesměřuje proti všem vlastníkům zapsaným v katastru nemovitostí, popírajícím vlastnické právo tvrzené žalobcem. Podle názoru dovolatele odvolací soud takto porušil zásadu, že závazný právní názor odvolacího soudu je závazný nejen pro soud prvního stupně, ale i pro dovolací soud samotný, a jednak porušil i princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
Dovolatel rovněž vytýkal, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §80 písm. c) o. s. ř. nevyřešil v této právní věci otázku aktivní legitimace žalobce, otázku pasivní legitimace žalovaného, města ani otázku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení.
Podle názoru dovolatele je žalobce v této právní věci aktivně legitimován, uplatňoval-li žalobní návrh na určení, že jeho právní předchůdkyně /zůstavitelky/ byly ke dni svého úmrtí spoluvlastnicemi určitých věcí.
Podle názoru dovolatele je žalované město v daném případě pasívně legitimováno, když je v katastru nemovitostí zapsáno jako vlastník předmětných nemovitostí a popírá žalobcovo právo na určení spoluvlastnictví žalobcových právních předchůdců. Dovolatel pokládá za nerozhodné, že v době vyhlášení rozsudku byly v katastru nemovitostí evidovány jiné osoby než žalované město. Dovolatel zdůrazňoval, že v době podání jeho žaloby bylo žalované město zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Dovolatel je však toho názoru, že i když žaloba o určení vlastnictví tu nesměřuje proti všem osobám, které vlastnické právo popírají ohledně právních předchůdců žalobce /a jsou zapsány v katastru nemovitostí/, je tu přesto dán na straně žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Dovolatel je také toho názoru, že při svém právním názoru, který je odlišný od názoru žalobce, měl odvolací soud poskytnout žalobci poučení o tom, že může navrhnout, aby do řízení vstoupili další účastníci řízení; dovolatel má však za to, že na tuto projednávanou právní věc nedopadá ustanovení §107a o. s. ř.
Pokud jde o otázku neplatnosti právního úkonu převodu domu č. p. 477 na pozemku parc. č. 528 v katastrálním území S. M. /obec P./ na někdejší Vystěhovalecký fond kupní smlouvou z 10. 3. 1941, byl dovolatel toho názoru, že šlo o úkon absolutně neplatný, přičemž neplatnost tohoto právního úkonu byla prohlášena ustanovením §1 odst. 1 dektetu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody, a ustanovením §1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Dovolatel je tedy toho názoru, že ode dne 23. 5. 1945, tj. od účinnosti dekretu č. 5/1945 Sb. je nutno mít za to, že ke dni své smrti byly M. N., O. N. i V. N. spoluvlastnicemi domu č. p. 477 v katastrálním území S. M. /obec P./.
Dovolatel také dovozoval právní názor, že na nemovitosti uvedené v jeho určovací žalobě se nevztahoval dekret č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy, protože podle ustanovení §2 odst. 3 tohoto dekretu nepodléhal konfiskaci majetek, jehož v době po 29. 9. 1938 pozbyly, pod tlakem okupace, nebo v důsledku národní, rasové nebo politické perzekuce, osoby, které nespadají pod ustanovení §1 dekretu č. 108/1945 Sb.
Dovolatel ještě dodával, že právní nástupci M., O. a V. N. nemohly podle ustanovení §44 zák. č. 128/1946 Sb. požádat o vydání domu čp. 477 v P.-S. M., protože se o smrti těchto osob dověděli až v srpnu 1948, kdy byly prohlášeny tyto osoby za mrtvé a „po 25. 2. 1948 tu vzhledem ke změně politického režimu to již nebylo prakticky možné“.
Dovolání dovolatele bylo v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel jako dovolací důvody svého přípustného dovolání uplatňoval to, že řízení před odvolacím soudem trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241 odst. 2 písm. a) o.s.ř./ a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř./.
Při posuzování toho, zda v daném případě došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vycházel dovolací soud z právních závěrů obsažených v uveřejněné judikatuře soudu. Např. zejména v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sb. Soudních rozhodnutí a stanovisek, vydané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o takovou vadu řízení jde tehdy, šlo-li o nesprávný postup soudu v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování a měl-li tento postup, šlo-li o postup nesprávný, za následek odnětí možnosti účastníků řízení jednat před soudem /např. při pochybení soudu, k němu došlo v souvislosti s vadným obesláním účastníka řízení k jednání u soudu/. V tomto smyslu chápanou vadu řízení v daném případě dovolací soud neshledal; zejména nebylo možné za takovou vadu řízení považovat dovolatelem zdůrazňovaný údajný rozdíl v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu při jeho vyhlášení při odvolacím jednání dne 7. 12. 2006 a při jeho vyjádření v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soud ze dne 7. 12. 2006 /sp. zn. 20 Co 392/2006 Městského soudu v Praze/, které bylo doručeno advokátu, zastupujícím žalobce, dne 25. 1. 2007.
Předmětem řízení v daném případě u soudů obou stupňů bylo žalobcem navržené určení spoluvlastnictví tří zůstavitelek zemřelých v roce 1942, k nemovitosti /domu čp. 477 na pozemku parc. č. 528 v P. – S. M./, který získal stát v poválečném období /po předchozím uvalení národní správy na tento majetek/ na základě majetkového opatření bývalého Ú. n. v. h. m. P. z 9. 12. 1954 /zn. BHS 11069/54/, které bylo zápisem vloženo do pozemkové knihy dne 10. 1. 1955 /pod Čd 245/55/ do knihovní vložky č. 417 pro katastrální území P. – S. M.. Ze strany žalobce ani jiných osob, které by se domáhaly nároku na majetek po zůstavitelkách M. N., O. N. a V. N., nedošlo k podání žaloby o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., a to ani po jeho novelizaci ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. /zejména jeho ustanovením §3 odst. 2/ zákonem č. 116/1994 Sb. majícím na zřeteli případy, na něž se vztahoval dekret č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb./. Žalobce prof. Ing. P. H., CSc., ve své určovací žalobě podané u soudu 24. 2. 2003, uváděl, že má naléhavý právní zájem na určení, že zůstavitelky M. N., O. N. a V. N. byly ke dni své smrti 15. 10. 1942 /v koncentračním táboře T./ spoluvlastnicemi nemovitosti – domu čp. 477 na pozemku parc. č. 528 v katastrálním území P. – S. M., protože žalobce by se v případě, že bude této žalobě vyhověno, mohl s úspěchem domáhat zahájení řízení o dodatečné projednání dědictví po uvedených zůstavitelkách s tím, že žalobce prof. Ing. P. H., CSc. by byl dědicem zemřelých spoluvlastnic uvedených nemovitostí.
Za těchto uvedených okolností nelze ovšem přisvědčit názoru dovolatele, že tu není dána souvislost s nároky podle předpisů restituční povahy a že tu výkladové závěry o vztahu žalob o určení vlastnického práva podle obecných předpisů k žalobám o uplatnění práva podle restitučních přepisů /vyjádřené posléze ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb./ nepřicházejí v úvahu, protože jsou /podle názoru dovolatele/ „použitelné pouze na řízení o určení vlastnického práva žalobce“.
Podle názoru dovolacího soudu bylo tu na místě, aby i v této právní věci soudy obou stupňů zabývaly zásadní právní otázkou,jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu /ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř.) ohledné nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upraveným v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o ochraně a určení vlastnického práva /nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice/ předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia /viz. §19 zák. 6/2002 Sb./ z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době /podle restitučních předpisů/ i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ust. občanského zákoníku /např. podle §126 tohoto zákoníku/ a ani formou určení práva či právního vztahu podle ust. §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ust. právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st.21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. /v částce 166 Sbírky zákonů/: „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecním. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních /deklaratorních/ rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu /nebo od předchozího vlastníka/ a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Lze ještě poukázat i na to, že uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 /viz. sdělení č. 477/2005 Sb./ obsahovalo i výkladový právní závěr ohledně naléhavého právního zájmu na určení práva nebo právního vztahu ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř.: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní názory, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, posoudil odvolání dovolatele proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno určovací žalobě žalobce bez přihlížení zejména k právním závěrům Ústavního soudu ČR o vztahu žalob o určení a ochraně vlastnického práva podle obecných předpisů k žalobám uplatňujícím nároky podle restitučních předpisů, nesprávně a že by tedy bylo na místě zrušit toto rozhodnutí odvolacího soudu jako nespráné podle ust. §243b odst. 2 o. s. ř. Dovolání dovolatele, které bylo sice přípustné, avšak nebylo možné je hodnotit jako důvodné, musel tedy dovolací soud zamítnout podle již citovaného ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř.
Dovolatel nebyl se svým dovoláním úspěšný a žalovanému městu v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle o. s. ř.
V Brně dne 17. července 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu