ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2340.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2340/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání Ing. M. K., zast .advokátkou, které bylo podáno proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2004, sp. zn. 20 Co 233/2004, v právní věci žalobce Ing. M. K., zast. Mgr. I. V., advokátkou, proti žalovaným 1/ N. g. v P., a 2/ Č. r. M. k., o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 251/2003, takto:
I. Zrušuje se usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. března 2004 pod č. j. 22 C 251/2003-17 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2004 pod č. j. 20 Co 233/2004-26.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení a k rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce se proti žalovaným domáhal vydání 43 obrazů z původní P.obrazové sbírky, nacházející se v držení prvního žalovaného a všech dalších uměleckých předmětů z původního majetku R. P., se kterými hospodaří podle zvláštního předpisu.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2004, č. j. 22 C 251/2003, bylo podání žalobce odmítnuto.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že k odmítnutí podání žalobce přistoupil proto, že toto neobsahovalo náležitosti požadované ustanovením §42 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Podání postrádá žalobní petit, tj. návrh, čeho se navrhovatel domáhá. Požaduje-li v dané věci vydání movitých věcí, měl by je v žalobě označit přesným a určitým způsobem, tak, aby nemohlo dojít k záměně jednotlivých předmětů.
Soud nemohl vyhovět ani požadavku žalobce, aby žalovaným bylo soudem uloženo předložit seznam evidenčních čísel jednotlivých obrazů a předložit seznamy všech dalších dotčených uměleckých děl, nalezených ve státních obrazárnách, muzeích, galeriích a mobiliářích státních zámků a hradů. Povinnost tvrzení a povinnost označit důkazy spočívá na žalobci a jeho žádost nelze podřadit ani pod režim §78 odst. 1 o.s.ř.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 1. 6. 2004, č. j. 20 Co 233/2004-26, potvrdil.
Odvolací soud připomněl, že soud vždy po podání žaloby nejprve zjišťuje, zda žaloba obsahuje náležitosti podle §79 odst. 1 o. s. ř. Zkoumání ostatních podmínek řízení, posuzování skutkové podstaty nároku či ukládání povinnosti žalovaným přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže žaloba netrpí žádnými vadami, které by bránily pokračování v řízení. Je na žalobci, aby v podané žalobě jednoznačně vymezil svůj nárok, a nelze tuto jeho povinnost přenášet na žalovaného. Převzetím neurčitého petitu do návrhu vyhovujícího rozhodnutí by v řízení vzešlý rozsudek byl nevykonatelný, t. j. nebylo by z něj bez dalšího zkoumání či dokazování zjevné, jakým způsobem má být výkon rozhodnutí proveden. Žalobce mohl přistoupit ke konkretizaci požadovaných předmětů údaji dle seznamu uměleckých předmětů, pocházejících z majetku oběti holocaustu, vypracovaného Ministerstvem kultury, jehož kopii si žalobce může, jak se podává z dopisu Úřadu vlády České republiky ze dne 12. 12. 2000, vyžádat.
Pokud obvodní soud při odkazu na důvod odmítnutí žaloby zmiňoval ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř., je v této části jeho odůvodnění nepřesné, protože tímto důvodem je ve skutečnosti neurčitost žalobního petitu podle ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. Tato nepřesnost ale nečiní napadené usnesení věcně nesprávným, když obvodní soud jinak srozumitelně vyjádřil, v čem spočívají nedostatky petitu. Soud sice může v rozhodnutí pozměnit slovní části petitu, zůstane-li význam a obsah použitých pojmů shodný. To však nic nemění na povinnosti žalobce formulovat petit žaloby s náležitou určitostí, což v daném případě nebylo.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání. Podle dovolatele procesní ustanovení umožňují, aby soud na základě podaného návrhu zahájil řízení, a aby žalovaným nařídil předložit soudu žalobcem navržené důkazy, tedy v daném případě listiny, potřebné rozhodování a aby tyto důkazy při jednání provedl a teprve poté vyzval žalobce, aby navržený rozsudečný výrok upravil podle provedených důkazů. Žalobce soudu předložil soupis obrazové sbírky R. P., vyhotovený dne 14. 10. 1940 soudním znalcem H. čítající 127 obrazů starých mistrů z 15. až 19. století. Je-li v držení prvého žalovaného 43, resp. 41 obrazů z P. sbírky, jak vyplývá ze Zprávy expertního týmu pro objasnění historických a hospodářských otázek tzv. arizace židovského majetku ze září 2000, není žalobce schopen zjistit, o které ze 127 položek původního seznamu se jedná. Pokud se ve stanoviscích žalovaných objevoval odkaz na skutečnost, že žalobce není osobou oprávněnou dle zákona č. 212/2000 Sb., protože je prasynovcem a nikoliv potomkem původního vlastníka, nabízí se dovolacímu soudu postup podle §109 odst. c) o. s. ř. Žalované instituce svou neochotou zveřejnit údaje potřebné pro další průběh sporu pomíjí mezinárodně politický aspekt zákona č. 212/2000 Sb., a rovněž znemožňují naplnění smyslu přijatého restitučního předpisu, který předpokládal poctivou součinnost státu s oprávněnými osobami.
Podané dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud projednal a došel k závěru, že na základě současného stavu řízení nebylo možné rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně považovat za správné.
Soudy prvního a druhého stupně správně uvádějí, že převzetím neurčitého petitu do případného soudního rozhodnutí (pokud by samozřejmě nabylo právní moci) by vedlo k materiálně nevykonatelnému rozsudku. Potud lze s názorem souhlasit. Otázkou ale je, jak si počínat v případě, kde z určitého souboru movitých předmětů (například ze sbírky, jak je tomu v daném případě), žalobce sice přesně specifikuje, o jakou sbírku se jedná (v daném případě o P. obrazovou sbírku) a uvede také počet movitých předmětů (v daném případě 43 obrazů), ale pro časový odstup v rozmezí několika desetiletí, kdy s konkrétními movitostmi bylo nakládáno, nemá přístup k dokumentaci a v důsledku toho sám svými dostupnými prostředky, bez nahlédnutí do písemných podkladů žalovaného, ani nemá možnost jednotlivé movité věci, které žádá vydat, v podrobnostech specifikovat.
Jde-li o zajištění rovnosti účastníků v občanském soudním řízení, neměly by být tyto skutečnosti, výrazně ovlivňují zřetelné postavení „slabší strany“ v řízení opomíjeny. To platí zejména o postavení a hodnocení tohoto postavení účastníků v řízeních, kde jde o nápravu anebo alespoň zmírnění křivd, k nimž došlo v době nesvobody, kde se obecně mají uplatnit restituční předpisy a tedy v tomto smyslu a se stejným záměrem i zákon č. 212/2000 Sb. Ačkoliv nejde o nějakou výjimku z obecné procesní úpravy, mělo by být posouzení skutečností, zda návrh splňuje náležitosti ustanovení §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř., zvláště citlivé. Právní předpisy, vydané po roku 1990, které sledovaly rekonstrukci právního řádu ve prospěch demokratické společnosti s cílem návratu k právnímu státu, neospravedlňují žádný formálně-právní postup v aplikaci procesních předpisů. To platí spíše, jde-li o uplatňování nároku podle předpisů restitučních nebo obdobné povahy.
Proto se dovolací soud nemohl ztotožnit se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a spolu s ním i rozhodnutí obvodního soudu, protože ve věci jde o posouzení, zda jsou splněny podmínky pro vedení řízení. Restituční předpisy a tedy i zákon č. 212/2000 Sb. předpokládají poctivou součinnost státu s oprávněnými osobami. Případný krajní formalismus by mohl tento záměr poškodit. V projednávaném případě lze vyjít ze soupisu obrazové sbírky R. P., vyhotoveného soudním znalcem a ze zprávy expertního týmu pro objasnění historických a hospodářských otázek arizace židovského majetku ze září 2000, jakož i ze seznamu uměleckých předmětů, pocházejících z majetku obětí holocaustu, vypracovaného Ministerstvem kultury. V zájmu přesvědčivosti soudního rozhodnutí by se o to soud prvního stupně měl pokusit.
Dovolací soud připomíná, že bez ohledu na shora akcentovaná specifika restitučního řízení platí ostatně i závěry dnes již konstantní soudní praxe k výkladu §79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. Tak v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. srpna 2003, č.j. 21 Cdo 909/2003, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 9/2003, pod číslem 152/2003 byl vysloven tento právní závěr: „Požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (v případě žaloby podané podle §80 písm. b) o. s. ř.), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není), soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal“. Takto formulované závěry proto podporují důvody, které dovolací soud vedly ke zrušení rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně (§243b, odst. 2, věta za středníkem, §243b, odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně, případně pro soud odvolací, závazný (§226 odst. 1 o.s.ř. za použití §243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. ledna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu