ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.239.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 239/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně B.K.–R. s. r. o., proti žalovanému Ing. V. B., správci konkurzní podstaty úpadce M. H. a. s., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 765.000,- Kč s příslušenstvím, vedené Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 52/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.9.2006, č.j. 11 Cmo 144/2006-202, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2.1.2006, č.j. 22 Cm 52/2001-172, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 45.000,- Kč za každý měsíc od srpna 2000 do listopadu 2001 vždy spolu s úrokem z prodlení od uvedeného data do zaplacení a současně rozhodl o nákladech řízení. Provedeným dokazováním dospěl soud prvního stupně ke zjištění, že dne 1.5.1998 byla mezi účastníky uzavřena nájemní smlouva, kterou žalobkyně přenechala žalovanému do užívání nebytový prostor – provozovnu (prodejnu) v Ch., ul. Ruská 78. Tato nájemní smlouva byla v řízení vedeném týmž soudem pod sp. zn. 22 Cm 48/2001 pravomocně shledána neplatnou a nárok uplatněný žalobkyní tak byl posuzován jako bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně se proto nadále zabýval pouze otázkou faktického užívání předmětné provozovny a dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal, že by k 7.7.2000 provozovnu vyklidil a tím fakticky její užívání ukončil, neboť nedošlo k vyklizení chladící jednotky náležející do vlastnictví úpadce. Navíc bytová jednotka nacházející se v předmětné provozovně byla do konce září 2003 užívána svědkem N., který úhrady za toto užívání poukazoval do konkurzní podstaty úpadce. K ukončení nájemního vztahu byl zápisem ze dne 2.6.2000 (sepsaným dne 27.6.2000, tj. po prohlášení konkurzu na majetek úpadce) zmocněn zaměstnanec žalovaného L., který však podle soudu prvního stupně neprovedl žádný krok k faktickému ukončení provozu prodejny. K tomuto došlo až na základě výpovědi (v té době ještě platné) nájemní smlouvy žalobkyní, jež byla úpadci doručena dne 8.11.2001.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13.9.2006, č.j. 11 Cmo 144/2006-202, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvého stupně a v podrobnostech odkázal na odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že z důkazů provedených v prvostupňovém řízení vyplývá, že žalovaný nevyklidil předmětné prostory dne 7.7.2000, jelikož v nich zůstala neodpojena chladící jednotka v jeho vlastnictví. Tuto jednotku měl žalovaný možnost odvézt, neboť neprokázal, že by veškeré klíče od užívaných prostor žalobkyni řádně předal.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a které odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a taktéž – posuzováno podle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel rozporuje závěr odvolacího soudu, že po 7.7.2000 předmětnou nemovitost nadále fakticky užíval, neboť nebylo žádným způsobem prokázáno, že by zde podnikal, nemovitost navštěvoval či se v ní jinak pohyboval. Faktické užívání nelze podle dovolatele dovozovat pouze ze skutečnosti, že v předmětné nemovitosti zůstalo zanecháno zařízení, nebylo-li navíc náležitě prokázáno, že se jedná o chladící jednotku ve vlastnictví žalovaného. V této souvislosti dovolatel poukazuje na přípis žalobkyně ze dne 7.7.2000, „kde je jednoznačně právě žalobcem řečeno, že tato (chladící jednotka) je součástí nemovitosti a v žádném případě nesmí být odmontována a odvezena.“ Dále ke zjištění, že žalobkyni nebyly žalovaným vráceny klíče od předmětné nemovitosti, dovolatel uvádí, že žádné takové klíče v držení nemá a nikdy nebyl žalobkyní k jejich vrácení vyzván. Dovolatel uzavírá, že odvolací soud posoudil otázku faktického užívání nemovitosti žalovaným v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními, a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně žádá, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku do doby právní moci rozhodnutí o dovolání.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku dovolací soud neshledal důvodným a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ust. §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel především brojí proti skutkovým zjištěním učiněným soudem prvého stupně (s nimiž se odvolací soud ztotožnil), že žalovaný nevyklidil předmětné prostory ke dni 7.7.2000, a tedy užíval tuto nemovitost v období, za které je žalobkyní požadováno vydání bezdůvodného obohacení, a že nemá žádné klíče od předmětné nemovitosti, a z tohoto důvodu je nemohl žalobkyni (kterou navíc k tomu nebyl vyzván) vrátit. Jedná se o námitky skutkové povahy, které jsou pro posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. irelevantní.
Pokud jde o právní posouzení věci, dovolací soud považuje za nutné zdůraznit, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe z hlediska otázky, zda se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil či nikoliv, je rozhodující skutečnost, zda získal na jeho úkor majetkový prospěch. Ten mohl získat za předpokladu, že mu bylo žalobcem na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy poskytnuto nějaké plnění. Toto plnění však nelze ztotožnit s faktickým užíváním předmětných prostor žalovaným a je namístě vycházet z toho, co bylo předmětem plnění ze strany žalobce. Plnění pronajímatele spočívá v přenechání věci nájemci za úplatu k jejímu užívání nebo i k braní užitků z věci (srov. §663 obč. zák.). Je právem nájemce rozhodnout (není-li to v rozporu se smlouvou) k jakému účelu, jakým způsobem a s jakou intenzitou bude předmět nájmu užívat. Tomu odpovídá i případný majetkový prospěch nájemce za situace, kdy mu bylo plněno na základě neplatné nájemní smlouvy. Ani majetkový prospěch nájemce nelze vázat výhradně na skutečnost, zda předmět nájmu fakticky užíval. Faktické užívání věci je realizací užívacího práva; majetkovou hodnotu má však samo užívací právo, které je na základě nájemní smlouvy přenecháváno. Na tom nic nemění skutečnost, že na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy nemohlo být užívací právo platně přenecháno, neboť pronajímatel pod dojmem platnosti nájemní smlouvy užívací právo k věci nájemci fakticky přenechává a nájemce je přijímá, čímž získává majetkový prospěch spočívající v užívacím právu k věci, za něž by byl – při platnosti nájemní smlouvy – povinen poskytnout úplatu ve formě nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.5.2004, č.j. 33 Odo 291/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C 2702).
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že uplatněné dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalovaný sice z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Robert Waltr,v.r.
předseda senátu