ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2370.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2370/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele J. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 20. 4. 2006, sp. zn. 56 Co 249/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 125/95 (žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. O., zastoupenému , o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 20. 4. 2006, sp. zn. 56 Co 249/2005, i rozsudek Okresního soudu v Olomouci z 20. 1. 2005, čj. 17 C 125/95-294.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Olomouci.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 12. 6. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 20.1.2005, čj. 17 C 125/95-294. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 35, pozemku parc. č. 11 (zastavěné plochy a nádvoří o výměře 1719 m2) a pozemku parc. č. 12 (o výměře 506 m2) v katastrálním území S., zapsaných na listu vlastnictví č. 659 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro O., katastrální pracoviště O. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 18.840,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit také na účet Okresního soudu v Olomouci na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení 8.050,- Kč a na úhradu soudního poplatku 1.000,- Kč.
O odvolání žalovaného proti uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 20. 4. 2006, sp. zn. 56 Co 249/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.575,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.325,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Také bylo žalobci uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Olomouci na náhradu jím placených nákladů řízení 8.050,- Kč. Výrok (označený IV.) rozsudku soudu prvního stupně o úhradě soudního poplatku 1.000,- Kč byl odvolacím soudem zrušen.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného bylo shlednáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobcem uváděné nemovitosti, které připadly v roce 1988 státu podle dříve platného ustanovení §453a občanského zákoníku (když vlastníci nemovitostí J. P. a D. P. bez souhlasu tehdejších úřadů opustili Čs. republiku), byly od státu koupeny žalovaným na základě kupní smlouvy z 27.10.1989 za kupní cenu 107.473,- Kč, přičemž k pozemkům parc. č. 11 a parc. č. 12 bylo žalovanému zřízeno právo osobního užívání za úhradu 22.280,- Kč. Odvolací soud pokládal (shodně se soudem prvního stupně) za zjištěno, že tyto nemovitosti byly v roce 1989 nabídnuty ke koupi občanům ze strany Městského národního výboru v Olomouci, ale s výjimkou otce žalovaného (jednajícího za žalovaného), všichni další zájemci po prohlídce nemovitostí, které nebyly v dobrém stavu, od zájmu na jejich koupi odstoupili. Ocenění nemovitosti provedl tehdy zaměstnanec Městského národního výboru v O. Ing. V. Š. Kupní smlouvou z 27. 10. 1989 byl dům prodán za 104.473,- Kč. V řízení před soudem byl proveden znalecký posudek znalce Ing. L. Č., kterým byla cena nemovitostí stanovena částkou 151.802,79 Kč; uvedený znalec dospěl k odlišným výměrám a kvalitativnímu zatřídění některých oceňovaných prvků než tomu byl v posudku znalce Ing. Š. a nad rámec dřívějšího posudku stanovil znalec Ing. Č. rovněž cenu tenisového kurtu (zřízeného při domu čp. 35), dřevěného plotu, studny, žumpy, venkovních schodů a kanalizační i vodovodní přípojky. Znalec Ing. Č. však připustil, že „pokud by vycházel ze stejného stavu, v jakém se nemovitosti nacházely podle popisu znalce Ing. Š., ocenil by je shodně jako tento znalec v roce 1989. Znalec Ing. Čech totiž dospěl k odlišnému ocenění zejména vzhledem k ocenění žumpy, studny a přípojek, které naopak v době prohlídky nemovitostí Ing. Š. byly zakryty rumiskem a nebyly oceňovány. Znalec Ing. Č. nadto zahrnul do ocenění i tenisový kurt a dřevěný plot, zatím co Ing. Š. jejich ocenění neprovedl vzhledem k jejich devastovanému stavu v době prohlídky.
Za těchto okolností posuzoval tedy odvolací soud, zda tu na straně žalovaného je dáno nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Při posuzování uvedené otázky s přihlížením k oběma znaleckým posudkům dospěl odvolací soud k závěru, že „cena domu s jeho příslušenstvím a cena práva osobního užívání pozemků nebyla stanovena v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy“.
Pokud šlo o otázku nabytí nemovitostí na základě protiprávního zvýhodnění, odvolací soud byl toho názoru, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaný i jeho otec znali s osobami, které prodej nemovitostí zajišťovaly z titulu svého úředního postavení na tehdejším Městském národním výboru v Olomouci; žalovaný byl nadto jediným zájemcem, který po prohlídce nemovitostí měl nadále zájem o jejich koupi. Podle názoru odvolacího soudu „ačkoli žalobce argumentoval výší původně určené ceny nemovitostí, bylo v řízení prokázáno, že původní cena nemovitostí byla určena jen nezávazným odhadem Ing. Š. před tím, než cenu určil v rámci písemného znaleckého odhadu“.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaný nenabyl nemovitosti v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy nebo na základě svého protiprávního zvýhodnění, takže tu žalovaný nemá postavení povinné osoby ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud tehdy rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o věci samé podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že se žaloba žalobce v celém rozsahu zamítá.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 30.5.2006 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 26. 7. 2006 podáno u Okresního soudu v Olomouci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 20. 4. 2006 (sp. zn. 56 Co 249/2005 Krajského soudu v Ostravě) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel poukazoval na to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel poukazoval zejména na to, že odvolací soud se zcela nesprávně spokojil s tím, že soudem ustanovený znalec Ing. Č. prohlásil, že „pokud by vyšel ze stejného stavu oceňovaných nemovitostí jako původní znalec Ing. Š., bylo by jeho ocenění nemovitostí stejné, jak je provedl svým posudkem Ing. Švec“. Z výsledků provedených důkazů však bylo jednoznačně prokázáno, že Ing. Š. provedl své ocenění pouze ohledně jednotlivých částí nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, ale opomenul provést ocenění studně, žumpy, přípojky vody a přípojky kanalizace a neprovedl rovněž ocenění tenisového kurtu, dřevěného oplocení, venkovních schodů a trvalých porostů (několika desítek thují). Tento svůj postup odůvodnil Ing. Š. nepřesvědčivě tím, že trvalé porosty „mohl přehlédnout“, že některé stavby neocenil, protože „nebyly provedeny v souladu se stavebním povolením“ a že „studnu, žumpu, přípojku vody a přípojku kanalizace neocenil, protože je na dvoře pod rumiskem nenašel“. Došlo tak k tomu, jak na to poukazoval dovolatel, že rozdíl skutečné ceny nemovitostí podle tehdy platných cenových předpisů a ceny sjednané a zaplacené podle smlouvy z 27.10. 1989 činil částku 44.737,- Kč.
Přitom i posudek znalce Ing. Č., vypracovaný k důkazu v tomto řízení, vykazoval podstatný nedostatek v tom, že tento znalec při svém znaleckém výslechu připustil, že nemá ani základní znalosti ohledně technologie stavby tenisového kurtu, neboť při jeho oceňování nepočítal s tím, že tenisový kurt měl i podkladovou vrstvu.
Naproti tomu žalobce předložil soudu v tomto řízení odborný znalecký posudek ohledně realizace tenisového kurtu, vypracovaný Ing. J. Č., z něhož vyplývalo, že ocenění stavby tenisového kurtu činilo i po příslušných odpisech a amortizaci 128.412,- Kč (a to dokonce i bez drenážního systému, který tu však byl rovněž zbudován). Pokud tedy znalec Ing. Č. ocenil tenisový kurt pouze částkou 4.052,40 Kč, jde o zjevné pochybení tohoto znaleckého ocenění. Při tom šlo o tenisový kurt, který žalovaný dokonce za úplatu pronajímal třetím osobám; žalobce jako aktivní hráč tenisu, dal vybudovat tento kurt pro svého syna D., který na něm denně trénoval a své zkušenosti pak využil po emigraci s rodiči do Německa jako profesionální tenista (např. i jako člen týmu SNR v Davis Cupu). Soud prvního stupně, který žalobě žalobce vyhověl, zamítl však ještě i důkazní návrh žalobce na nové znalecké ocenění uvedeného tenisového kurtu.
Odvolací soud přesto však přikročil ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a žalobu zamítl, aniž by se vůbec podrobněji zabýval problematikou ocenění nemovitostí, o něž jde v tomto řízení; nevzal např. vůbec v úvahu žalobcem předložený posudek Ing. J. Č., týkající se ocenění hodnoty tenisového kurtu při domě čp. 35 v katastrálním území S. Odvolací soud tedy vůbec nepřihlížel k navrženému dokazování o tom, že tu nemovitosti, o něž šlo v tomto řízení, měly kupní cenu vyšší než 150.000,- Kč, avšak žalovanému byly prodány za 107.473,- Kč. Odvolací soud tak opomenul svou povinnost připustit provedení přesvědčivých důkazů k odstranění pochybností o ceně převedených nemovitostí. Tím došlo k podstatnému pochybení v rozhodování odvolacího soudu, který bez opakování důkazů a provedení dalších důkazů přikročil ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání dovolatele je tu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na posouzení projednávané právní věcí nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud ve svém rozsudku z 20. 4. 2006 (sp. zn. 56 Co 249/2005 Krajského soudu v Ostravě) uvedl v odůvodnění tohoto rozsudku, že rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu, a to tak, že se žaloba žalobce v celém rozsahu zamítá; odvolací soud tu neuvedl, zda tak rozhodl proto, že „soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav“ (viz §220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) nebo proto, že „po doplnění nebo zopakování dokazování je skutečný stav zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout“ (viz §220 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu); odvolací soud také v odůvodnění svého rozsudku z 20. 4. 2006 neuváděl jmenovitě „doplnění nebo zopakování dokazování“, k němuž by došlo v řízení o odvolání.
Dovolací soud na rozdíl od odvolacího soudu pokládá i v daném případě nadále za správný a ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu odpovídající výkladové závěry z uveřejněné judikatury soudů.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů (vydávané dříve Nejvyšším soudem) byl uveden právní názor, že „chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkových zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu, je nutno, aby svědecké důkazy sám zopakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení“.
Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů byl zaujat právní názor, že odvolací soud se nemůže bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal např. z výpovědí účastníků nebo svědků (popřípadě znalců), kteří byli slyšeni při jednání. Jestliže odvolací soud o tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, případně doplnit.
Podle názoru dovolacího soudu bylo tedy třeba v daném případě volit jiný postup v řízení, aby bylo možné s využitím i odborných závěrů ze znaleckého posudku stanovit odpovědně a bezpečně cenu nemovitostí (s příslušenstvím), o něž jde v tomto řízení; bez takového postupu nebylo možné jednoznačně posoudit, zda nemovité věci, které tu přešly na stát, byly pak nabyty žalovaným od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, tedy i tehdy platnými předpisy cenovými.
Odvolací soud tu měl k dispozici jednak původní ocenění nemovitostí, provedené posudkem uváděného Ing. Š. (který, jak ze spisu vyplývalo, byl v době tohoto odhadu zaměstnancem bývalého Městského národního výboru v O.) a také ocenění obsažené ve znaleckém posudku znalce Ing. Č., jímž byl proveden důkaz v tomto řízení, přičemž výsledky těchto ocenění byly rozdílné (107.473,- Kč a 22.280,- Kč na straně jedné a naproti tomu 151.802,79 Kč). Žalobce pak ještě v řízení nabízel provedení důkazu výslechem Ing. J. Č. k objasnění toho, zda byl tenisový kurt (přiléhající k posuzovanému domu) správně oceněn znalcem Ing. Č. jen částkou 4.052,40 Kč, anebo zda kurt byl pořízen za částku podstatně vyšší (údajně až 128.142,- Kč).
Za těchto okolností nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že uvedené rozdílnosti v ocenění nemovitostí bylo možné vysvětlit pouze tím, že „znalec Ing. Č. prohlásil, že pokud by vyšel ze stejného stavu oceňovaných nemovitostí jako Ing. Š., bylo by jeho ocenění stejné“. Takovou úvahu, bez dalších podkladů, nelze považovat za přesvědčivé konstatování toho, že by soud v daném případě „správně zjistil skutkový stav“ (viz §220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), ani za poukaz na „doplnění nebo zopakování dokazování“ (viz §220 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu).
Uvedený postup odvolacího soudu v řízení a jeho výklad ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu (odlišný od výkladu obsaženého v uveřejněné judikatuře) nelze pokládat, podle názoru dovolacího soudu, za správnou aplikaci a za správný výklad uvedeného ustanovení (jak byl tento výklad vyjádřen v rozsudku odvolacího soud z 20. 4. 2006, sp. zn. 56 Co 249/2005 Krajského soudu v Ostravě).
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přisvědčit názoru dovolatele, že jeho dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, jako rozhodnutí, které nebylo možno pokládat za rozhodnutí správné, odpovídající obsahu a znění ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu i jeho výkladu v uveřejněné judikatuře soudů, obsaženém ve sbírce rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem.
Dovolací soud má však dále i za to, že ani soud prvního stupně v daném případě nepostupoval při spolehlivém zjištění skutečností, které tu byly mezi účastníky řízení sporné (srov. §6 občanského soudního řádu) a skutkového stavu věci (srov. §153 odst. 1 občanského soudního řádu), v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu a jejich ustáleným výkladem v judikatuře soudů. Soud prvního stupně tedy rovněž svými neúplnými zjištěními a jejich hodnocením neodstranil rozdíly a nejasnosti v ocenění nemovitostí, o něž šlo v tomto řízení, a to s použitím všech důkazů v řízení provedených, ale i důkazů účastníky řízení navržených, a případně i důkazů soudem podle jeho úvahy provedených (nevyjímaje např. provedení jiného znaleckého posudku ve smyslu ustanovení §127 odst. 2 občanského soudního řádu). Má tedy dovolací soud za to, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto podle ustanovení §243b odst. 3 občanského soudního řádu zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž soud prvního stupně bude postupovat při objasnění závažné otázky ocenění nemovitostí vázán právním názorem dovolacího soudu, uvedeném v tomto zrušovacím rozhodnutí.
Dovolací soud tedy zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soud prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude mít soud prvního stupně na zřeteli to, co je stanoveno v §243d odst. 1 občanského soudního řádu o vázanosti názorem dovolacího soudu a o nutnosti rozhodnout znovu i o nákladech řízení (a to i včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu