ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.236.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 236/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele E. L. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 9. 2006, sp. zn. 19 Co 211/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 92/2003 (žalobce E. L. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. S. K. n. p., a 2. S. a ú. s. K. k., o určení vlastnického práva), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 9. 7. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Trutnově z 15. 12. 2004, čj. 6 C 92/2003-239. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že 1. J. H., zemřelý 12. 5. 1945 „nebyl subjektem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb.“, 2. „nebylo nikdy pravomocně rozhodnuto o konfiskaci majetku J. H.“. 3. ležící pozůstalost po J. H. nebyla subjektem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a nebyla v konfiskačním řízením ani zastupována opatrovníkem, a 4. nemovitosti, uvedené v příloze k žalobě „náležící do vlastnictví J. H. a tvořící ležící pozůstalost po něm“ nepřešly dne 23. 6. 1945 do vlastnictví Čs. státu nebo jiného subjektu. Žalobci bylo uloženo zaplatit L. České republiky, s. p., na náhradu nákladů řízení 10.350,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobce E. H. a původně žalované L. ČR, s. p., S. K. n. p. V. a S. a ú. s. K. k. nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 9. 2006, sp. zn. 19 Co 211/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl především zamítnut návrh žalobce, aby soud připustil, aby z řízení na straně žalované vystoupilo Ministerstvo financí ČR se sídlem v P. 1, Letenská 15, a aby na jeho místo vstoupila Česká republika – Ministerstvo financí se sídlem v P. 1, Letenská 15“. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba proti žalovanému Ministerstvu financí České republiky a proti L. České republiky, státnímu podniku, se sídlem v H. K., a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Potvrzen však byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba žalobce proti S. K. n. p. V. a proti žalované S. a ú. s. K. k., jakož i ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a těmito dvěma žalovanými. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným L. ČR, s. p., H. K. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 10.350,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.600,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobce a žalované Ministerstvo financí nemají ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rovněž bylo rozhodnuto, že žalobce a žalované S. k. n. p. V. a S. a ú. s. K. k. nemají ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud především poukazoval na to, že žalobce se svou žalobou nedomáhá určení práva nebo právního vztahu, ale domáhá se určení existence nebo neexistence několika právních skutečností; odvolací soud byl toho názoru, že „výroky soudu, jimiž by byly žalobcem uváděné skutečnosti určeny by nemohly nic změnit na právním vztahu nebo právu k ležící pozůstalosti po zůstaviteli J. H. Nešlo tu proto o určovací žalobu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, ale o žalobu v citovaném ustanovení blíže nespecifikovanou. Žalobce také nebyl na základě nějakého rozhodnutí odkázán na soudní řízení, v němž by mělo být rozhodnuto o právních skutečnostech uvedených v žalobě žalobce. Nešlo tu rovněž o žalobu domáhající se určení, že konkrétní majetek patřil zůstaviteli v době jeho smrti, aby mohl žalobce dosáhnout jeho dodatečného projednání v řízení o dědictví. Odvolací soud byl také toho názoru, že na základě rozhodnutí o „takto koncipované žalobě by katastr nemovitosti nemohl vložit do katastru právo vlastníka ve prospěch zůstavitele J. H.“.
Pokud šlo o žalobou uváděnou konfiskaci majetku J. H. podle dekretu č. 12/1945 Sb., byl odvolací soud na základě výsledků v řízení provedených zjištění toho názoru, že tu došlo ke konfiskaci majetku J. H., zemřelého 12. 5. 1945, po úmrtí tohoto zůstavitele, ale ještě před přijetím této pozůstalosti, na niž se ve smyslu ustanovení §547, věta druhá, obecného zákoníku občanského z roku 1811 hledělo tehdy tak, jako kdyby byla dosud v držení zemřelého. Zůstaviteli J. H. tu byl tedy zkonfiskován nemovitý majetek, jehož projednání bylo jen navrženo v dědickém řízení; poněvadž ani žalobce E. L. H. netvrdil, že by zůstavitel J. H. měl ještě jiný majetek, postupovaly soudy v dědickém řízení podle dříve platného tzv. nesporného patentu (č. 208/1854 ř. z.) a ve smyslu ustanovení §72 tohoto předpisu nepřikročily k projednání pozůstalosti, když tu už nebylo jmění zůstavitele.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti žalované S. K. n. p. a proti žalované S. a ú. s. K. k., zatím co řízení o žalobě žalobce proti žalovanému Ministerstvu financí a L. ČR, s. p., H. K. zastavil, když zároveň v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 2 a §137 a násl. občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 24. 10. 2005 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 22. 12. 2006 u dovolacího soudu (Nejvyššího soudu ČR), tedy ve lhůtě a způsobem uvedenými v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel uváděl, že podané dovolání směřuje jen proti výroku (označeném III.) rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobce proti žalované S. K. n. p. V. a proti žalované S. a ú. s. K. k.. Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 9. 2006, sp. zn. 19 Co 211/2005, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel vyslovoval, na rozdíl od právního názoru odvolacího soudu na jeho určovací žalobu, své přesvědčení, že ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze uplatnit žalobu, „v níž je požadováno určení právních skutečností, jež má bezprostředně za následek potvrzení existence či neexistence právního vztahu“, dále že „žaloba na určení dle §80 písm. c) občanského soudního řádu zahrnuje také nepřímé určení, zda tu právní vztah nebo právo je“, také že „se žalobou na určení dle §80 písm. c) občanského soudního řádu lze domáhat, aby bylo rozhodnuto nepřímo o určení, zda tu právní vztah je nebo není“ a posléze, že je přípustná žaloba o určení dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, jíž se žalobce domáhá určení, jež má za bezprostřední následek potvrzení existence či neexistence právního vztahu“.
K doložení svých názorů o aplikaci a výkladu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v daném případě poukazoval dovolatel na to, že je žalobce při uplatnění svého práva u soudu v situaci ovlivněné časovým odstupem od vzniku skutečností, uváděných v jeho žalobě, změnou obsahu některých právních institutů, ale i ztíženou možností uplatnění práva. Dovolatel je i toho názoru, že „vlastnické právo žalobce zde nelze již z podstaty věci určit, jelikož je závislé právě na institutu ležící pozůstalosti“; dovolatel poukazoval i na to, že „v důsledku předchozího politického režimu nebylo možné se takového práva dovolávat“. Dovolatel zdůrazňoval, že smyslem a účelem jeho žaloby bylo „zjištění a určení, zda bylo možné, aby za okolností uvedených v jeho žalobě vzniklo po druhé světové válce na základě dekretu č. 12/1945 Sb. vlastnické právo tehdejšího Československého státu k nemovitostem, respektive k ležící pozůstalosti po J. H.“.
Žalobce je přesvědčen, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, protože bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce, respektive by se v tomto případě stalo jeho právní postavení nejistým; nebyla by tu jasná dědická posloupnost v rodině žalobce a nebyla by proto zřejmá aktivní a pasívní legitimace v soudním sporu o určení vlastnictví, popřípadě ve sporu o vydání předmětných nemovitostí. Vyřešení právní otázky, zda ležící pozůstalost po J. H. přešla na třetí osobu na základě neplatného právního úkonu, a následné určení, že takový úkon byl učiněn neplatně, se podstatným způsobem dotýká právních poměrů žalobce, respektive jeho dědických a majetkových práv, která zaručuje Listina základních práv a svobod (ústavního zákona č. 2/1993 Sb.)“. Podle názoru dovolatele je žalobní návrh v této právní věci formulován tak, že je zřejmé, čeho se žalobce domáhá, tj. určení vlastnického práva tak, aby bylo zřejmé, že vlastníkem předmětného majetku nejsou žalovaní a že tento majetek je předmětem ležící pozůstalosti. Dovolatel měl i za to, že tu „odvolací soud měl postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu a poskytnout účastníku řízení poučení a vyzvat jej (pokud měl za to, že jeho podání bylo nesprávné nebo neúplné), aby podání bylo doplněno nebo opraveno, s poučením, jak je třeba opravu nebo doplnění podání provést.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 92/2003 Okresního soudu v Trutnově), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozsudkem z 21. 9. 2006 (sp. zn. 19 Co 211/2005 Krajského soudu v Hradci Králové) právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (zejména pokud šlo o aplikaci a výklad ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, na něž dovolatel ve svém dovolání zejména poukazoval).
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právní postavení žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým (viz k tomu již rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a také č. 53/1973, str. 187, téže Sbírky, vydávané Nejvyšším soudem).
Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy není dán ani naléhavý právní zájem na jejím podání (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.).
V daném případě bylo třeba mít na zřeteli, že vzhledem k obsahu žalobního návrhu žalobce bylo předmětem úvah soudů obou stupňů o opodstatněnosti určovací žaloby žalobce i ta okolnost, že tato žaloba souvisela z podstatné části žalobního návrhu i s nároky, které jsou (podle své povahy i obsahu) upraveny v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a zákona č. 243/1992 Sb. (kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.), tedy v předpisech restituční (rehabilitační) povahy, které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k takové právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo /31 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v případech, které má na zřeteli zákon č. 229/1991 Sb., a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práv podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 občanského zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných přepisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, dospěl k právním závěrům, jež by byly zásadně odlišné od citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů i ze zmíněného stanoviska Ústavního soudu ČR. Odvolací soud tu svým rozsudkem z 21. 9. 2006 rovněž rozhodoval o určovací žalobě žalobce, jež svým obsahem vyjadřovala souvislost navrhovaného určení s nárokem podle zákona č. 229/1991 Sb. (srov. §6 a §7 odst. 2 tohoto zákona i ustanovení zákona č. 243/1992 Sb.), přičemž žalobce sám ve své žalobě uvedl, že usiluje o zjištění a určení, zda bylo možné, aby tu „na základě dekretu č. 12/1945 Sb. vzniklo vlastnické právo tehdejšímu Čs. státu k ležící pozůstalosti po J. H.“. Nemohl tu proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 21. 9. 2006 řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením k i právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), popřípadě že by v tomto svém rozsudku řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatele, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu