ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2406.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2406/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. K. K., 2. M. J., 3. L. Č., 4. M. Š., 5. MUDr. E. H., a 6. Ing. M. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 9. 3. 2005, sp. zn. 62 Co 11/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 280/99 (žalobce D. s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným K. K., M. J., L. Č., M. Š., MUDr. E. H. a Ing. M. H., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 26. 1. 1994, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 21. 10. 2003, čj. 4 C 280/99-219 (ve znění opravného usnesení z 26. 11. 2004, čj. 4 C 280/99-259). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem budovy čp. 858 (objektu bydlení) a pozemku parc. č. 2088 (o výměře 237 m2) v katastrálním území S. (obec P.), pozemku parc. č. 2009 (o výměře 910 m2) v katastrálním území S. Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo určeno, že D. s., má právo hospodaření k uvedeným nemovitostem. Žalovaným K. K., M. J., L. Č. a M. Š. bylo uloženo vydat uváděné nemovitosti, zapsané na listu vlastnictví č. 1043 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu pro H. město P., a to do 14 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným K. K., M. J., L. Č. a M. Š. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalujícímu D. s. na náhradu nákladů řízení 70.167 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 9. 3. 2005, sp. zn. 62 Co 11/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl určovací výrok (označený I.) rozsudku soudu prvního stupně potvrzen (jen s formulační úpravou) ve vztahu k žalovaným K. K., M. J., L. Č. a M. Š.; ve vztahu k žalovaným MUDr. E. H. a Ing. M. H. byla žaloba s určovacím návrhem zamítnuta. Rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku (označeném II.) s žalobním návrhem na uložení povinnosti vydat nemovitosti změněn tak, že v tomto rozsahu byla žaloba žalobce zamítnuta. Odvolací soud také zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně určení práva hospodaření žalobce k nemovitostem v katastrálním území S., jichž se týkaly žalobcem uplatněné určovací žalobní návrhy. Ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení žalovaným K. K., M. J., L. Č. a M. Š. po 8.583 Kč a žalovaným MUDr. E. a Ing. M. H. po 12.875 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných bylo shledáno důvodným jen zčásti.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud určil, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, jsou ve vlastnictví státu, když dovodil, že dohoda o vydání nemovitostí, uzavřená 26. 3. 1992 mezi právním předchůdcem žalobce (S. s. d. s.) a žalovanými MUDr. E. H. a Ing. M. H., je neplatná. Odvolací soud měl totiž (stejně jako soud prvního stupně) z výsledků provedeného řízení za to, že žalovaní MUDr. E. H. a Ing. M. H. uzavřeli ohledně sporných nemovitostí smlouvu o jejich prodeji státu a tato smlouva nebyla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Soudy obou stupňů byly proto toho názoru, že tu je na straně žalobce dán naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení.
Odvolací soud dále zdůrazňoval, že právní předchůdce žalujícího D. s. – S. s. d. s. byla zřízena podle ustanovení §31 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí; měla k 1. 4. 1992 k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, právo hospodaření. Ve smyslu ustanovení §54 odst. 4 a §55 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. byla S. s. d. s. o., která za podmínek stanovených tímto zákonem, nabývá majetek pro stát, vlastním jménem jedná v právních vztazích, týkajících se majetku státu „včetně řízení o určení, zda tu vlastnické právo nebo jiné obdobné právo státu je či není“.
Odvolací soud při posouzení smlouvy o prodeji nemovitostí z 10. 11. 1988 posuzoval tuto smlouvu z hlediska oprávnění nabývající organizace uzavřít tuto kupní smlouvu z hlediska výše ceny převáděné nemovitosti i z hlediska žalovanými tvrzeného závazku kupujícího zajistit prodávajícím náhradní byt nebo jinak řešit jejich bytovou situaci a dospěl k závěru, že tu nešlo o smlouvu uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Pokud k vydání týchž nemovitostí pak došlo dohodou z 26. 3. 1992, jde tedy, podle názoru odvolacího soudu, o dohodu, která je ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku neplatná. Odvolací soud měl rovněž za to, že „správný byl rovněž závěr soudu prvního stupně, že neplatnými jsou i další převody předmětných nemovitostí, konkrétně kupní smlouva z 3. 7. 1992, uzavřená mezi právním předchůdcem žalovaných K. K., M. J., L. Č. a žalovanou M. Š. na straně jedné a žalovanými MUDr. E. H. a Ing. M. H., na straně druhé, neboť šlo o převod od nevlastníka, který nemůže být platným převodem“.
Odvolací soud byl toho názoru, že byla-li v daném případě předmětem soudního řízení otázka určení existence či neexistence vlastnického práva k nemovitostem, která se odvíjela od zápisu vlastnického práva, zapsaného v katastru nemovitostí, v němž žalovaní MUDr. E. H. a Ing. M. H. nejsou v katastru zapsáni, nemohli tito žalovaní být v této právní věci pasivně věcně legitimování“.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný v té části, v níž se žalobce domáhal určení vlastnického práva státu. Zároveň však odvolací soud změnil podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že vůči žalovaným MUDr. E. H. a Ing. M. H. žalobu zamítl pro nedostatek pasívní věcné legitimace v tomto sporu.
Pokud šlo o žalobní návrh žalobce na určení toho, že žalobce má právo hospodaření k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobce, dospěl odvolací soud k závěru, že tu nejsou dány podmínky pro vyhovění tomuto žalobnímu návrhu. Odvolací soud poukazoval na to, že u Obvodního soudu pro Prahu 6 probíhá pod sp. zn. 19 C 43/2002 řízení ohledně návrhu, podaného žalobcem, na určení, že má k týmž nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, právo hospodaření. Žaloba byla podána 15. 3. 2002. V této právní věci (sp. zn. 4 C 280/99 Obvodního soudu pro Prahu 6) podal žalobce žalobu o určení, že má právo hospodaření ke sporným nemovitostem, sice již podáním ze dne 7. 12. 2000, avšak o tomto návrhu bylo soudem prvního stupně rozhodnuto usnesením ze dne 28. 2. 2004 tak, že se takový návrh nepřipouští; pokud další takový návrh podal žalobce znovu podáním ze 6. 6. 2002, které bylo doručeno soudu až 12. 12. 2002, je zřejmé, že v této projednávané právní věci byl návrh žalobce podán později než tomu bylo v právní věci vedené pod sp. zn. 19 C 43/2002 Obvodního soudu pro Prahu 6. Proto vzhledem k této překážce již zahájeného řízení odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně o určení práva hospodaření zrušil a řízení zastavil, a to podle ustanovení §221 odst. 1 písm. b) a §221 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §104 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dále se odvolací soud zabýval žalobním návrhem žalobce na vydání nemovitostí; odvolací soud byl toho názoru, že domáhal-li se žalobce „vydání“ nemovitostí, nikoli jejich vyklizení, třebaže „výrok na vydání nemovitostí není exekučně vykonatelný (s výjimkou věcí restitučních)“, potom soud prvního stupně dospěl k nesprávnému právnímu závěru, jestliže takové žalobě vyhověl. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že tuto žalobu žalobce zamítl.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 26. 4. 2005, a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 8. 6. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé vytýkali, že podstatnou otázku, řešenou v tomto sporu (tj. otázku platnosti dohody o vydání nemovitostí) posoudily soudy obou stupňů nesprávně a neúplně. Posouzení této otázky souviselo s posouzením platnosti kupní smlouvy o prodeji nemovitostí, kterou dne 10. 11. 1988 uzavřeli MUDr. E. H. a Ing. M. H. se S. s. d. s., a to z hlediska ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelé v této souvislosti měli za to, že se soudy obou stupňů nedostatečně zabývaly otázkou tísně na straně prodávajících při uzavírání kupní smlouvy z 10. 11. 1988 a také otázkou, zda tu nebyly nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání tohoto prodeje nemovitostí.
Dovolatelé měli za to, že tu nebylo přihlédnuto k situaci prodávajících v roce 1988, kdy vlastníci nemovitostí byly výrazně omezeni ve svobodném nakládání se svým majetkem. Dům čp. 858 v katastrálním území S. byl podle tehdejších právních předpisů posuzován jako soukromý (nikoli osobní) majetek a dispozice s ním byla omezena, takže vlastníci nemohli rozhodnout ani o nájmu nemovitostí, nemohli nakládat s nájemným, nebylo jim umožněno brát užitky ze svého majetku a v důsledku toho byli objektivně vystaveni stavu sociální nouze; to vše vedlo k vyvolání stavu stálých potíží při bydlení čtyřčlenné rodiny v nevyhovujících prostorách.
Dovolatelé měli dále za to, že také otázka nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy z 10. 11. 1988 nebyla správně posouzena; soudy obou stupňů se tu „přidržely pouze formálního posouzení výše sjednaného peněžitého plnění“; přitom tu prodeji nemovitostí v roce 1988 předcházel převod těchto nemovitostí v roce 1983 z původních vlastníků Dr. J. S. a A. S. na jejich dceru MUDr. E. S. (později H.), a to za cenu „nesrovnatelnou i s tehdejší reálnou cenou na trhu“, což pak ovlivnilo i kupní cenu při prodeji nemovitostí manžely H. státu v roce 1988. Nebylo vůbec v tomto soudním řízení přihlíženo k tomu, že prodávající MUDr. E. H. a Ing. M. H. sledovali prodejem domu státu v roce 1988 zlepšení své bytové situace (jak to bylo vyjádřeno i v článku 9 kupní smlouvy z 10. 11. 1988); naopak po prodeji nemovitostí se jejich bytová situace zhoršila, protože „v domě zůstali bydlet v horším právním postavení než jaké měli v době, kdy byli vlastníky domu; např. ani dohoda o osobním užívání bytu v prodaném domě nebyla s nimi řádně uzavřena“.
Ve vyjádření žalujícího D. s. k dovolání dovolatelů bylo navrhováno, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Žalobce měl za to, že tu není dána ani žalovanými tvrzená přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, neboť dřívější rozsudek soudu prvního stupně nebyl zrušen pro odlišný právní názor odvolacího soudu, ale proto, že soud prvního stupně rozhodl o něčem, co nebylo žalováno v tomto sporu. Dovolatelé ve svém dovolání přehlížejí (podle názoru žalobce), že tu soudy obu stupňů byly při svém rozhodování vázány právním názorem dovolacího soudu, vyjádřeným v jeho zrušovacím rozsudku z 13. 5. 1999 (2 Cdon 2020/97 Nejvyššího soudu), a to ohledně aplikace a výkladu restitučního důvodu v případě dohody o vydání nemovitostí, která tu byla uzavřena dne 26. 3. 1992.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ale také podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu tu dopadalo na výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (srov. výrok rozsudku odvolacího soudu z 9. 3. 2005, označený I., odstavec první, věta druhá, a odstavec třetí). V tomto smyslu bylo dovolání dovolatel přípustné ohledně zamítnutí žalobního návrhu na vydání nemovitostí. Přípustnosti dovolání, jež by směřovalo proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby žalobce o určení vlastnictví brání ustanovení §236 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož není přípustné dovolání dovolatele jen proti důvodům rozhodnutí.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (o přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil) tu bylo třeba rovněž aplikovat, když tu soud prvního stupně svým rozsudkem z 21. 10. 2003 (čj. 4 C 280/99-219 Obvodního soudu pro Prahu 6) rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku z 11. 5. 2000 (čj. 4 C 250/99-157 Obvodního soudu pro Prahu 6), který byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 30. 5. 2001, sp. zn. 58 Co 438/2000).
Podle ustanovení §242 odst. 1 občanského soudního řádu přistoupil dovolací soud k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z 9. 3. 2005 (sp. zn. 62 Co 11/2005 Městského soudu v Praze), napadeného dovoláním dovolatelů, v rozsahu, ve kterém byly výroky rozsudku odvolacího soudu dovoláním napadeny.
V daném případě bylo třeba mít na zřeteli zejména to, že v téže právní věci rozhodoval dovolací soud již v předchozím svém rozsudku z 13. 5. 1999 (2 Cdon 2020/97 Nejvyššího soudu), jehož závěry byly soudy obou stupňů vázány ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu. Dovolací soud v tomto svém zrušovacím rozsudku dospěl k závěru, že dohoda o vydání věci, uzavřená podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. by byla nepochybně neplatná, kdyby u ní nebyly splněny zákonné předpoklady oprávněné osoby, stanovené v §3 zákona č. 87/1991 Sb., takže osoba, jíž by se věc vydávala, by nebyla oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Fyzická osoba, jejíž věc přešla v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) na základě kupní smlouvy, uzavřené nikoli za podmínek uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., tedy nikoli v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, není osobou oprávněnou podle zákona č. 87/1991 Sb. Jestliže takové osobě byly dohodou vydány věci, na něž právo na vydání vůbec nevzniklo, dohoda o vydání této věci by byla neplatná ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Dovolací soud ve svém uvedeném rozhodnutí z 13. 5. 1999, jímž byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů, ukládal, že je třeba v dalším řízení zabývat se otázkou platnosti dohody o vydání věcí (z hlediska nesplnění některého z předpokladů uvedených v §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., jako s předběžnou otázkou, jež je určující pro výsledek sporu o určení vlastnictví. Dovolací soud dále ve svém zrušovacím rozsudku dospěl k závěru, že „v daném případě převod nemovitého majetku S. s. d. s. na nabyvatele E. H. a M. H. dovoloval zákon č. 87/1991 Sb. jen za splnění zákonem stanovených předpokladů (tj. že pozbyli v rozhodném období majetek v důsledku převodu na stát, k němuž došlo v tísni a za nápadně nevhodných podmínek); pokud by některý z uvedených předpokladů nebyl v daném případě splněn, šlo by o právní úkon nedovolený (i ve smyslu tehdy platných ustanovení §761 obchodního zákoníku, §69 zákona č. 109/1964 Sb. i vyhlášky č. 119/1988 Sb.) a tudíž podle ustanovení §39 občanského zákoníku neplatný, přičemž tu šlo o případ absolutní neplatnosti“.
Z těchto právních závěrů dovolacího soudu soudy obou stupňů v dalším řízení po zrušovacím rozsudku odvolacího soudu vycházely. Měly přitom na zřeteli i zásadní výkladové právní závěry k ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., obsažené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, pokud šlo o výklad pojmů „tíseň“ a „nápadně nevýhodné podmínky“ a pokud šlo o posuzování těchto zákonných předpokladů odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu úzce souvisí, jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle ustanovení §5 a §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud tu nevycházel z odlišných výkladových právních závěrů.
Nelze proto přisvědčit názoru, že tu odvolací soud i soud prvního stupně posuzovaly projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyložily (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/), aby bylo možné dospět k závěru, že tu rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tento dovolací důvod, uplatněný dovolateli s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, nebyl tedy dovolacím soudem shledán v tomto případě jako opodstatněný.
Dovolatelé ve svém dovolání uváděli i to, že odvolací soud projednávanou právní věc posoudil „skutkově nesprávně i neúplně“. Ze strany dovolatelů tu tedy šlo o výtky neúplného zjištění skutkového stavu věci a nesprávného zhodnocení provedených důkazů. Při posuzování takovýchto výtek ze strany dovolatelů měl dovolací soud na zřeteli právní závěry, vyjádřené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: Ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů, stanovených v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech (srov. nyní zejména ustanovení §241a občanského soudního řádu). Dovolacím důvodem nemohou být i vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz nyní §241a odst. 3 občanského soudního řádu) jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že přípustné dovolání dovolatelů je také dovoláním důvodným a že by tu tedy bylo na místě přikročit podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, napadeného dovoláním, jako rozhodnutí nesprávného. Nezbylo tedy než dovolání dovolatelů podle téhož ustanovení občanského soudního řádu zamítnout jako nedůvodné.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobce k dovolání dovolatelů, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalobce učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle ustanovení občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu